(Le bocage amoureux)
ALEXANDRE MERCEREAU
ŽÍTI
Blaženě zahálet s kaldounem na slunci,
ve příliš těžkém světle kroky líně vléci!
Při bílém kraji cest, tu nebo onde, vrci
ve tvrdém spánku dobrých tvrdých lavicí
svou roztržitou, příliš těžkou zadnici,
před antikváři zdržet lenošivou pout,
kříž narovnat si, zívnout, ruce protáhnout,
nedbale přijímat milostné lichocení
dobrého dechu žití bez svazků a pout:
být onen přeblažený, pro nějž zítřka není;
nemyslet na nic, v žití ponořit se cele,
všech věcí důvěrný hlas slyšet šeptati,
vnímat jen příjemnost a z vášní neznati
než nechuť důvodnou a záští zdivočelé;
jít ulicí a nedbat, kam se obrátí;
neznati měsíců, dnů, neznat hodin ani,
neznati vůbec jmen, jež budí ze spaní,
nechtít to ani ono, sluch mít zacpaný
pro všechny rozkazy, neb jářku, to jsou barvy
rabství, ba hůř než to, toť štěstí podřezané;
zřít nebe, bláto, chodce nebo nikoho,
zřít jenom zvenčí zdi, jen z dálky mřížoví,
být ten, kdo sám se zdůvodňuje přemnoho,
či ten, kdo na to kašle a nic nepraví;
žít sobě, pro radost, smát se, ne by ses líbil,
jednati bez rozkazu, důvodu a cíle,
sobecky, ale žít, a jako člověk žít,
ne jako běhna, která líčí svoje chtíče,
by jen tu hroznou šminku mohla zaplatit;
být volný, volný být a jíti vybídnut,
když štěstí pozve tě a starý letmý pud,
žít sebe, život žít dobrého osudu,
ó!… ale kručet o hladu?
(Les tburibulums affaissés)
NICOLAS BEAUDUIN
BÁSEŇ
Než proč jen na rtech mám z života znechucení!
Žal na mne rozlévá černého vína číš.
Už nemám naděje, už štěstí pro mne není,
horeček nemám již!
Ó snu, jenž pro polibky pnul se ohnivé,
teď navždy, bože můj, už nemám než ty tvé!…
Ach smutno… Ale ne, já bláznivě jsem žil,
poklady světa všecky v náruč klesly mně,
a lásky slavíky jsem na stromě
života všechny pohladil!
(Les soeurs du silence)
TRISTAN DERČME
ZLATÁ ZELEŇ
LXVI
Nos zvedni, zavři pult, odlož tu knihu tlustou.
Ta flétna z křišťálu na pastýřových ústech
přehrává pod novými květy, pod lupením
tak vážný nápěv, že se dívky zarumění;
a její nádherný a poslušný dech žhoucí
v tom světle vesmírném se hledí rozplynouti.
A zpívá všechnu radost, zpívá svěžest chlumů,
křik pávů, zeleň lesů, bručivy šum úlů,
nach svlačců pnoucích se po drsné kůře stromů,
modř oblohy, modř očí, modrou tůni zdrojů;
zpívá a chvěje se, křičí a tebe slaví,
přírodo, oddává se cele tvému taji,
až její duše jenom věta milostná je.
Chví se a opojena roztříští se náhle
a, nesmrtelný prach, se částkou svět stává.
Flétna a srdce mé, jež se jak ona dává.
(La verdure dorée)
FILIPPO TOMMASO MARINETTI
V LETU NAD SRDCEM ITÁLIE
(Fragment)
Siciliáni! Vy zápolící od časů mlhavých
ve dne i v noci, v boji zblízka, proti vzteklosti vulkánů,
miluji duše vaše, jež šlehají
jak ohně ústředního šílené výběžky,
a vy se mi podobáte, italští Saracéni,
s mohutným nosem, zahnutým nad kořistí, kterou koušete
krásnými zuby futuristickými!…
Tak jako vy mám tváře spálené samumem,
násilnou pružnou chůzi šelem ve trávě,
a pohled hrozivý, jenž odráží do kouta
kluzká, ohnutá záda drábů a modlářů,
tak jako já vy otvíráte pasti veškeré,
vesele mohou krysy naše rukopisy hrýzt,
neb naše motory do jasna nebe vpisují
definitivní zářné strofy zlaté a ocelové!
Z vás dovede každý zavésti právo svrchované
kol velkého svého Já nezkrotně vládnoucího.
Hanba těžkému stroji sociálnímu!…
Hanba žalostné zákonů mechanice
a jejímu ubohému provádění práva!
Dětská mechanika s kolečky sumárními,
jež náhle zachytí chudáka bázlivého,
aby ho válela, mlela a drtila nesmyslně
a bác okem ven jak česneku suchý stroužek
v posvátném jménu vrchnosti neviditelné!
(Le monoplan du pape)
GUILLAUME APOLLINAIRE
RÝNSKÁ PODZIMNÍ
Zemřelých děti na hřbitov
Jdou si hrát
Hanuš a Jindřich Martin Gertruda
Dnes kohout ani nezpívá
Kikeriki
Stařeny plačící
Cestou se ubírají
A oslové dobráci
Hýkají I A a do chroustání se dají
Pohřebních věnců a kyticí
Dnes je den zemřelých a všech jejich dušiček
Děti a stařeny
Svítilny staví a svíčky
Na každý hrob katolický
Závoje babiček
Na nebi mraky
Jsou jako kozí bradky
Ve vzduchu chvějí se modlitby a plameny
Hřbitove hřbitove tys krásný sad zelený
Plný vrb šedých a rozmarýnu
Často vám přijde provodit přátele v hlínu
Oh jak se dobře na krásném hřbitově spí
Vám žebráci umrlí v opilství
Vám slepci jako osud slepí
Vám v modlitbách zemřelé malé děti
Ach jak se vám spí na krásném hřbitově tady
Vám kdo byl lodníkem vám kdo byl starostou
Vám kdo jste byli vládními rady
Též vám cikáni bez průkazů vy
Život vám v břiše práchniví
Kříže nám mezi nohama vyrostou
Porýnský vítr s kulichy všemi houká
Zhasíná svíce jež děti vždy znovu zažehují
A listí spadalé
Pokrývá všechny umrlé
Zemřelé děti někdy se svou maminkou mluví
A umrlé ženy by se navrátit někdy chtěly
Oh nechci abys vyšla ty
Podzim je plný rukou uťatých
Ne ne to jsou jen listy mrtvé
To drahých mrtvých jsou ruce mrtvé
To jsou tvé ruce uťaté
My tolik jsme dnes plakali
My i ti umrlí jich děti a stařeny
Pod nebem podmračným
Na hřbitově kde se třesou plameny
Pak domů domů hnal nás vítr studený
Pod nohama se nám kaštanů kutálelo
A jejich ostny byly
Jak meči zraněné srdce Madony
Které však myslím barvu mělo
Jinou než podzimní kaštany
(Alcools)
ZVONY
Můj krásný cikáne můj milý
Slyšíš to zvonů zvonění
Že vidět nás my nemyslili
Měli se rádi k zbláznění
My špatně jsme se schovali
A všechny zvony v celém kraji