že i tak, bez pořádku, nás zpijí?
(Počmes et poésies: Joies)
DES OISEAUX SONT VENUS…
Ptáci ti přišli říci potichu,
že na tebe čekám v bezovém keři,
neb, úsměvná, se zardělas v ostychu
a skryla jsi oči pod kadeří
a dala ses do smíchu.
Nějaký slib na tě šeptal ze kvítí,
neboť je hlas tvůj pokáral tlumený,
a ty jsi zrůžověla vzápětí,
tak pěkným pohybem rvouc jim lupeny,
že prozradil, co je ti.
Moře, kde zraky tvé plují jako lodička lehká,
ti rovněž praví: “Dnes tě tvé štěstí čeká”,
že v strachu se ohlížíš, že kolísáš maní
a zřít mne tu blízko, v útlém bezu, tě leká,
– či moře, vlaštovky, či květů houština křehká,
nebo tvá vlastní duše, krásná v svém zradování?
(Počmes et poésies: Joies)
PODZIM
Zbabělý jako déšť a chlad,
hrubý jak špatné povětří,
lživý jak podmrak, plný zrady,
jal se tu Podzim potloukat
a holí nám v okna udeří;
otvírej vrata, už je tady.
Otevři vrata a jen ho zhaněj,
nohy má těžké, plné bláta,
cár pláště vláčí kudykoli;
ať co chce mluví, jen kamením na něj,
nedbej na slova jedovatá:
vždy nějakou jen hraje roli.
Vždyť já ho znám, už loni byl tu,
znám ho, jak pěkně řečnit umí;
podá ti úsměv a hrozny vinné,
mluví o slunce dobrém svitu,
o letním větru, jak žvatlá a šumí,
jak dobře se po cestě odpočine;
u stolu jedl mezi námi – poznávám ho, to ti povídám –,
my mladé víno mu nalili
a v chlévě mu ustlali otep slámy
u telátka a kobyly:
do rána voda zmrzla nám
a listí shodila jinovatka.
– Jdi, zakrej okna a zavři vrátka.
Ať po svém jde, kudy cesta je,
ať jinam jde přespat do stáje,
ať dál jen táhne žebraje.
Ty suché listy v jeho vouse,
ty duté oči, jež na vás pnou se,
ten přesládlý hlas a ochraptělý;
jinam! já znám ho, byl tu loni,
ať žebrá, či zlatem se šatí celý.
– Sundej náš zvonek, ať nezazvoní!
Zatop už; čekám, že stará zima
přijde s očima upřímnýma.
(La clarté de vie)
STUART MERRILL
DOBRÝ DÉŠŤ
To déšť jak svěží odpuštění je;
na cestě tančí ve slunci zlatý prach
a v ruměného jara zahradách
to jasně zazvoní, když krůpěje
studánek sinou vodu v kruzích zvíří.
Zamilovaně růžové mraky míří
k lehkému obzoru na horách
jako andělská ústa vlahá.
A chodec si cestu zpěvem krátí,
neb rozcestí, kde v pochybách váhá,
ta krátká přeháňka nerozblátí,
a oráč se opírá o kleč pluhu,
po oblých zádech déšť se mu teple řítí
vzdýmaje kypře jadrné hroudy luhů,
a chorý, jenž poblíž okna spočívá,
zkolébán šumem vody v korunách cítí,
že duše mu v těle znovuožívá.
To dobrá prška od boha poslaná je,
jež osvěží tulákovu šíji znavenou,
to dobrý je déšť, jenž přichází přímo z ráje
a oplodní práci úrody odměnou,
to dobrý je déšť, jenž úsměvem v očích hraje
těm, kdo už vědí, že brzo zahynou.
Ejhle znamení duhy na nebi
se pne nad žluté veské chýše,
z nichž jdou děti s košíky síti
do zahrádek svých vážně a tiše,
kde včely budou kořistiti.
A pod znamením duhy na nebi
blízkou už dobu všeho kvítí
v soumraku zvony velebí.
(Les quatre saisons)
PSÁNO VE SMUTKU
I
Hodiny v dešti plynou matně
v zimního větru zadutí.
Má radost prchla nenávratně
včerejších ptáků perutí.
Již rudé léto dalo kvítí,
dal žlutý podzim plodům zrát.
Na střechu mou se bouře řítí
a zničen je můj krásný sad.
Tvé kroky, lásko, bouře smyla,
na prahu mém je nečas svál,
kde ona stála, pošetilá,
kterou jsem kdysi uvítal.
Ó příští noci, bude něm
a bude pust ten dům a tich,
tak smuten po tom reji všem
a po tanci a po písních?
Jen svému kroku naslouchati,
jak sám a sám ten měří byt,
otvírat dveře a do hlatí
zrcadel prázdných mlčky zřít,
ó jaký žal! Čas plyne, plyne,
jej nebijí mé hodiny,
jen šero zhoustlo v jizbě stinné,
kde zavřen můj stesk nečinný!
Jen se sny, jež se světla štítí,
jež leká hluk, tu žiju sám.
Což v prachu noci svoje žití,
má duše, tady skončit mám?
Kdo zatopí tu? Loučí není,
krb prázdný je a v něm se chví
šedivý tkadlec zapomnění,
pavouček ve svém pavučí.
Žel opuštěn jsem od všech lidí.
Sem nikdo nezavítá maně.
Beze mne sije se i klidí.
Mrtvo mé srdce, mrtvy dlaně!
II
Hřmí bouře. Co po její vřavě,
co po ní churavému jest,
jenž do vrat nechá nevšímavě
bušiti tulákovu pěst?
ERNEST RAYNAUD
SLOVA OTCOVA
Ó bože, v kamení jenž črtáš cestu trávě,
vy bozi, určující prvou dobu žní,
kéž nám to děvčátko, jež přišlo na svět právě,
zůstane; jedinou svou naděj máme v ní.
Za všechny písně mé pomozte chránit mi jí!
Já neustanu na vás snažně naléhat,
protože cítím kroužit vydrážděnou zmiji
ve stínu neznámém kol novorozeňat,
že vidím Sílu zde nad věcmi vládu míti,
a co je slábo, kácet ranou surovou,
že bouře nelítostně na růže se řítí
a ovce že je vlkům snadnou potravou.
S oddanou touhou žít co s jedinou svou zbraní
se otvírá a svěří v první teplý dech,
netušíc, slabé dítě, mráz i déšť že na ni
v hlubině nocí číhá v chytrých úkladech,
a nevědouc, že je jí křehce nahé záhy
jak mladým pukům rozmar větrů snášeti
a že je podobna krůpěji rosné vláhy,
jež sotva zrodí se, už uschne vzápětí.
Ach proti všemu zlu, jež bez konce nás svírá,
a jedům, v přírodě jež cítím ukryty,
já žasnu, že mé něhy nekonečná míra
nestačí obehnat ji valem záštity!
(La couronne des jours)
ADOLPHE RETTÉ
LETNÍ ZASNĚNÍ
III
Zázračné slavné léto vládne nad lukami,
kde v pryskyřnících plane chvějná hodina;
a nápěv prchavý sem sotva zalétá mi,
jímž potok šepotá a vítr usíná.
O slávě, cti jsem včera slyšel hovořit,