„Jez tedy prozatím kořínky měsíčních bylin.“
„Prosím Vás, už přestaňte! Kořínky! Těmi živili se leda poustevníci za starých časů a kdož ví ještě, jaké to byly kořínky! A bez krůpěje piva! Polykat rosu jako rosnička. Pane na nebesích!“
„A což vy pozemštané neživíte se bylinami?“
„Leda blázniví vegetariáni! My ostatní rozumaní lidé jíme maso.“
„Maso?“ zděsil se Blankytný.
Což se tak lekáte? Snad nemyslíte, že lidské maso? Jíme jen maso skopců, telat.“
„Hrozné! Vy tedy bez lítosti vraždíte, trháte a hltáte živé tvory boží, kteří s vámi obyvají zemi? Děláte ze svých těl živé jejich hroby? Je-li možné, aby vesmír snášel v lůně svém planetu, potřísněnou kanibalstvim tak ohavným! – A tohle je tedy zabité zvíře?“ doložil s posuňkem hrůzy a ošklivosti ukazuje nohou na zbytek párku, jejž Brouček prve leknutím na podlahu upustil.
„Zvíře!“ zasmál se zuřivě pozemštan. „Jest to prostě maso prasečí, rozsekané na drobno a nabité do čistě vypraného střeva, které.“
Nedomluvil. Blankvtnv klesl ve mdlobách in podlahu. Otrlejší malíř s vykřikem zděšení poklekl nad ním a snažil se vzkrísit ubohého.
Pan Brouček pozoroval chvíli ustrnulým zrakem hrozny účinek neprozřetelnych slov na útlou měsíční bytost a pak jako náhlým vnuknutím střelhbitě vyběhl z atelieru.
Hejno malířů s muchomůrkami, hřiby, špičkami, ryzci, holubinkami, smrži, šampiony a všemi mužnými houbami na hlavách pustilo se za ním, chtějíce ho zavleknouti do svých atelierů, ale pan domácí jim štastně unikl a letěl ke schodům, vedoucím z Chrámu Všeuměny.
Ó běda! Na posledním schodu zakmitla se právě třepetavá motýlí křídla a pan Brouček zahlédl pod lazurovým zvonkem líbeznou tvář Etherey.
Zabočil tedy spěšně zas do nejbližší chodby, kde byl poučen pekelným řevem a hřmotem, že se dostal do paprsku hudby.
XI.
Náš hrdina vrazil do prvních pootevřených dveří a rychle je zavřel za sebou.
Poznal, že vnikl do parterru nějaké koncertní síně, naplněné již četným posluchačstvem. Vrhl sebou na jediné dosud prázdné sedadlo v poslední řadě.
Tu přistoupil měsíčan v jakési fantastické livreji a vztáhl k němu pravici.
Biletář! pomyslil si pan Brouček. Chce bezpochyby vstupné.
Nepotřebné papírové peníze byl za povětrné jízdy rozezlen odhodil za hodinkami. Vytáhl tedy z kapsy zbylý střibrňák a podal jej biletáři.
Ten vzal stříbrňák levicí a prohlížel jej vrtě hlavou.
„Snad ani stříbro na měsíci neplatí? Či snad je vstupné vyšší?“ ptal se pozemštan.
„Do našich koncertů neplatí se žádné vstupné,“ odvětil měsíčan. „My sami naopak platíme každému navštěvovateli tento peníz.“
A vtisknul panu domácímu do dlaně velikou zlatou minci, kterou držel v natažené pravici. Chtěl mu také vrátiti stříbrňák, ale Brouček máchl rukou: „Nechte si to za diškreci, na památku!“ Poslední slovo pronesl dojemným tónem.
Co mi jsou platny peníze, když tady za ně nedostanu nic, pranic, čím bych ukojil svůj hlad! vzdychal. Zpráva o měsíční výživě vůní a rosou uvrhla jej do propasti čiré beznaděje. Hrozná ta zpráva zaměstnávala všechny jeho myšlénky. Již si hrubě ani nevšiml nového krásného zařízení měsíčního a nepřemýšlel, mělo-li by se vyplácení dukátů navštěvovatelům koncertů zavésti také na zemi.
Hleděl s hrůzou vstříc neodvratné blízké smrti. Ajbišovými kořínky a sladkým dřevem se neuživím – žaloval nebesům – a než bych pil rosu, to uvrhnu se raději po hlavě do některého měsíčního kráteru!
Z těchto samovražedných myšlének vyrušil jej soused, měsíčan chatrného zevnějšku.
