A což teprve sluch! „Bouře“ se rozburácela a byl to vřesk a třesk, skřípání a bouchání, klinkot a řinkot, halas a tartas bez míry a konce, chvílemi tak strašlivý, že pan Brouček zacpával si uši. Vzniklo v něm přesvědčení, že sluchové ústrojí měsíčanů musí být úplně jinak zařízeno nežli naše pozemské. Neboť nejen že posluchačstvo klidně snášelo tu pekelnou vřavu, nýbrž tvářilo se ještě k tomu, jako by poslouchalo hudbu andělských kůrů. Pan Brouček vida ty nadšené tváře a blažené slzy kolem, nadarmo snažil se zachytiti v tom hlomozu špetku krásy. Vše zdálo se naopak vypočteno, aby natahovalo sluch na skřipec a ducha ubíjelo děsnou nudou. Byla to jediná zvuková poušf, nekonečná, úmorně jednotvárná, bez jediné zelené oasy.
„Provozují-li také andělé v nebi podobné symfonie,“ vzdechl si pan Brouček, „to chci se raději smažit v nejhlubším pekle!“
Dostával skutečně z té „Bouře“ mořskou nemoc. Vrtěl sebou zoufale, proklínal skladbu i skladatele, umíral dlouhou chvíli – a pořád, bez ustání, bez kouče valily se naň jednotvárné vlny té ohlušující potopy…
Nemohl, nemohl to již déle vydržeti. Jako ďasy štván vyběhl ven z koncertní sině.
XII.
Zacpávaje si uši letěl pan Brouček opět ke scbodům, ale pojeduou klesly mu ruce a noha stanula jako přimrazena.
Zočil totiž před sebou Ethereu, která zvěděla patrně o jeho pobytu v Chrámu Všeuměny a při jediném východu vestibulu vytrvale číhala. Rozestřela mu vstříc pavučinovou náruč a plesala:
Pan Brouček vzpamatoval se již při prvních dvou slokách, odfoukl Ethereu stranou a skákal po schodech dolů. Avšak slyšel přece i závěrek sonetu, jejž líbezná vidina toužebně pronášela letíc v patách za ním.
Když pan Brouček vyskočil z brány paláce, spatřil tam hrabajícího nedočkavě kopytem pegasa, kterého Blankytný k portálovému sloupu přivázal. Mžikem probleskla hlavou pana domácího spasná myšlénka.
Střelhbitě vyšinul se na křídlatého koně, kopnul jej podpatky do slabin a vzkřikclass="underline" „Vzhůru, pegase!“ Pegas ihned rozepjal křídla a vznesl se s jezdcem vysoko do povětří.
Hledě dolů spatřil pan Brouček Ethereu, která právě z paláce vyběhla a na svých motýlích křídlech již již k letu za ním se strojila, ale v tom prichumelil se k ní veliký chomáč bílých vlasů a vousů, z něhož čouhala napřažená ruka s dlouhou tyčí, ku které byla na kouci připevněna veliká zelená síť. Tato zavlála vzduchem a v příštím okamžiku třepetal se chycený etherický motyl v jemné tkanině. Patrně stíhal a dostihl v pravý čas otec filosof vzorně vychovanou dceru, která by jej svým dobrodružnym záletem bezmála byla oloupila o jedinou potěchu stáří a jedinou posluchačku jeho esthetických přednášek.
Tak byl pan Brouček štastně zachráněn před Ethereon a zároveň svitla mu přeradostná naděje. Zpozoroval, že měsíc pod ním zapadá hloub a hloub a pegas že letí ustavičně výš a výše. Bezpochyby uvykl jako neokřidlení pozemští jeho bratři říditi směr své jízdy podle rozličných „hý!“, „čehý!“ a „hot!“ – arci poetické měsíčtině vhodně přizpůsobených – a zvolání „Vzhůru, pegase!“ předpisovalo mu asi směr do výšky.
