o zášti, jež si skrytě s břitem nožů hraje…
Co na tom záleží; já bez dějin jsem lid
a šťasten prožívám svůj život, počítaje
své poklady: bříz stříbro, vrbu nakloněnou,
starce, jimž modré nebe zlatí šerý šat;
jich listí chvílemi mne líbá na ramenou,
a já je hladím prstem zvědavě a rád,
že bohů pokožku v nich mohu polaskat.
Kraj celý šeptá mi a květy na mne kynou,
proud vůní, ropotů od země odpoutá se,
by, širý, s oblaky, jež opeřeně plynou
jak bílé labutě, se smísil v modrojase.
Ó nádhery, to pro mne slavnost ta se dává
a pro mne v uličkách se vítr uspal v klid,
země se dme a květem zahořela tráva,
jak rozžal by se na ní zlatých jisker třpyt,
mou duši bratrskou by mohly uchvátit.
Za posvátného třasu hlubokého listí
holubů bílý let na moji cestu slétá:
bělosti bez pochyb a stínu nenávisti,
mne pokryj! Nevinnost jsem v sebe pojal světa.
(Campagne premičre)
GRÉGOIRE LE ROY
SMRT
Tu noc žebračka souzená,
sinalá, krutá stařena
nízkého čela, tvrdých dlaní,
jež středem cesty putuje,
hned vpravo a hned vlevo je
a zítřku proklouznouti brání;
ta, která v tvrdém kamení
kovanou holí zazvoní
a svými krpci pekelnými;
tu noc smrt sama bez příčiny
mi přes práh vešla do rodiny.
Já snil jsem v kamen zákoutí
a četl svému dítěti
život i naděj v modrých očích.
Tu přišla krutá stará
mezi nás dva si sednouti…
A já jsem nevěděl, že by tam židle stála…
(La chanson du pauvre)
MAX ELSKAMP
UTĚŠITELKA SKLÍČENÝCH
Svou ruku podala mi Zima,
mám ruku Zimy mezi svýma,
a v mojí hlavě jako z dáli
psí parna bývalých let pálí;
a v očích, zvolna rozžíhány,
mně dělají se bílé stany,
a Sicílie, souostroví
a za ostrovem ostrov nový.
A to je cesta v širý svět,
let, jenž ti nedá ozdravět,
tam, kde jsou všichni na smrt choří
trváním hodin, délkou moří;
a je to plavba v špatném čase,
mé bílé lože kolébá se
tak jako loď ve vlnobití,
a nad plachtami hvězdy svítí.
Na rtech mi hořkost moře žhne
jak po kořalce odporné,
jako bych se byl pustě zpíjel
po hospodách, dřív než jsem vyjel;
a zas se kraj ten objeví:
bez konce příkrov sněhový…
Maria Panno, kéž bys kladla
tam nad sníh měkčí prostěradla,
kéž neskáčí jak zajíci
Po nich mé ruce v zimnici.
(La louange de la vie)
Ŕ PRČSENT C’EST ENCORE DIMANCHE…
Teď Neděle se ještě světí
a slunce jas a bílý den,
a sad, jenž ptáky naplněn,
teď Neděle se ještě světí,
a v bílých šatech malé děti,
a na obzorech štíty měst,
a pod stromovím podle cest
Flandry a moře prostřed snětí.
Tož mají svátek andělé,
Michael s vlaštovkami svými,
Gabriel s křídly perutnými,
tož mají svátek andělé;
pak lidé, co tu šťastni jsou,
mí krajani, kdo všichni jdou
smáti se dnes po jednom dvou
vstříc životu v dál modravou;
teď Neděle se ještě světí,
– mlynáři u svých mlýnů spí –,
teď Neděle se ještě světí,
a píseň má je na konci.
(Six chansons du pauvre homme)
CHARLES VAN LERBERGHE
MA SOEUR LA PLUIE…
Má sestra Dešťová sprcha,
krásná a vlažná prška za léta,
líbezně letí, líbezně prchá,
provlhlým vzduchem odlétá.
Perly, jež na šíji nosí,
do modra nebe rozmetá.
Zpívejte, kosi,
vy straky, tančete!
V listí a snětích, jež zaplete,
tančete, květy, zapějte, hnízda skrytá;
vše požehnáno, čeho nebe skýtá.
Svá ústa, jahodou lesní vlahá,
k mým přiloží v dotyku
a se smíchem mi sahá
na celé tělo ve mžiku
tisíci drobných prstíků.
Na zvučné květy bez ustání
od rána do večera šumí,
a od večera k zoři ranní
prší má sestra, prší ještě
a prší tolik, jak jen umí.
Pak vyjde slunce zase
a nohy Deště
osuší ve svém zlatém vlase.
(La chanson d’Čve)
PAUL FORT
PÍSEŇ NÁMOŘNÍKA
Měl jsem rád matku, měl rád dceru. Námořník dlouho na cestě je. Měl jsem rád matku odjížděje; při návratu jsem měl rád dceru.
Jaképak řeči? Věc to známá. Kdopak to na mne usmívá se? Smuten jsem plul, rád vracím se zase. Matka je mrtva, z dcery je máma.
Námořník nevrací se hned. A vida, abych táh zas věru. “Hej dcero, připrav mi svou dceru! Přijdu si pro ni za patnáct let.”
Protože stárnu na moři a ona si umřít umane, což růžovou, svěží ji nemám nalézt, když vzpomínka má mi nestárne?
Jaképak řeči? Věc to známá. Kdopak to na mne usmívá se? Co vám je po tom, že pluji smuten, když spokojen snad přijdu zase?
(L’amour marin)
OSUDNÁ PÍSEŇ
Život je krátký, moře velké. Hleď, milá, snad se neshledáme. Já nejsem plavec, co by chyběl. Bezvětří bývá na moři.
Musí se snést.
Život tak krátký, moře velké, strach máš, ach, jenom mne máš ráda! Mít moře ráda aspoň trochu, řekla bys, jdi,
musí se snést.
Vždyť taky smrt se musí snést, i tvoje láska, milá má. Život je krátký, moře velké, hleď, milá má,
musí se snést.
A bouře nebo bezvětří a průtahy a vzdálenost a úskalí a mořská tůně, kde moje loď se potopí,
musí se snést.
A naše láska, čekání tvé, a nová láska, jež ti přijde.
(L’amour marin)
APOLLÓN
Na prchajícím voze planou kolesa a svítí jako včela v modrá nebesa.
Než tady, za plotem, kdo si to hoví? Nic… nikdo… nic to není; to nahý pastýř leží v růžovém křoví.
Toť lehký chlapec, nahý pucek, skokan přes bystřiny.
Toť hezký pastýř, nahý, růžový, jenž žvýká stéblo třtiny.
To není nic; toť pastýř plavý, včelami milovaný, třpyt slunce okolo hlavy,
Apollo! – Přeskočil jsem plot.
Nic… nikdo… jenom růže.
Na prchajícím voze planou kolesa a svítí jako včela v modrá nebesa.
(Coxcomb)
V OBILÍ
Slyším přes pole hvízdat v moři klasů neviditelné pachole. Naslouchám hlasu, a je to úchvat mé duše a celého vesmíru.
Nad mořem klasů azur nesmírný, modř až k zenitu je zvuk jediný.
Nevidím už nic. Kde to nyní jsem? Žil jsem dříve kdy? Snil jsem o lásce?