jež prozařují klidné paprsky jasného ducha.
Skromný a trpělivý jako velcí umělci dob bývalých,
konaje denní práci zbožně a obřadně jako oni,
nemáte nosných, bláznivých křídel víry, jež oni mívali,
a žijete raději svou báseň, bez hluku, než byste mluvil o ní.
JULES ROMAINS
JEDNOU
My budeme jednou kolečka,
jež budou chtít jen fungovat;
z mosazi budem, z železa,
ale ne z duše.
Budeme přesně vydávat
sílu, jež bude nám svěřena.
To, co vezmeme pohonu,
podáme dále převodům
a nenecháme si pro sebe
ni z čeho uplést myšlenku.
Budeme snít, jak zmírniti
skřípání své, jak rozlít je
v olejný šum a klouzavý.
My vypotíme mlčení
tučné a plné energie.
Ochotně přijmem radost mdlou
a ženskou býti konánu.
Tu všechny naše záchvěvy,
stoupání krve a vzestup šťav,
přílivy nervů, skoky svalů,
pohyby všechny, jež se tísní i
ve spěchu v teplých světnicích
a v patrech těla našeho,
nebudou nežli otřesy
částí, jež dobře zapadají
a každá každou pohání.
Budeme z činu a železa.
(La vie unanime)
EVROPA
Byť dlouho je ještě do večera, muž o lokty je podepřen
sám a sám v hospůdce, jež tvoří roh dvou ulic
na nejchvatnějším ohbí starého už města.
Popíjí likér, jehož jméno špatně byl zaslechl.
Ze svého místa dveřmi nedbale otevřenými
vidí do obou ulic, ba i na kousek modra nebe.
Jakási arkáda si v slunci zvláště hoví.
Řemeslnické krámky podrývají nakloněné domy.
Slyší hluk z dílny ševcovy a klempířovy.
Svit trochu tučný rozeznává v podzemí,
kde hořák marně zlatí černé otýpky jídel.
Střed cesty je dlážděn rudými cihlami.
Dítě tam kruhy rýsuje kouskem křídy.
A nyní, když je muž o něco pozornější,
odkrývá povyk ve škole dosti vzdálené
a zvonu hlas na cestě ke krásnému oblaku.
Než nikde, až po meze jasného dne, nemůže přistihnout
ni výbuch granátu, ni vzrušený pohyb armády.
Tu myslí na to, že kdysi člověk jeho rodu,
jeden z těch, pro něž svět měl tutéž úhrnnou chuť,
podoba – jaké oči měl? –, podoba bratra věčného,
usedl stejně mezi křídla dveří v hospůdce
asi uprostřed města mnohokrát zahnutého,
zatímco zástupy trhaly se, hynouce v zápase,
o držbu země a o správu provincií.
Tehdy se mluvilo jen o vraždění, o požárech.
Vyslovovalo se jméno Symmacha nebo Alaricha
s přízvukem různým podle míst a osob.
Byla to jedna z dob, jež zuřivost zkrucuje.
Avšak zbývalo ještě někde v záhybu světa
dost míru a svobody pro člověka samotného.
*
Evropu pacifickou zpívá shromáždění dnů.
Viděl jsem jabloně kvést v údolích nepřátelských
a v červencovém větru vlajky na vrcholu lodí
plápolat jako jazyky jara žíznivého.
Byl jsem se zástupem, jenž po celý večer pozoroval,
jak do moře vtéká Rýn národy přetížený,
jenž unáší hranice států jako plovoucí trosky.
Já viděl v Kolíně se otvírat zvedací most
pro ječivý parník, jenž plul do Rotterdamu.
Byl jsem už na mostě, nohu jsem na fošny kladl;
slyšel jsem praskat prkna v šplounavých nárazech vody;
a viděl jsem v téže chvíli jiné slavnostní gesto:
Tower bridge vedví, jehož dvě půle se modlí k nebi.
*
Evropo! Já to nepřijímám,
bys zemřela v tom šílení.
Evropo, křičím, co ty jsi,
do uší těch, kdo tebe vraždí.
Evropo! Ústa zamkli nám;
ale hlas stoupá přese vše
tak jako kvítek lomikámen.
Nadarmo budou lomoziti;
připomenu jim potichu
tisíce věcí líbezných.
Nadarmo poženou svůj zločin;
zůstanu zárukou a strážcem
nějakých dvou tří božských věcí.
(Europe)
JULES SUPERVIELLE
ZA TOU OBLOHOU ZHASLOU…
Za tou oblohou zhaslou a tím šedým mořem
Kde lodní kýl vyrývá skromnou brázdu
Až za tím zavřeným obzorem
Je Brazílie se všemi svými palmami
Ohromné banánovníky jež mísí své listy jak sloni
své pohyblivé choboty
Rakety bambusů jež zápolí o nebesa
Sládnutí v hloubi houští sladkosti
A čisté ženské ovály jež pamatují Rozkoš
Hle jak se ponenáhlu horizont rozpáral
A země protáhla si pěkné místo
Už se zjevují vrcholky ještě špatně vystouplé z nicoty
jež však náhle mají přes zámlky dálek
Prestiž a odpovědnost hor
Už třpytí se domy podél hučící trhliny pláží
V klouzání krajiny na rovině olejnaté
Hle žena sedí uprostřed líbezného lánu třtin
A ke mně až dovídá
Vděčnost červené prsti po tropických lijácích
(Débarcadčres)
BLAISE CENDRARS
NOVINY
Ježíši
Už déle než rok jsem na Tebe nemyslil
Od té doby co napsal jsem svou předposlední báseň Velikonoce
Můj život se od té doby změnil
Ale já zůstal jsem stále týmž
Chtěl jsem dokonce malovat
Obrazy co jsem udělal visí dnes večer tuhle na stěnách
Otvírají mi divné pohledy na mne sama jež nutí mne myslet na Tebe
Ježíši
Živote
Hle co jsem vytěžil
mé malby mne skličují
Jsem příliš vášnivý
Všechno je pomerančové
Strávil jsem dnes den truchlivý mysle na svoje přátele
A pročítaje noviny
Kriste
Živote ukřižovaný v novinách široce otevřených jež držím v roztažených rukou
Rozpjaté plachty
Vřetena
Var
Křik
Řekl bys že to padá letadlo
To jsem já
Vášni
Ohni
Noviny
Je to marné nechtít mluvit o sobě
Musí se někdy křičet
Já jsem jiný
Příliš citlivý
(Dix-neuf počmes élastiques)
FAR WEST
Cucumingo
Hacienda San Bernardino
Je postavena uprostřed rozzelenalého údolí svlažovaného
množstvím potůčků řinoucích se z okolních hor
Střechy jsou z červených cihel ve stínu sykomor a vavřínů
*
Pstruzi se hemží v potocích
Nesčetná stáda se svobodně pasou na tučných prériích
Sady překypují plody hruškami hrozny ananasy fíky pomeranči
A v zahradách zelinářských
Zelenina Starého světa pučí vedle zelin tropických krajů
*
Zvěřina oplývá v okrese
Kalifornská lyska
Králík s vatovým pírkem cottontail
Zajíc s dlouhými slechy jackass
Křepelka hrdlička koroptev