Vše to, co jsem snil o tom světě všem, vše, co myslil jsem, vše, co trpěl jsem, není, oh už není než sladké hvízdání;
a já sám i obilí než sladké hvízdání!
(Coxcomb)
SUCHÝ LIST
Vzpomeňte, drahá, jen, jak zřeli jsme mizeti naší lásky den nad parkem zavřeným.
Vy sbohem jste mi dala spanilým kynem hlavy; já v odpověď se usmál, a víc jsme neříkali.
Tu padal suchý list a slétl nám mezi srdce. Ve rzivé mříži jak v strunách si vaše ruce hrály.
Toť vše… To hodina byla, kdy v šeru potají se lásky vzdalují – kdy sochy couvají…
(Coxcomb)
TANEC TŘTIN
Prchá vlaštovka. Hleďte, večernice. Před krahujcem v letu prchá vlaštovice. V zimomřivé tůni zrcadlí se luna, a v ní vlaštovka náhle utonula.
Čím je smrt i život, čím je této třtině, jež kol tůně vede taneční svá kola? Jí se netýká, krahujec když volá.– Mizí neštěstí jak vráska na hladině.
(Coxcomb)
SVĚTÉLKA
Dny bílé a modré, noci hvězdné, jež honíte se vesele přes všechny věci naší země, já vás už záhy neuzřím;
slunce v listí se deroucí, by ozářilo širé mýtí, rej šňůry světel v ulici, plamen, jenž v lampách a krbech svítí,
na bárkách ohně rozhoupané, na jarních vlnách ohňů chvat, svit hvězd, jenž nad Francií plane, světélka, jež jsem míval rád,
chvějivé sladké oči, vás, jež bujné, zelené měl jsem rád, už neuvidím tancovat, už neuvidím tančit vás;
světélka lásky a Francie a krásných časů pohody – dnes večer jako jiskra pálí list za soumraku opadalý!
Ten valný plamen smrti dnes se zvečera tak velký zdál mi: můj zrak už záhy uzavře se na zemi na světélek plese.
(Coxcomb)
ALBERT SAMAIN
KEEPSAKE
Vetkla si bledé růže v oděvu tyl bílý,
ret bledá růže byl, třpyt očí studený,
studeně modrý jako v lesích prameny.
Tyrhénské vlny jí za zkolébaných chvílí
života jemné plátky vlídně konejšily.
Tichounce mřela, nožky křížem složeny;
a jejím křišťálovým zpěvem zjitřeny
vrozené rány srdce zas se zkrvavily.
Na tenkém zápěstí vždy kroužek kovový,
kde vryto bílé jméno “Štěpánka” se vine,
jak z přehořkého vyhnanství byl okovy.
Ve vůni slunečnic, jež průzračně se line,
zmírala sledujíc po moři plachtoví,
zmírala v pozdní podzim… listopadový…
A bylo to jak hudba, která vadnouc hyne…
(Au jardin de l’infante)
MON COEUR EST COMME UN HÉRODE
MORNE ET PÂLE…
Srdce mé je truchlý, bledý Herodes,
skvělý Šalomoun, jenž moci pln i žalu
zírá velebně do vysokých svých sálů,
kde sbor tanečnic mu věčně dává ples.
Sen to bez konce, šla řada spanilá,
jmen tak líbezných, že o nich duše zpívá.
Znaven, znuděn Král se v kolo žen svých dívá,
růží ohnivých, – jej mnohá zmrazila.
U finále smyčec v moll svůj pěje žal.
Hle, to dívka tančí, jak by zaplakal;
duše samy její krok se dotýkaclass="underline"
Milosrdí zve se, spanilá a libá.
A ta samotářská, tvrdá lilie,
srdce Královo, se vláhou zalije,
slzy kanou vně a rosou svlaží je;
a Král z pyšného se trůnu náhle shýbá,
klesá na zemi a nohy děcku líbá!
(Le chariot d’or)
PŘIPRAVENÝ OBĚD
Dceruško, šití nech, slož přadénka a vstávej.
Pán domů přichází; na dubový stůl dávej,
pokrytý ubrusem v záhybech svítících,
po jasných příborech a třpytných sklenicích.
Do misky s držadlem jak šíje labutina
ovoce vybrané vlož mezi listy vína,
tož sametové broskve chmýřím pokryté
a těžké hrozny modré, hrozny zlatité.
Chléb pěkně krájený ať koše naplní ti,
jdi dveře zavřít už a včely vypuditi…
Tam zvenčí praží slunce do planoucích zdí;
přivřeme okenice, aby místností
se rozhostila tma a naše jizba celá
po všem tom ovoci na stole zavoněla.
A ve džbánu teď přines vody studené;
a hleď, až vrátíš se, ať chladná zůstane,
by dlouho mrazivý a lehký opar její
džbán chladil zrosený, stékaje po krůpěji.
(Aux flancs du vase)
FRANCIS JAMMES
C’ÉTAIT AFFREUX…
To bylo strašlivé, to chudák telátko,
jak na jatky je táhli, jak se bránilo
a snažilo se lízat kapky deště
na šedivých zdech v smutném maloměstě.
Ó bože můj! Tak mírné a hodné bylo
a cesty v cesminách si tolik oblíbilo.
Ó bože můj! Ty, jenžs tak dobrý, řekni mi,
že odpuštění dojdem všichni my,
a jednou, v zlatém nebi, shledáme, že není
už hezkých telátek pro zabíjení,
řekni, že polepšeni věnce z kvítí
na drobné růžky jim přijdeme pověsiti.
Ó bože můj, jen nedej maličkému teleti,
až pocítí nůž v hrdle, příliš trpěti…
(De l’angelus de l’aube ŕ l’angelus du soir)
J’AI UNE PIPE…
Mám lulku dřevěnou, černou a kulatou
jak ňadro černošky, kterou jsem nahatou
kdys viděl nakreslenu v zajímavé knize…
Při této dýmce někdy myslím na ulice
a parky plné vrabců, plné vodometů
a housek rozdrobených v blátě. Potkáte tu
černošské chůvy ve fulárech žlutých oděné.
Jsou truchlivé a mírné jak měsíce jeseně.
Jsou otročina starých časů. Otročina…
To slovo na daleké břehy upomíná,
na sandomingské osadníky, na sirupy,
na černá těla, krev a na bělostné zuby,
z nichž bolest směje se. Vy mírné negerky,
se mírně procházejte všemi alejemi.
V zápěstí místo okovů ať náramky
se třpytí jako slunce v rodné vaší zemi.
A někdy, dobračky, před krámy ptáčníků
se zastavíte, kde je plno povyku.
A vaše mysl si tak trochu vzpomene,
nepříliš, neb jste zpitoměly už, na večery plamenné,
na dětské hry, kde třpytilo se peří,
a na kraby, co lezli po pobřeží.
(De l’angelus de l’aube ŕ l’angelus du soir)
L’ENFANT LIT L’ALMANACH…
Dítě čte kalendář u svého koše s vejci.
A kromě svátků Svatých, kromě pranostik
se dívá na krásná znamení na Nebesích:
toto je Skopec, Ryby, Kozoroh a Býk.
Tak může uvěřit, ta venkovanka malá,
že nad ní vysoko, až mezi hvězdami,
jsou trhy podobné těm, které dosud znala,
s oslíky, skopci, býky, kapry, kozami.
To jistě je trh v Nebi podle kalendáře,
a když na příští stránce Váhy uvidí,