Pan Brouček nebyl příliš nadšen takovou vyhlídkou. Byl na zemi zcela spokojen se svým způsobem života a netoužil nikterak po věcech, které se povznášely nad všední jeho požitky. Dobrý oběd, řízný nápoj a náležité pohodlí stačily mn úplně k vezdejšímu blahu. Knihovna jeho obsahovala jen takové spisy, které mohl čísti v príjemném klidu, beze všeho vzrušení a rozechvění. O básnících mluvíval jen s úsměvem sarkastickým a na divadle, které navštěvoval jednou za uherský měsíc, miloval jen rozpustilé frašky, nebo svižné operety s bohatou výpravou a hojným baletem. Byl epikurejcem, nechápajícím, jak se může kdo rozčilovati pro věci, jichž nelze viděti a hmatati, a mráz obcházel ho při pouhé myšlénce, že by měl kdy pozemský život zaměniti ideálními slastmi pouhého ducha.
Měsíčan vykládal si jeho mlčení radostným pohnutím a dokončil laskavě svou řeč: „Jsem patrně první měsíčan, který se s tebou setkal, a pokládám to za pokyn nejvyšší bytosti, abych se stal tvým průvodcem na měsíci a tvým učitelem na dráze k ideálnímu životu. Tvůj surový zjev odpuzuje mne sice, ale mocnější je v mém nitro útrpnost s tebou, ubohý bídný tvore! I k nejnižšímu vyvrheli tvorstva sklání se soucitně věčná láska a nekonečné slitování.“
Hlas jeho udušen byl vzlykotem a proudy slz vyřinuly se na bledé tváře, kteréž ponořil na hodnou chvíli hluboko do onoho záhadného prostěradla. „Děkuju vám srdečně,“ pravil pohnut náš hrdina a pomyslil si: Zdá se, že má ten měsíčan srdce neobyčejně dobré a měkké.
Nuže, pozemštane, vystup naboru a pojď se mnou!“ vyzval ho selenita.
Když pan domácí z kráteříku vystoupil, byl přímo okouzlen obrazem, který se rozestiral kolem něho.
Stál v krajině vskutku báječného vzhledu a osvětlení.
Jakž by se zastyděli učenci, kdyby spatrili pravý obraz měsíční krajiny, kterou nám představují jako vyprahlou kamennou poušť bez nejmenšího nádechu prsti, beze stopy vegetace, pokrytou jen nesčíslnými krátery vyhaslých sopek, prorvanou hlubokými rozsedlinami a obklopenou divokými spoustami úplně nahých skal, pnoucích příšerně k nebesům své bizarní, žádným lesem nevěnčené, žádnou bystřinou nesvlažované, ni nejslabší známkou vegetace neoživené stěny, hřebeny, vrcholky a hrany! Obraz, v němž milostivě jen připouštějí neobyčejné effekty, způsobené rozmanitými fantastickými útvary a stkvoucími barvami různých sopečných hornin.
Zatím – Ó, že dostal se na měsíc právě pan Brouček, který nemá v sobě ani nej slabší poetické žilky! Ó, že nejsem poetou bohem posvěceným alespoň já, abych vytušil z chudých prosaických drobtů Broučkova líčení třeba jen mdlý odlesk čarovné krásy, kterou spatřil!
Žel, nezbývá mi než přenechati obraznosti čtenářů, aby sama vyplnila ty nuzné obrysy, které v následujících řádcích zběžuě načrtávám nejapnou rukou.
Krajina, jíž ubíral se náš hrdina s měsíčanem, byla ozářena prazvláštním, nevýslovně krásným a magickým světlem, překonávajícím vše, čeho na obrazech svých v effektech světelných dostihli nesmrtelní mistři. Toto osvětlení samo stačilo, aby vdechlo i nejvšednější krajině kouzelný půvab. Ale zde jevily se v těch čarovných svitech a stínech tvary a barvy, kterými na zemi ani nejbujnější tropická příroda nikdy neopojila zraky lidské.
