Když atelier opustili, pravil Blankytný ostře:. „Hle, tvá opětná neomalenost oloupila mne o božský požitek! Nezanecháš-li svých pozemských nezpůsobů, budu opravdu nucen zbaviti tě svého průvodu.“
Jen kdyby už raději tu hrozbu provedl! pomyslil si Brouček. Neumí-li mne dovésti ani k šálku polívky, po filosofských kurnících a bláznovských kostelich všeuměny at si běhá sám!
„Ano, jest nezpůsobné mluviti v atelierech. něco jiného nežli nadšené pochvaly,“ káral ho také Čaroskvoucí. „Zde venku mohl jsi směle pronésti svůj úsudek. Ostatně, u mne jsou zastoupeny všechny školy a směry. Miluješ-li barvy, zde naproti jich najdeš dosti.“
Když vstoupili do protějšího atelieru, ulekl se až pan Brouček báječné strakatiny nejohnivějších barev, jimiž tam svítil kolosální obraz, zaujímajicí celou stěnu. Kolorit jeho pozemského „Západu slunce v zálivu Neapolském“ byl velmi živý, ale k téhle záplavě barev nemohl býti přirovnán ani z daleka. Celé ohromné plátno bylo popleskáno kde jakou křiklavou barvou, až z toho oči bolely. V pozadí pak duhové krajiny, kterou obraz představoval, zářilo nad šarlatovým lesem veliké smaragdové slunce a na tom seděl s rozestřenými křidly ohromný netopýr.
„Jaký nápad!“ pomyslil si Brouček. Ale jak užasl, když domnělý netopýr pojednou zatřepetal křídloma a když v něm poznal mužíka v šedé bundě s nesmírně dlouhými, visutými rukávy, držícího v jedné ruce paletu a v druhé štětec, jimž právě domaloval pomerančový obláček.
Měsíční malíři nanášejí totiž barvy tak silně, ač mohou při své měsíční lehkosti po hrbolech koloritu pohodlně vylézti na vyšší části svých obrazů a posaditi se tam na některém vynikajícím barevném efektu. Zde seděl malující mistr rozkročmo na svém slunci a spustil se nyní pozadu po vysedlinách malby opatrně na podlahu.
Když se potom k hostům obrátil, ubránil se náš hrdina navzdor svému kritickému položení jen stěží hlučnému výbuchu veselosti. Šat malířův doplňoval totiž z předu vhodně strakatost obrazu: Podšívka bundy byla purpurová, spodní oblek fialový, cípatý nákrčník pestře kropenatý jako křídla vřetenušky a hlavu s dlouhou ryšavou hřívou pokrýval klobouk ohromné muchomůrky, do jehož okraje bylo zatknuto vysoké péro páví.
„Inu, krejcarová!“ smál se pan domácí v duchu.
S obrazem a malířem souhlasil také celý atelier. Bylť přepluěn úžasnou směsí předmětů zbarvenych co nejživěji: různobarvými tulipány ve strakatých vázách, papoušky, kolibříky a flamingy, pardalími kůžemi, drahokamy, nejpestřejšími vějíři, mandrily v komediantských hazukách a podobnými věcmi.
„Zde můj nejgeniálnější malíř Duhoslav Žárný,“ představoval zase mecenáš, „a zde náš slovutný básník Blankytný s pozemštanem, o kterém jsi už slyšel. Práce Vzdušného se mu nelíbila, i přivádím jej k tobě, aby poznal pravé měsíční umění a tvůj jedině oprávněný směr, jehož jsem – jak víš – nadšeným přívržencem.“
Odsouzení Vzdušného učinilo na Žárného patrně milý dojem; usmál se na pana Broučka velmi přívětivě.
„Úkol hostitele volá mě nazpět do hodovny pěvců,“ pokračoval Čaroskvoucí. „Ale mistr Žárný, až se pokocháte geniálním jeho arcidílem, sám vás laskavě provede po ostatních atelierech.“
„Ó, toho není třeba,“ mínil Žárný. „Co pak by tam viděli? Rád svolím, aby zůstali před mým obrazem až do večera a pak jim rozsvítím lustry, aby jej mohli prohlížeti také v efiektech umělého osvětlení.“
Mecenáš vzdálil se po té spokojen.
Blankytný klečel zatím již před obrazem a hlasitě velebil nebesa, že mu popřála dočkati se dne, kdy může hroužiti smrtelné oko v ten božský div.
Když dokončil své dithyramby, vybídl jej malíř: „Nyní vstaň a pohleď odsud!“
„Ach!“
„A teď s této strany!“
„Ach, ach!“
Žárný honil hosty z kouta do kouta, ze předu do zadu po celém atelieru, obšírně vykládaje skrytější krásy obrazu, kteréžto výklady provázel básník výkřiky obdivu.
