BÁSEŇ
Zde v prostoru je výboje silná chuť,
a vzduch, jejž vdechuji, je nabit jí.
Zem šíří se přes člověka do prostoru
a lidé trýzeň poznali božského napětí.
Když někdo na smrt jde zvolna a beze sna,
s ústy plnými hořkosti a zmlklými,
tisíce jiných vidí stoupati šiky před sebou,
tisíce jiných jdou a kráčejí umíněně.
Okamžik každý hranice překračuje,
okamžik každý jak odjezd je slavnostní.
Nesmírný pochod zmocňuje se minut,
pochod, jenž postupuje přese vše, co spí.
Krok cestou za sebou krok táhne jiný,
hlas zpívající vede jiné – a rodí se chór.
Síly je všude, jež prudce by klíčit chtěla,
křik je tu schoulen v člověku dumajícím.
Prostorem bloudí výboje silná chuť,
a rozprostraněna, jediná báseň se děje.
Neb každý člověk poněkud skládá svým životem boha.
(Ce qui naît: Le počme)
BÁSEŇ
Nejhorší já, to nejsmutnější já,
ne to, jež postupuje, to, jež se zastavuje
shrbeno nad cestou položenou před ně
nedohledně,
zůstává stát a ptá se,
nebylo-li by lépe vrátit se zpátky zase
či stočit se snad ve své únavě…
Je už tak daleko od rodné své naděje!
Tak daleko už, a v životě svém tak pozdě je!
Tak pozdě v životě, tak nočně v jeho duši,
roztříštěné jak ubitá vlna v příboji…
To nejsmutnější já,
ne to, jež na své duši tryskem uhání
v radostném rozstříknutí jitřního zvonění,
ale to, jež se vrací, v noci, nesouc na pleci
ono výbojné jako mrtvého!
Nejznavenější já
to, které vzpomíná,
potulný šakal, když noc se sklání
okolo hřbitova…
Já zdolané, jež vydá nepřátelům své brány
a pro vše hordy zoufalství pod ochranou večera
je nechá zotvírány!
Ten smutný člověk sedl tu
hledaje marně záminky k novému kroku,
přesného důvodu toho kroku.
A myšlenky těžkého spánku jsou tu též,
pilují “k čemupak” a sykají neústupně:
ach hořká ironie, sít kroky dál a dál
na cestě dobrodružné, jíž nikdo nepoznal!
Jak hloupá hra to, jít a jít
a nedojíti během roků!
Ach tolik kroků, všech těch kroků,
jimž souzeno je nedojít!
jež uváznou v blátě černých cest
pod věčnou němotou hvězd!
Chtíti? Co vlastně chtít?
Vše je tak malé,
oh nemá-li vše jen míry člověčí?
Nesměl bys předem člověkem příliš být,
nebýt tam příliš, kde zmírá tělo,
bys více byl tam, kde rodí se bůh.
Titam, kdo sami se korunovali,
jak pro smích jsou jejich králevstva!
Tamhleti vůdcové beze stád.
Sterý je způsob prvý být? Než k čemu to?
Jdižiž, vždy lůžka jsou, kde bytí lze se chránit,
jdižiž, jsou vlídná sedátka po kraji žití,
kde můžeš beze spěchu chvilky požívati,
kde tělo blaženo je v míru,
jenž nikdy nenechá než příchuť cukru, sladkou pro duši.
Maličký život, malá tužba, radost maličká
a pro každého jeho skrovný díl.
Nesmí se příliš osobovati.
Buď člověk nádobou a naplniž ji radost.
Ať oči nebloudí, kam nohy nedojdou.
Chrám radosti tu, ejhle, jest všem otevřen;
aleluja neslyšíš-li o klenby bít!
Jdižiž, jen přistup, vejdi s jinými
a trochu hlavu skloň, oh trochu jen, bys prošel
tou nízkou branou otevřenou všem!
Než něco ve mně se otřásá k rozletu
nezdolné něco, jež se protahuje
a výš mi dává tryskat, paže vztyčeny,
se svaly nalitými krví k prasknutí.
V svém srdci cítím tlouci rozmach původní,
jenž od věku se odráží od člověka k člověku,
mohutný jako výstřel dělový,
a já sám koule jsem dráhu si razící.
A slyším výboj prostory zaplavovat.
Toť život povstalý jak ano proti ne,
jenž v čele světů se do času pohružuje.
Jsem hotov bíti se mávaje zbraní snu.
Mé tělo hnízdem je, zkad ptáci vzlétají.
Je triumf na postupu, a my k němu jdem;
rozlohy plní, rozpíná se, překypuje
a celá země jej salvami lidí vítá.
Jsem na hrázi a vidím koráb vycházet,
a tolik duše mám, že nemám těla již.
Zřím koráb vyrůstat pokrytý praporci
ohnivějšími nad požár.
Je veliký, tak veliký,
že všechny lidi by mohl unésti
v bezmezném snu
a takto postupovat, zježen jásotem,
s celým svým nákladem lásky i heroismu,
s nejztřeštěnější z odvah na přídi,
za jakýms strašlivým a možným výbojem.
(Ce qui naît: Naissances)
GEORGES DUHAMEL
ZKOUŠKA
(Fragment)
Tu počala se ona divuhodná věc,
jež byla zápas Anthrópa a Gorgony.
Nevím, jak o ní vypravovati,
neb nikdy člověk nezápasil tak,
jak onen silný hoch v jeskyni zápasil.
Dva stromy – dvojčata zuřivá ve větru!
Peň proti pni se bili pospolu,
bez naděje, že zdolá druha druh.
Dva dny to trvalo a ještě třetí jitro;
čas po čase se dohodli,
že na pevné a zvučné půdě odpočinou,
tu Anthróp nápěv zazpíval své dlouhooké matky:
“Ty maličký,
ty půjdeš v čele lidí,
mluvě ke každému
slova, jež každý zná,
zpívaje každému
slova, jimiž se zkolébává
a pro něž zapláče a potom usíná.
A tobě, maličký,
udělám širá ramena
s velikým pláštěm láskou vyšívaným.
Tvé nohy budou tvrdší než oblázky na silnici,
tvé ruce budou sladší než plody v zahradě.”
Peň proti pni, v semknutí těsném,
nemysle ani zdolati druh druha.
A po dvou dnech hle co si řekli!
– “To není takhle, jak se máme bít:
tak nepoznáme, kdo z nás mocný je.
Budeme nyní bít se očima,
budem soky, silně měříce se zrakem
tak dlouho, až z nás jeden podlehne pohledu.”
Starci, co v oné době žili svoje dětství,
praví, že zápasili dva dny a dvě noci.
Obzvláště noci byly bolestné a vážné,
neb ještě více na se hleděli, a neviděli se.
Ve dne vzduch mezi nimi ožil tisícerým práškem
a bavil jejich oči, jež se nepouštěly.
A po dvou celých dnech hle co si řekli:
– “To není takhle, jak se máme bít,
tak nepoznáme, kdo z nás mocný je.
Bok po boku my lehneme si na zem;
a pak se budeme bít jen svými dušemi,
budeme zápolit svou touhou zvítěziti
a mocí, která jenom uvnitř nás se vzpíná.”
Tak zápasili, v plném tichu, celou vahou svou.
Ve skalách jeskyně se otvor rozvíral,
vzduch jako vlažný zdroj se tudy sluncem lil;
tak zápolili. Později chlad večerní
zavěsil trochu rosy po mechu;
tak zápolili. Později zas prášek tisícerý