Rozumí se, že ho pan Brouček v tom směru co nejhorlivěji podporoval ustavičným opakováním onoho výkřiku, boucháním do zad a jinými drastickými prostředky. Byla to děsná jízda. Za ním ve strašlivé hloubce zmenšující se měsíc, před nim nesmírný prostor nebeský s hvězdami, sluncem a rostoucím srpem země a on tu v šíleném trysku prázdnem na báječném bělouši, letícím jako lavina do bezedné propasti a šlehajícím jebo skráně vzepjatýma křídloma jako sněhovou vichřicí.
Úzkost a hrůza opanovaly pana domácího tak, že nepronikly k jeho vědomi další podrobnosti příšerného letu. Pamatuje se toliko, že pojednou ohnivá koule, patrně meteor, děsně zasršela vzduchem a přerazila jedno křídlo pegasovo; ten zařehtal bolestně, svěsil po chvilce i křidlo druhé a začal s neuvěřitelnou přímo rychlostí padati k zemi, blížící se víc a více.
Dopadl na ni jako blesk a naraz děsného pádu zbavil pana Broučka smyslů.
XIII.
Když náš hrdina opět vědomí nabyl, padly jeho zraky na svůdné půvaby odalisky, dřímající na kyprém, pestrém divanu, a když pohled obrátil na druhou stranu, pozdravilo jej karmínové slunce, zapadající za fialovou Neapolí do lišty pozlaceného rámce.
Byl ve svém pokoji, ve své drahé pozemské ložnici.
Ležel z pola odstrojen na své posteli a byl by v té chvíli celý výlet do měsíce pokládal za pouhý divoký sen, kdyby se nebyly hlasily následky děsného pádu: krutá bolesť hlavy a povšechná malátnost, spojená s pocitem ošklivosti.
Večerní slunce svítilo do pokoje a věnčilo zářivou gloriolou hlavu staré hospodyně, sedící u okna při stolku, un němž stála lahvice medicíny, ve které však pan Brouček záhy poznal svou baňku puškvorcové. Tato dobrá žena sdělila mu po mnohém spínání rukou, jak se do postele dostal.
Stručný obsah její zprávy, hojně protkané různými výkřiky a zbytečnými úvahami, byl asi tento:
K ránu nalezla policie pana Broučka ležícího na starých zámeckých schodech, ve stavu úplného bezvědomí. Byl v truhle („v truhle!“ zděsila se znova hospodyně) odnesen na komisařství, a tam nabyl poněkud smyslův. Avšak tituloval strážníka, který se jmenuje prostě Vidrholec, panem Blankytnými, a když se ho ptali, měl-li u sebe hodinky a tobolku – poněvadž mohl býti ve svém bezvědomí snadně okraden – odpověděl těžkým jazykem, že hodinky leží bůh ví kde na měsíci, a tobolka že mu není beztoho nic platna, poněvadž nám říšská rada ani ta mizerná dvě slova nepovolila, jak prý dobře řekl rukavičkář Klapzuba.
Své jméno oznámil teprve po delším hloubání, na dotaz po stavu odpověděl, že býval domácím pánem, ale nyní že bude chodit po měsíci žebrotou, jako své poslední bydliště udal chrám všeuměny, kde prý však hostu nepřinesou ani talíř drštkové polívky, a na konec prosil se slzami v očích, aby ho ncchali klidně umřít hladem.
Na štěstí přišel k tomu komisař, který znal pana Broučka z hostince, a dal pana domácího, jenž pozbyl opět vědomí, v drožce odvézti domů.
To všechno měla hospodyně od strážníka, který s nim v drožce přijel, a z vlastního dodala k tomu, že odnesli pana domácího „jako kus dřeva“ nahoru do jeho ložnice, kde spal odtud bez přetrženi až do večera.
Zatím co hospodyně s nemístným pathosem líčila své osobní dojmy a pocity z ranní události, připamatoval si pan Brouček určitě hlavní průběh svého bezděčného vyletu na měsíc, ale neuznal ovšem za vhodné svěřiti se s tím povídavé stařeně.