„Tys jistě ona pozemská rarita, kterou se Čaroskvoncí každému na potkání chlubí,“ pravil.. Nevypadáš, jako by se ti u nás na měsíci příliš líbilo. Ba, věru, jsou tu bídné, ničemné, zoufalé poměry. Všechno všudy shnilé a převrácené. Vezmi na příklad literaturu – já jsem básník.“
Byl to asi věštec posledního řádu, nebot neměl na sobě ani ornát ani talár, nýbrž jen jakousi ošumělou kostelnickou komži.
„– jsem básník a mohu ti nejlépe posvítit na děsné naše poměry literární. Naše písemnictví je nejbídnější na světě. Jen dětinské blábolení a směšná naivnost. Po vrcholu našeho Parnassu belhají invalidi a nedochůdčata. Ovšem je na měsíci také tu a tam nějaký talent“ – básník vztýčil hlavu – „talent, jemuž ti zdejší ničemnou kritikou chválení velikánové nejsou hodni rozvázat řeminky obuvi: ale ten se odstrkává, umlčuje, zašlapává, ubíjí hmotně i mravně. Pro toho nejsou tučné sinekury a prebendy jako v tomhle Chrámu Neumění našeho čistého mecenáše.“
Ba věru, čistý mecenáš, který dává u své tabule jen vonět ke kytičkám! potvrdil trpce v duchu pan Brouček. Takhle bych dovedl i já sám být mecenášem!
„– našeho čistého mecenáše,“ pokračoval měsičan, „který zahrnuje svou přízní všelijakou chamraď, jen když mu řádně umí pochlebovat, podknrovat a tančit podle jeho noty. Žádny cti své dbalý talent se k takové ponižující roli nezahodí. To krásný ten mecenáš arci ví a proto básníku, jakým jsem na příklad já, své podpory ani nenabídne. Ostatně kupuje si mecenášskou glorii zpropadeně lacitio. Onehdy byl jsem od něho pozván k tabuli, a víš, co jsme měli? Trochu vyčichlých fialek a náprstek odstálé rosy.“
Pan Brouček pohodil jen hlavou v zoufalém smíchu.
„Vůči takovým poměrům pochopíš, pozemšťane, proč vůbec už nic nepíšu a proč hodlám svou harfu navždy pověsit na stěnu. Stanu se bezpochyby kritikem. Počkej, pak dám těm nafouklým nulám! Číst je proto nemusím, neboť u nás stačí kritikovi úplně, pohlédne-li na titulní list. Víš, nečtu od našich básníků ze zásady ničeho – kdož by zabíjel čas takovými jalovými nicotami?! Raději si někdy poslechnu koncert – arci jen k vůli tomu mizernému dukátu, který se platí za návštěvu,“ skončil pessimista s trpkým úsměvem.
Musil skončit, poněvadž hudebníci začali ladit své nástroje, kterýžto přípravný výkon působil již takový bluk, že nebylo slyšeti slova. Jen křiknutím do ucha mohl soused panu Broučkovi ještě vysvětliti, že je na programu ohromná skladba „Bouře“ od slavného Harfobora Hromného.
Pan Brouček zadíval se na spoustu hudebníkův a zpěváků, která se tísnila na prostranném podium v pozadí síně. Nevěděl, čemu se ma více diviti, zda nevídaným útvarům přerozmanitých nástrojů hudebních: basám, jejichž bohatě vyřezávané hlavice představovaly bizarní obličeje jako přídy divošských člunů, harfám v podobě apokalyptických nestvůr, obrovským troubám majícím tvar stočených hroznýšů s rozšklebenými tlamami a p., či fantastickým krojům či konečně úžasné pohyblivosti a pružnosti měsíčních koucertistů.
Tot bylo spíše představení Foitesů nežli koncert. Kapelník dával takt nejen hlavou a rukama, nýbrž i nohama a celým tělem, flétisté táhli se za svými flétnami, jako by měli gummové krky, pianisté hráli tak divoce, že nejednou ruce jejich octly se na pedálech a nohy tancovaly po klávesách, houslisté třepetali smyčcem a hlavou jako posedlí, že dlouhé jejich vlasy a potrhané žíně jen jen se kmitaly kolem, zpěváci a zpěvačky kýklali hlavami, točili krky, zmítali sebou jako tančící hadi, svíjeli se hrozně, zkrucovali ústa a zraky nevídanym způsobem. – Zkrátka, byl to gymnastický rej, že z něho přecházel zrak.