Z koruny žhavých plamenů pozřela na mne Panna v Chartres
Krev vašeho Svatého srdce mne zalila na Montmartru
Jsem z toho nemocen když slyším ta slova požehnaná
Láska jíž trpím je má choroba tajná
A obraz který tě posedl ti pomůže přežít úzkost a bdění
Vždy u tebe dlí ten obraz jenž prchá k nevrácení
U Středozemního moře jsi nyní na pobřeží
Pod citroníky jež celý rok kvetou svěží
S přáteli svými se projíždíš ve člunu
Jeden je z Nizzy dva z Turbia jeden z Mentonu
Sépií hlubinných se děsí oči naše
A v chaluhách plují ryby obrazy Mesiáše.
Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy
Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali
A místo abys psal svou povídku lenošíš pohříchu
Hledě na mandelinku spící v růžovém kalichu
V achátech svatovítských zříš zděšen své vlastní rysy
Na smrt jsi smuten byl v ten den kdy sebe v nich objevil jsi
Podoben Lazaru kterého světlo drtí
Pozpátku točí se ručičky hodin v židovské čtvrti
A ty couráš ve vlastním životě pomalu
Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje kvečeru
Jak v hospodách české písně zpívají
Hle jsi uprostřed melounů v Marseilli
Hle jsi v Koblenci v hotelu s obrem na vývěsní tabuli
Hle sedíš v Římě pod japonskou mišpulí
Hle jsi v Amsterodamu s dívkou jež je ošklivá a tobě hezká se zdá
Říká že se brzo se svým studentem v Leydech sezdá
Tam najímají pokoje cubicula locanda v latině
Vzpomínám toho byl jsem tam tři dny a v Goudě neméně
Jsi v Paříži od soudce vyslýchán
Jak zločinec zatčen a do vězení dán
V bolestných cestách i šťastných jsi proběhl kus světa
Dřív než jsi postřehl lež a svoje leta
V dvaceti láskou trpěl jsi a ve třiceti zas
Jak blázen žil jsem a ztratil jsem svůj čas
Na své ruce se už netroufáš podívat a stále chce se mi zaplakat
Nad tebou nade vším co zděsilo tě nad ní kterou mám rád
Uslzen vidíš chudáky emigranty odjížděti
Věří v boha modlí se ženy kojí své děti
Jich zápach plní síň nádraží Saint Lazare
Jako tři králové věří ve svou hvězdu v budoucí zdar
Myslí že v Argentině se jejich osud změní
A že se vrátí domů až nadělají jmění
Jedna ta rodina si nese peřinu červenou jako vy srdce své
Ta peřina a naše sny jsou stejně přízračné
Někteří z emigrantů se zdrží a pobývají tu
V brlozích ulice des Rosiers nebo des Écouffes
Často jsem viděl je večer jdou se ven nadýchat vzduchu
Zřídka se pohnou z místa jako figurky v šachu
Nejvíce jsou to Židé a ženy jich s parukami
Sedí bezkrevné a hlídají temné krámy
Stojíš nad zinkovým plechem ve výčepu ochlastů
Popíjíš mezi nešťastníky kávu za dva sous
Jsi pozdě k ránu ve velikém restaurantu
Zpívá se tančí pije se šampaňské
Ty dívky nejsou zlé a mají své starosti přec
I od té nejošklivější dost vytrpěl milenec
Je to dcera městského strážníka prý z Cannes
Nevím jaké má ruce jsou tvrdé a rozprýskané
Mám nesmírnou soustrast se švy jejího břicha
Pokorně dávám svá ústa ubohé dívce se strašným smíchem
Jsi sám jitro přichází
Mlékaři zvoní bandaskami v ulicích
Noc se vzdaluje jako míšenka přesličná
Toť Lea pozorná či Ferdina falešná
A ty piješ ten líh palčivý jako života bol
Tvého života jejž piješ jako alkohol
Chceš domů pěšky jít a míříš stranou Auteuile
Spát mezi svými modlami z Oceánie a Guineje
Jsou to Kristové jiné víry a jiných bohoslužeb
Nižší Kristové temných nadějí a tužeb
Sbohem sbohem jsi ospalý
Slunce uťatá hlava
Se kuku kutálí
(Alcools)
MAX JACOB
MALVÍNA
(Z několika osobností maškarního plesu)
Tahleta slečna poděsí vás snad,
nebožka Malvína, jež nechce vějíř z ruky dát
ode dne, kdy jí není více.
Má ohvězděné šedé rukavice.
jak valčík cikánský se celá kadeří
a jde ti láskou umřít u dveří
blíž stojanu, kde mají hole stát.
Umřela, řekněme, že měla úbytě
– úbytě, to je to, co hbitě hubí tě –,
voňavkou hrubou, která krk jí zakroutila.
Oh zvíře počestné, tak málo pošetilá!
Spíš žravá nežli mlsná, byla těžkopádná,
pro písemnictví profesorka mimořádná.
Vždy jenom v cylindru jí dvořili se páni,
kdo chtěl ji dostati, husarsky musel na ni.
Malvíno, fantóme, nechať tě pánbůh chrání!
(Le laboratoire central)
PIERRE ALBERT-BIROT
KAŽDODENNÍ BÁSNĚ
Sv. Valentina
Básníku vyjdi s holí
A kloboukem
Že je tak pěkný den
Paříž si vem
A dej ji Pegasovi
Básník se holí
Sv. Prudence
Tak jako koberec co pod nohama mám
Jsou duše básníků pruhovány
Růžově a rudě
Černě a bíle
Šedivě a modře
Z duše básníka by byly
Velmi hezké šaty
Sv. Mamerta
Nadávali jsme obloze
Po celý den
Zahalila nám slunce dnes
Bůh aby se na Paříž podíval
Si také černé brejle vzal
Sv. Anděly
Jsem bohatý
Nebe je modré a mé střevíce jsou bílé
Život dnes ráno voní krásně
Jako veliká milostnice
Když vychází z lázně
Sv. Valérie
Dítě tu dávno není
A jeho křik tu ještě je
Kde je můj křik
Co vydal jsem při narození
na který až svět doletěl
Sv. Rafina
Z žebráků nejstrašnější
A ve strašlivých hadrech
Může vrhnout krásný stín
Říkám vám že slunce je veliký malíř
Sv. Cyra
Říká se věrný jako pes
Můj stůl je ještě věrnější
Čeká mne vždy na tomtéž místě
A přece také on má čtyři nohy
(Počmes quotidiens)
JEDNATŘICET KAPESNÍCH BÁSNÍ
XII
Toť světnice kde dokonal
Okna dvéře průvan nábytek ven se dal
Zas dovnitř se dává myje se mete vyklepává
Drhne se
Zdi tváří se zas jako dříve
Povlaky pěkně bílé
“Chce-li Pán a Paní vejíti
Jejich pokoj je připraven.”
XV
Kdo je to plavé dítě co se smíchem běží za svými
Pestrými kuličkami? mé kuličky
To jsem já
A kdo je básník jenž píše tuto báseň?
To plavé dítě co se smíchem běží za svými pestrými
kuličkami
XXII
Pročpak mám nos ústa a dvě oči a vlasy na hlavě
a dvě nohy a dvě ruce jako člověk?
A pročpak je země a vzduch a voda to je divné
tohle všechno to jsem nikdy neviděl
(Trente et un počmes de poche)
RENÉ ARCOS