praporek vzdušný nad cestou, kde Krása světa
svým drahým krokem na úsvitě vyšedší
– děvčátko útlé, po zatáčkách pospíší
a opojením vzácným, roztěkaným zpita –
se v běhu dívá, v prstech jak třpyt jí kmitá…
Má láska! Zvedá se, krouží a lehce práská
nad odchod pokorný, tichý a neurčitý,
minutu po minutě, osudů i žití…
V ní Dnešek spřádá se i rozpřádá. Má láska
pod během lidských nebes tančí, jde a svítí…
– Než ty, jež očima se ptáš mě, děvče malé,
co v každý okamžik v své srdce vložit máš,
než já po velké cestě půjdeš mnohem dále,
ty se svým vědomím, jež chví se neustále
jak křídlo, – na zatáčce pak se podíváš.
Vždy bude dosti věcí vůkol na odchodu.
A nadto – jasná tvoje láska bude tu.
Já spokojím se tím, ji trochu stvořiti
a trochu býti v ní, v té lásce zítřejší
a krásnější než mám, – jež bude vířiti…
(La lisčre blonde)
ANDRÉ SPIRE
V LESÍKU
Kůň cvalem mimo klusá,
ráz dva tři,
ráz dva tři.
Kůň cvalem mimo klusá,
dáma se zvedá a klesá.
V aleji písek plavý je,
kůň cvalem mimo klusá.
Sukně nad botkou lakovanou
v prosetém slunci plápolá.
Měkký je písek aleje.
Obláček čtverý slušně se nesa
vzlétá, ke kolenům stoupaje
koni, jenž cvalem klusá.
A tvrdá zrnka tryskají
a prší na klobouky okližené
slečinky a její maminky,
jež šijí v parku na lávce.
LÉON PAUL FARGUE
KIOSKY
Nadarmo moře od obzoru na pochod se dalo,
aby tvé moudré nohy zulíbalo,
ty odtáhneš je
vždy ještě včas.
Ty mlčíš, já nic neříkám.
Snad taky nemyslíme na nic víc.
Leč svatojánské mušky zpovzdálí
kapesní lampičky své vyňaly
jen proto, aby bylo vidět třpyt
té slzy, jež ti z klidných očí kane
a kterou jsem kdys musel pít.
Moře je asi hodně slané.
Pak modravá a rusá medúza,
jež lítostivě chce se poučit,
stoupá po naplněných patrech moře,
jasná a jako výtah zářící:
a rozžíhá svou lampu, květovanou vodou,
by viděla, jak plačíc špičkou sluníku
děláš, jako bys v písku rýsovala
tři vzorce o shodnosti trojúhelníků.
(Ludions)
THÉO VARLET
ETIKA
Způsobná bílá kočko, spánek pitomý
když já tu popírám pod lampou alchymisty
a zpychlý mozek můj když po krůpějích čistí
tu hodinu, a noc!, než vplyne do nirvány,
ty dřímáš pod lampou, můj macku ulízaný.
Ty spíš, drahoušku, tiše:
zda někdy ti přijde do hlavy
tak trochu zvěčniti svůj život prchavý?
A na to nemyslíš,
důvěrná sfingo nocí, kdy nejasně a v taji
duše nás obou v sebe zapadají,
že prvním lůnem máme stejnou temnotu,
a někdy, trochu dřív či déle, jednou
pro pyšný mozek i pro duši němou
se skončí hra na nadhmotu?
Ty spíš, drahoušku, již a bez výčitek tíže:
ty si jen hovíš,
ty, kočko, nevíš.
Dnů tisíc nebo dva přeběhnou v kalendáři,
a ty zůstaneš na polštáři
těžká a tuhá, chladná,
jak starý krtek, kterého v koutě zapomenou,
studená až do dna.
(A co se mnou?)
Zdalipak za to stojí ti
být bílý macek, způsobný a hezký,
v stodole chytat rejsky
a v dubů korunách na ptáčky číhati?
Ty vstáváš, sfingo důvěrná. Co bys tak řekla ráda?
“Já, já jsem krásná číča; protáhnu si záda;
to slunce příliš teplé; knížky tvrdé; spalo
by se mi líp tam v klíně, mně se zdá.”
…I potom budeš vědět stejně málo,
neb řešiti ty taje není práce tvoje
(a vím já nebo někdo, k čemu vůbec to je?),
o duši, smrti, nicotě, o Velké Díře:
tys, bílá kočko způsobná, tys jenom zvíře.
Naučit se žít
osudu na klíně,
čekaje… na co? – na nic,
– příst jen a spát, nos v prchající vteřině.
ÉMILE DESPAX
ULTIMA
Jen déšť. A sním. Mně zdá se, že zřím pod stromovím
na lesklé dlažbě bezlidné
stát podnož kamennou s poprsím mramorovým.
A bratr můj v něm pozná mne.
Ty bratře, budeš přítel cest a ostrovů
a hlavně nebe, hlavně moře;
já knížek, krásných veršů a dnů pohovu.
A zakusíme mnoho hoře.
(La maison des glycines)
LOUIS MANDIN
VEČER V AVENUI
Ty květy světel, ty květy,
proudící pestré kytice,
bukety rozházené, putující květy,
to jaro světel,
jež v hluku, trysku, výparech ulice
jsou jako zoře roztříštěný let,
ten jarní třpyt, jenž v této zimě vzlétl,
to jaro květů a ten zimy led,
s těmito chodci smíšeny a s těmi blesky jasu,
to vše ze sebe srší Sílu a Krásu
a dává v mém srdci zazvučet
chvějivým smyčcům, v nichž pěje mladý jasný vznět.
LÉON DEUBEL
CHERCHONS DIEU…
Hledejme boha ve světle
širého toho odpoledne,
u paty oltářů z listoví,
odkud zpěv ptáků se vypařuje;
v látkách krátkého větru, jež šatí
na chvilku zem, a mezi vším,
co rodí se z krásné oblohy,
již kadidlem sena okuřují.
Ach zda ho konečně nasbírám,
takže se vejde do mých pěstí?
Božský! Božský! Jak mne to těší,
že jsi tak nesmírný a malý!
Jak mne to těší, že tě mohu
neustále objevovat
a tobě se rovnat! Já, trpaslík,
jenž naráží čelem o blankyt!
(Régner)
ROGER ALLARD
MILOSTNÁ METAFORA
Když oddáváš se lásce, krásko lenošivá,
jež sevřelas můj sen silnými rameny,
tvé tělo má třes lodi, jež se kýlem vrývá
ve vůní oceán poddajně zvlněný.
Než v slabém srdci svém, kde strach i lásku živím,
úzkostí před smrtí se chvěji zděšeně,
a jako trosečník svým troskám pohyblivým
já žehnám vášni té, jež k tobě víže mě!
Když svěží noční klid, už ochladiv noc vlahou,
tvých vyčerpaných beder otřes zpomalí,
tu těžká hříva tvá mi padne na hruď nahou
jak plachta, kterou trhám svými pocely
a jež se vzdouvá vůní mému chřípí drahou.