říká si, že tam v Nebi jako u kramáře
se váží káva, cukr, sůl a svědomí.
(Clairičres dans le ciel)
MON HUMBLE AMI, MON CHIEN FIDČLE…
Můj skromný příteli, můj věrný pse, tys skončil
tou smrtí, které ses tak jako vosy bál,
když pod stolem ses před ní honem schovával.
V hodince přetěžké jsi hlavu za mnou stočil.
Bytosti požehnaná, všední druhu náš,
kterého živí hlad, jejž s tebou tvůj pán sdílí,
ó ty, jímž provázeni na své pouti byli
archanděl Rafael a mladý Tobiáš…
Ó služebníku, dej mi velký příklad svůj,
vždyťs mne jak světec svého boha miloval!
Tajemství tvého nejasného rozumu
kdes v ráji nevinném a blahém žije dál.
Ach bože, můžete-li mně tu milost přát,
bych ve dnech Věčnosti Vás tváří ve Tvář zřel,
dejte, by chudák pes se díval tváří v tvář
tomu, v kom mezi lidmi svého boha měl.
(Clairičres dans le ciel)
ZÁVĚR
Žebravý oslíku šedý, ztrápenější než
kára, kterou taháš,
ty, který nemůžeš už, který nemůžeš,
přiznej, že štěstí nemáš?
O pár ran víc či méně, co to pro tebe je?
To není proto, žes líný,
ale že jsi to ty, tě každý kopá a bije
střevíci do slabiny.
Ó bratře, doufejme, že z téhož pramene,
kde celý Ráj se zračí,
ty a já jednou vodu píti budeme
nad olšový stín sladší.
Těm pak, kdo zhrdali námi, se budem vysmívat,
těm všem, kdo neznali časem,
že bylo génia třeba k tomu, zazpívat
či hýkat jistým hlasem.
Já se však bojím, osle, básníku dokonalý,
aby až u dobrého boha najdou nás,
dotyční lidé i pak hovady nezůstali,
a my se od nich nelišili zas.
(Pensée des jardins)
CHARLES GUÉRIN
FRANCISI JAMMESOVI
Tvůj, milý Jammese, dům tvé tváři podobný je.
Vous břečťanu jej věnčí, smrk jej stínem kryje,
a nikdy, jak tvé srdce, mládí neztratí,
byť vítr, mráz i žal mu bylo přečkati.
Mech zídku tvého dvora vystlal do zlatava,
dům nízké patro má a všude roste tráva
kol vavřínu i studny. Když jsem zasténat
jak mroucí ptáče slyšel mříže u tvých vrat,
mně duši náhle umdlil sladce vlahý cit.
Už dávno jsem se, Jammese, k tobě chystal jít,
a našel jsem tě tak, jak snil jsem o tobě.
Tvé hravé psy jsem viděl, snící na dlažbě,
tvůj širák černobílý jako peří straky
a pod ním teskně smát se upřímné tvé zraky.
Tvé zamyšlené okno k obzoru se dívá;
hle dýmky tvé a skříň, jež ve svých tabulích
kraj celý prostřed knih básníků zrcadlívá.
Když zrodit se, i stárnout osudem je knih;
kde my jsme plakali, tam jiní najdou smích:
než my si pamatujme, Jammese, provždy den,
kdy rukou pevný stisk byl námi vyměněn.
Den něhou roven kráse časů podletních;
my naslouchali zpěvu sýkor v živém plotu,
co zvonů hučelo, co vozů míjelo tu…
Neděle Květná byla, truchlivá a líná:
ty, zlomen nad láskou jak nad hladinou třtina,
jež chví se ve vlnách a utajeně vzlyká,
já, na smrt dychtě vyplout mořem do dáli,
kde zmítají se čluny bez kormidelníka.
Tu naslouchali jsme, jak zvonky cinkaly,
nás oba různé hoře stejně rozželelo
pod nebem šedivým, jež na duše nám lehlo.
V tvou dětskou světnici zda spát se vrátím zas?
Zda vrátím se, hrou vánku pocuchaný vlas,
pod tvojí střechou čekat první hvězdy jas
a tiše vdechovat nad růžovou tvou skříní,
kde stará čísi psaní žloutnou v uzavření,
lásku, již věcí prach a zánik nepřemění?
Z tvých oken, Jammese, pohled volně doletí
na vily, pole, sníh a obzor nad horami;
tam v máji básně čteš, hlas tlumě v dojetí,
a azur nebeský po střeše plyne ti…
Příteli, sladký dome, kdy se shledám s vámi?
Však zítra, běda! Lépe o včera je snít.
Bez vlasti duše našla zde v mém těle byt.
V ten večer, z nejtěžších, jež kdy mi život skyt,
když mořem rozestřený, slavný slunce třpyt
v západu zlatil břeh, kdy zmáčen pěnou vln,
provát a rozcuchán, jak v řece kamení
unášen silou snu, jsem kráčel tebe pln.
Mne moře volalo v strašlivém hučení,
hlas sopek, ostrovů a zemí beze stínu;
tam bílý oblázek jsem dal na znamení
– byl mléčný, s žilkami jak v hladkém rameni –
den, kdy jsem přešel práh tvůj, Vergiliův synu.
(Le coeur solitaire)
SUIS JUSQU’Ŕ LA FONTAINE…
To děvče krásnoboké sleduj k prameni,
kde zastaví se před nádrží;
má z hlíny bílý džbán na plném rameni
a rukou zvednutou jej drží.
Hleď, v houští kapradin omšelé útesy,
kde proužkem vody zurčí skála:
zde tedy stanula a z ramen lehce si
nádobu dosud prázdnou sňala.
A co ji podpírá zdviženým kolenem
a k vodě její otvor kloní,
jež v proudu ohnutém a neroztříštěném
modrá a čirá stéká do ní;
co v slunci večerním džbán chýlí k fontáně,
až boky vlhce zablýskaly,
šum vody, zpěněna jež stoupá ve džbáně,
probíhá všemi stupni škály.
(L’ homme intérieur)
HENRY JEAN MARIE LEVET
OUTWARDS
(Věnováno Francisi Jammesovi)
Armand-Béhic (ze Zámořské dopravní) uhání
rychlostí čtrnácti uzlů po Indickém oceáně…
Do marmelády zločinů se slunce naklání
v tom moři hladkém a plochém jako dlaně.
– Miss Roseway, kterou v Austrálii čeká
sweet home a ženich a jež do Adelaidy pluje,
Miss Roseway žel pro můj splín nemá léku;
lorňonem Lakadivy v dáli pozoruje…
– Musím se připravit na dnešní večer – a honem:
je na lodi slavnost, tanec a romance pod lampiónem
(mám doprovázet Miss Roseway, jež pořádá sbírku
– moc laskavě – pro rodiny ztroskotaných námořníků!).
Oh kéž, drže ji za pas, bez všeho nucení
ji mohu přivést, zvolna, plavně, ve valčíku
do ztroskotání, kde bůh své věrné odmění…
(Počmes)
FERNAND GREGH
ŠTĚSTÍ
Moře se v božském jasu každou směje vlnou.
Hřebeny vlna za vlnou po řasách plynou
do skal, kde zvedá se a klesá zvučná voda.
Než v dáli klidně dřímá vzdutá tůně modra;
na písku pod vodou se chvěje odraz hravý,
sasanky odplouvají na odlivu kraji…
– Tragické, mírné moře, slavná Vodo širá,
já naslouchám, jak hruď tvá nesmírná se vzpíná
a dálným echem, vzdechem dme se v spádu dechu