nebyly tajemné a svůdné jako ty,
jež staví náhoda, když s oblaky si hraje,
a vždy nás jala touha plná tesknoty.
Požitkem naše touha sílí jen a vzrůstá.
Touho, ty starý strome, jemuž výživnou
je půdou slast, co tvrdne tvoje kůra tlustá,
do slunce zírat blíž se haluze tvé pnou!
Ty strome veliký a nad cypřiše stálý,
což věčně porosteš? – Tož pár črt s nesnází
do vašich žroutských alb jsme, bratři, nasbírali,
jimž krásné zdá se vše, co z dáli přichází!
Modly jsme zdravili, jež sloní chobot měly;
a trůny jiskřící ve šperků nádheře;
paláce pohádkové, jejichž přepych skvělý
by, věřte, zruinoval vaše bankéře;
a šaty skvoucí, jež jsou opojením očí,
a ženy o zubech a nehtech barevných,
a kejklíře, kol nichž had lísavě se točí.”
V
A dál, co ještě dál?
VI
“Ó mozků dětinných!
Tož abychom to hlavní nenechali stranou,
my zřeli, aniž nás to hledat napadlo,
odshora dolů všude tutéž podívanou,
na nesmrtelný hřích to nudné divadlo.
Hle žena, mrzký rab, jenž ješitný a hloupý
bez smíchu sebe ctí, bez hnusu miluje;
muž, hrubý tyran, prasák hltavý a skoupý,
rab rabův, ve stoce jenž stružkou kalu je;
kat, který hraje si, mučedník, který vzlyká,
a slavnosti, jež krev svou vůní koření,
jed moci znavující vládce násilníka,
národ pod zvěrským jhem, jenž tone v nadšení;
pár náboženství, jež jako to naše věří
a lezou na nebe; a svatí asketi,
již, jako rozkošník se válí v měkkém peří,
v žíních a na hřebech si chtějí hověti;
žvanivé chlubné Lidstvo, géniem svým zpité,
třeštící jako vždy, v šíleném vzplanutí
křičí na boha v své agónii líté:
,Ó ty mně podobný, můj pane, klnu ti!‘
A ti míň pitomí, Šílenství milovníci,
by stádu unikli, jež osud stěsnal kol,
v opia nesmírného klín se vrhající!
– To světa celého je věčný protokol.”
VII
Vědění hořké, které z cest si přinášíme!
V tom světě maličkém svých jednotvárných cest
dnes, včera, zítra, vždy svou vlastní tvář jen zříme:
to hrůzy oáza na poušti nudy jest!
Jít máme? Zůstat? Jdi si, když ti srdce velí;
či zůstaň, můžeš-li. Ten schoulený a skryt,
ten běže uniká bdělému nepříteli.
Toť Čas. Jsou vytrvalci, jako věčný žid
či apoštolé, co se nikdy nezastaví,
a přec jim nestačí vlaku ni lodi let,
když v patách stíhá je ten honec naléhavý,
jejž jiní od kolébky znají zabíjet.
Až jednou stihne nás a klekne na hřbety nám,
dál budem doufat a “Kupředu” volat zas,
jako když pluli jsme kdys do Číny či jinam,
v dál oči upřeny a větru vydán vlas,
po moři Temnot se na dlouhou plavbu dáme
šťastni jak mladý poutník. Zdali slyšíte
ty hlasy čarovné, ty smutné hlasy známé,
jak pějí: “Tudy! Vy, kdo jísti toužíte
vonný plod lotu! Zde je kraj ten, kde se sklízí
zázračné ovoce pro srdce hladová;
pojďte se sladkostí zpít podivnou a cizí
tohoto odpůldne, jež navždy potrvá!”
Už víme po přízvuku, kdo to strašidlo je;
tam naši Pyladi k nám pnou svá ramena.
“Pluj, pluj k své Élektře osvěžit srdce svoje!”
dí ta, jíž druhdy jsme líbali kolena.
VIII
Ó Smrti, čas je! Vzhůru, starý kapitáne!
Ta zem nás nudí, Smrti! Dej už znamení!
Ať z nebe nebo z moře tma jak inkoust kane,
v nás srdce, které znáš, je plno záření.
Nalej nám svého jedu, by v nás síla vtekla!
My chceme, tak ten oheň v mozku pálí nám,
vrhnout se do jícnu ať Nebe, aťsi Pekla,
až na dno Neznáma, a najít nové tam!
(Les fleurs du mal)
SULLY PRUDHOMME
PUKLÁ VÁZA
Na vázu, v níž květ verbén zvadl,
narazil vějíř v doteku;
ba úder ani nedopadl,
zvuk nezradil ho člověku.
Avšak ta lehká rána denně
hlodajíc v tvrdém krystalu
plíživě, jistě, neviděně
obešla vázu pomalu.
Prchla z ní voda po krůpěji,
květ zvadl, vláhy nemaje.
Netuší nikdo rány její.
Netkněte se jí, puklá je.
Tak mnohdy milovaná ruka
se lehce jenom srdce tkne;
tu srdce samo sebou puká,
květ lásky jeho povadne.
Potichu, světem nepoznána,
pláče a dál se rozzeje
hluboká, jemná jeho rána.
Netkněte se ho, puklé je.
(Stances et počmes)
PAUL VERLAINE
ŽENA A KOČKA
Se svou si kočkou pohrává;
a je to divukrásné, zříti,
jak potmě tlapka bělavá
se s bílou rukou v půtce chytí.
Své ostré nehty – ohava! –,
ty hladké acháty, jež svítí
břitkostí nožů, schovává
pod rukavičkou z černých nití.
I druhá úlisně se dívá
a broušené své drápy skrývá,
než ďábel nespí v žádné z nich…
A v budoáru stinné šero,
kde zvoní její vzdušný smích,
žhne fosforových bodů čtvero.
(Počmes saturniens)
ÉCOUTEZ LA CHANSON BIEN DOUCE…
Slyšte, co sladká píseň zpívá,
jež pláče vám jen pro potěchu,
jak chvějící se voda v mechu:
tak lehká je, tak zdrželivá!
Kdys býval znám ten hlas (a milý?),
než nyní zastřený je zcela
jak v smutku žena ovdovělá,
a přece co v něm ještě síly,
a v řasách šlojíře, jež vlají,
jak podzimní je vítr honí,
co skrytou hvězdu pravdu cloní
a srdci v žasu odkrývá ji.
A znovupoznaný hlas praví,
že dobro jen je, co nás živí,
že záští a hněv závistivý
po smrti pranic nezůstaví.
O slávě prostých mluví zvroucna,
o zlaté svatbě, blahé něze
šťastného míru bez vítěze,
o nečekání do budoucna.
Přijměte hlas, jenž prostoduše
v oslavu zpívá bez umdlení.
Ba dražšího nic duši není
než tišit smutek jiné duše!
Bez hněvu duše trpělivá
v očistci snáší tresty časné,
a to, co učí, je tak jasné!…
Slyšte, co moudrá píseň zpívá.
(Sagesse)
L’ESPOIR LUIT COMME UN BRIN DE PAILLE
DANS L’ÉTABLE…
Jak stéblo slámy v chlévě naděje se třpytí.
Proč jen máš před vosou, svým letem zpilou, strach?
Hleď, někde v koutě stále tančí v slunci prach.
Proč k spánku neměl by ses o stůl podepříti?
Dušičko bledá, hleď, ta voda osvěží tě,
je chladná, pij! Jdi, vždyť jsem s tebou. Zavři víčka,