Karel Čapek
PŘEKLADY
Znění tohoto textu vychází z díla Překlady tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1993 (ČAPEK, Karel. Básnické počátky ; Překlady. 1. soubor. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1993. 376 s. Spisy, sv. 24.).
Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: www.mlp.cz/karelcapek.
Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze, Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.
CHARLES BAUDELAIRE
VZTAHY
Je chrámem příroda s živými pilíři,
jež slovy zmatenými někdy zahovoří;
v symbolů černé hvozdy se tu člověk noří,
jež na něj důvěrně svůj pohled zamíří.
Jak táhlé ozvěny, jež zdaleka se mísí
v jednotě hluboké, dálné a temnotné,
rozsáhlé jako noc a jako světlo dne,
tak vůně, barvy, zvuky odpovídají si.
Jsou vůně některé svěží jak dětská těla,
jak louky zelené, sladké jak oboe,
bohaté, vítězné či porušené zcela,
v nichž nekonečných věcí rozpětí se skrývá,
jak ambra, kadidlo, mošus a benzoe,
ze kterých extáze smyslů i ducha zpívá.
(Les fleurs du mal)
POSEDLOST
Ó lesy, děsíte mě jak loď katedrál;
hlas varhan duní z vás; ve zlořečené hrudi,
komnatě smuteční, kde chroptí věčný žal,
vaše De profundis nám ozvěnou se budí.
Nenávidím tě, Moře! Skoky tvé a ryk
sám v sobě nacházím; ten přehořký smích hoře,
jímž chrlí nešťastník své spílání a vzlyk,
já slyším zaznívat v nesmírném smíchu moře.
Ó Noci, nebýt hvězd, jež světly tisíci
mluví tak po známu, jak byla bys mi drahá!
Neb hledám černa jen a prázdnoty a naha!
Než samy temnoty jsou plachty visící,
kde trysklé z očí mých se roje zjevují mi
bytostí zmizelých s pohledy důvěrnými.
(Les fleurs du mal)
EXOTICKÝ PARFÉM
Na horkých prsech tvých, s očima zavřenýma
když dýši vůni jich u večer jesenní,
zřím šťastné pobřeží, jež v jasném plameni
monotónního slunce oslněno dřímá;
a ostrov lenivý, kde rodí vlahé klima
podivné stromoví, plody a koření,
kde muži štíhlí jsou, statní a vzpřímení,
a kde žen otevřený pohled žasem jímá.
Tvou vůní v kouzelnou jsa veden dálavu
zřím plachty spuštěné a stěžně v přístavu
znavené ještě na smrt moři zvlněnými,
zatímco tamaryšků silné parfémy,
jež krouží ve vzduchu a nozdry vzdouvají mi,
v mé duši směšují se s plavců písněmi.
(Les fleurs du mal)
SEMPER EADEM
“Kde vzniká,” děla jste, “ta vaše divná trýzeň,
jež stoupá jako moře v černém úskalí?”
– Když naše srdce jednou skončilo svou sklizeň,
pak žít je zlo! Toť taj, jejž všichni poznali,
to prostičký je žal, je zcela bez záhady,
a jako vaši radost, každý vidí jej.
Ó krásko všetečná, dál nepátrejte tady,
a byť byl sladký hlas váš, mlčte nejraděj!
Ó mlčte, nevědomá! duše zkouzlená!
rty s dětským úsměvem! Nad Život hedvábná
Smrt na nás pouta má a těmi víže nás.
Ó nechte, nechte lží se moje srdce opít
a jako v krásném snu se v očích vašich stopit
a dlouze zadřímnout ve stínu vašich řas!
(Les fleurs du mal)
CESTA
I
Pro dítě skloněné nad mapou, nad knížkami
jak jeho dychtění je vesmír bez konce.
Ach jak je velký svět, když v záři lamp nás mámí,
a jak je maličký svět v naší vzpomínce!
Když ráno vyplujeme, mozek ohně plný
a srdce těžké hněvem, plno hoře v něm
a hořké touhy, jdem po táhlém rytmu vlny
své nekonečno houpat v moři konečném:
jedni, kdo z bídné vlasti prchli bez loučení,
a druzí, kolébek svých hrůza, a pak my,
hvězdáři v očích kruté Circe utopení,
jež nebezpečnými nás mučí vůněmi.
Tož aby nebyli změněni ve zvířata,
prostorem, oblohou, světlem se opijí,
až ostrý mráz a žhoucí slunce mědězlatá
stopu po polibcích pomalu omyjí.
Než pouze ti, kdo jdou, jen aby šli už zase,
cestují vskutku; svým vedeni osudem,
s lehýnkým srdcem, jež balónu podobá se,
dí, aniž vědí proč, vždy znovu to své “Jdem!”,
ti, jejichž touha má tvar oblak větrem hnaných,
a sní, jak nováček sní o kanónu rád,
o širých rozkoších, měňavých, nepoznaných,
jimž nikdy lidský duch neuměl jména dát.
II
My, hrůzo! kroužíme jak vlček nebo koule
v jich poskocích a tanci: vždyť i ve spaní
Zvědavost mučí nás a točí námi v kole
jak Anděl zlý, jenž bičem slunce pohání.
Divná pouť náhody, kde cíl své místo mění,
a nejsa nikde, může zde být jako tam,
kde Člověk odpočinek hledá bez umdlení
a stále jako blázen běží bůhví kam!
Je duše koráb, jenž svou Ikarii hledá;
hlas na můstku zní: “Pozor! Pohleď do dáli!”
Žhoucí a šílený, hlas na stěžni se zvedá:
“To láska… sláva… štěstí!” – Hrome, úskalí!
A každý ostrůvek, jejž hlídka vidí kdesi,
hned Eldorádo je slíbené Osudem;
a Obraznost, když užuž zahýřiti chce si,
tam ráno nenajde než útes, a ne zem.
Ó chudák chimérických zemí věrný ctitel!
Jat má být v okovy či v moře uvržen,
ten plavec ožralý, Amerik objevitel,
jichž odrazy tůň moře činí hořčí jen?
Tak starý obejda, šlapaje bědně v blátě,
nos ve vzduchu, si vysní ráje zářící;
zkouzleným okem zří Kapuu planout zlatě
všude, kde hnusný pelech blíká při svíci.
III
Úžasní poutníci, v svých očích psány máte,
jak moře hlubokých, příběhy dlouhých cest!
Otevřte pamětí svých skříně přebohaté,
podivuhodné šperky z éteru a hvězd.
Bez páry, bez plachet my na cestu chcem vyjet!
Je v našich žalářích tak nudno. Nuže sem,
na hladkém plátně našich myslí nechte míjet
vzpomínky plaveb svých i s jejich obzorem.
Tož co jste viděli?
IV
“Hvězdy na nebes báni;
písčiny viděli jsme, mořská proudění;
a přes otřesy zlé i náhlá ztroskotání
my často, jako zde, jsme byli znuděni.
Nám sláva sluneční a moře fialová,
nám sláva zlatých měst, západů slavný třpyt
neklidnou chtivost v srdci zažíhaly znova
do vábného se lesku nebe ponořit.
Ta nejbohatší města, nejskvělejší kraje