Když byl konečně sám malíř běháním unaven a oba ochraptěli, postavil před obraz tři křesla a začaclass="underline" „Tak! Nyní nechme již slov.“
„– která beztoho nedovedou zachytit ani charý stín té krásy,“ vložil poeta.
„– a dívejme se klidně až do večera,“ skončil malíř.
Posadili se na křesla. Žárný uprostřed. Obracel hlavu střídavě na pravo i na levo, zarývaje oči lakotně do tváře tu Blankytného, tu pana Broučka, aby mu v nich neušlo ani nejmenší hnutí z povinného lichotného obdivu. Od pana Broučka odvracel se pokaždé neuspokojen.
Pana domácího bavil sice chvíli strakatý rej barev, ale pak ho „zevlování“ na obraz omrzelo. Uvažoval se všech stran své smutné postavení na měsíci, zlobil se znova na prázdnou tabuli v hodovně a na slzničky, přemítal, dostane-li se přece k nějakému soustu, vzpomínal se sladkobolnou touhou na pozemské porce pečení a zelenavě zlaté plzeňské se smetanovou pěnou, představil si celý svůj pozemský život od kolébky až k poslední vycházce do Würflova hostince – ale Blankytný s malířem nedávali dosud ani nejmenší známkou na jevo, že by hodlali ukončiti němou adoraci obrazu. Snad nemyslí, že budu s nimi skutečně brejlat až do večera na tu malovanou kočičinu! zlobil se v duchu pan Brouček. Vztek s mučivou nudou střídaly se v jeho nitru a ke všemu obtěžoval jej každou chvíli upjatý pohled malířův, kterému pak naschvál ukazoval všelijaké podivné a záhadné posunky.
Konečně zvítězil nade všemi týravými pocity zase hlad. A tu vzpomněl si pan domácí slastně na párek uzenek, které si pro příhodu uschoval.
Ve chvíli, kdy lakotný výběrčí obdivu zase tvář Blankytného zpytoval, zakryl si stranou k němu dlaní obličej a vytáhnuv spěšně párek z kapsy, dal se chutě do lahodného pokrmu pozemského, snad ach! posledního, jímž se pokochá v životě.
Ale v tom zarznělo nad ním radostné: „Ach, ty pláčeš, pozemšťane? Tedy roztála konečně i tvoje tvrdá pozemská kůra vítěznou záři mého obrazu!“
Bylť se malíř k němu připlížil svou neslyšnou vzdušnou chůzí a vyrušil jej tím výkřikem z libého požitku.
Pan Brouček rozdrážděn vyrušením, jakož i domněnkou malířovou, okázal bez ostychu svůj párek a prudce odsekclass="underline" „I ďasa pláču! Jím.“
„Jíš?!“ zvolal s bněvným úžasem Blankytný, jenž také přiskočil. „Tváří v tvář tomu velebnému výtvoru genia dovedeš se oddávati té pozemské mrzkosti?!“
„Mrzkosti! Což je ukájení hladu mrzkostí? Či snad vy měsíčané dokonce – ne – nejí – nejíte?!“
Ovšem že nejíme. Naše vzdušné tělo nemá bohudíky zapotřebí živiti se surovou hmotou.“
Brouček upíral chvíli ohromen na měsičana ztrnulý zrak a spráskl pak ruce nad hlavou.
„Opravdu že nejíte! Můj bože, můj bože! Ale ne, to není možné. Vždyť se musíte přece něčím živiti.“
„Občerstvujeme se pouze vůní, ambrovým dechem květů měsíčních,“ vysvětloval malíř.
„Vůní —! Tot strašné! Strašné! A snad dokonce ani nepijete?“
„Ovlažujeme pouze rty čistou jitřní rosou.“ pravil básník.
„Jsem ztracen!“ zaúpěl pan Brouček a zoufale chopil se za hlavu. „Tedy proto jsem se dosUil na měsíc, abych zde bídně zahynul hladem a žizní?!“
„Proč bys zahynul?“ těšil ho Blankytný, jat útrpností. „Což nejsme my měsíčané zcela dobře živi vůní a rosou? Můžeš naopak děkovati nebesům. Jediným následlkem nového způsobu života bude totiž, že tvé hrubé tělo pozemské znenáhla nabude měsiční jemnosti a lehkosti.“
„Krásná útěcha! Děkuju pěkně za tu souchotinářskou slávu! Proto jsem nemusel přilétnout až na měsíc! To jsem se mohl státi na zemi nějakým škrabákem! A jak dlouho to vydržím? Na zemi postí se virtuosové hladu nejdéle čtyřicet dní a pomáhají si při tom ještě všelijakým šmejdem. Ó bože, můj bože!“