Stříbrné kmeny, nesoucí skvostné koruny ohromných listů smaragdových, přepodivně zperených, cípatých a řasnatých, svlačce, proplétající všechno jako démantoví a safíroví hadi, květy, podobající se zcela obrovským motýlům, a motýlové zcela podobní obrovským květům, perletový vzduch, fialové a pomerančové stíny lesní, z nichž svítily rubínové houby zvýší chalup, opálové tůně vodní s titanskými amethystovými růžemi báječných leknínů, jantarový opar, přecházející v dálce v ultramarínovou mlhu s topasovým obzorem .
Ne! Odkládám bídný štětec. Pozoruji, že nedovedl jsem nastíniti než docela všední krajinu pozemskou. Ctěte si jenom naše básníky a shledáte, že spatřují perleťový vzduch, opálovou vodu a topasovy obzor v nejstřízlivější krajině české.
„A – á – to je krása!“ ulevil svému obdivu sám pan Brouček.
„O, božská přírodo!“ volal nadšeně měsíčan. „V prachu kořím se před tebou, ty prazdroji nekonečné krásy. Ó, velebná matko všehožití, v slzách neskonalé vděčnosti líbám obrubu tvého královského roucha.“
Klesnuv na kolena líbal trávu s křečovitým vzlykáním u vytržení tak divokém, že ho pan Brouček chvilku za šílence pokládal a z hluboka si oddechl, když povážlivé to nadšení štastně minulo.
Šli spolu dále rozkošnou krajinou. O chůzi v pozemském smyslu nelze vlastně mluviti. Měsíčan chopil se svého varyta a loudě ze stříbrných strun líbeznou melodii, poskakoval k tomu v lehounkém tanečním kroku, podoben králi Davidovi, když tančil před archou úmluvy. Také křídlatý kůň, kterého vedl za stříbrnou otěž, poskakoval za nim do taktu, což vypadalo velmi pěkně. Pan Brouček skákal nevolky s nimi, ale tanec jeho vymykal se všemu rhytnm a nebyla v něm ani stopa té lahodné grácie, s jakou hopkoval jeho průvodce.
„Krása proniká všechny, i nejvšednější úkony našeho života,“ vysvětloval měsíčan. „Všechny naše pohyby odměřeny jsou podle zákonů esthetiky. A tak mění se i naše chůze v rhytmický tanec, provázený případnou hudbou.“
Brzy dostali se na širokou cestu, při níž s obou stran stála rada nějakých soch, táhnouc se jako pomníková aleje do nekonečné dálky.
Měsíčan vysvětloval Broučkovi, že na měsíci podél cest nesázejí se stromy, nýbrž staví se pomníky znamenitých básníků, filosofů, malířů, skladatelů a jiných celebrit, aby chodci při každém kroku povznášeli se jednak uměleckým provedením soch, jednak vzpomínkou na krásná díla vytesaných veleduchů.
„Ale kde naberete se tolika slavných mužů?“ divil se Brouček. Ó, můj zlatý,“ odpověděl hrdě měsíčan, „máme jich nejen dosti pro všechny silnice, cesty a pěšiny, nýbrž vybývá jich ježtě tolik, že začínáme sochami svých velikánů zalesňovati holé stráně. My měsíčané jsme téměř veskrze slavní. Jedni zvěčňnjí se pérem, štětcem, dlátem, zpěvem, hndbou; kdo sami v žádném tom oboru vyniknouti nedovedou, proslavují se vynalezáním nových uměleckých směrů, posuzováním a poučováním činných umělců, velebením tvůrčích velikánů, načež se tváří, jako by oni sami jim k té velikosti byli dopomohli, nebo tepáním všeho všudy, aby budili domnění, že duchem vysoko vynikají nad veškeré svoje okolí – zkrátka, stávají se věhlasnými kritiky a esthetiky; a kdo ani nejbídnější posudek napsati nedovedou, snaží se vyniknouti alespoň jako mecenášové a příznivci umění.“