Divoká kachna a husa
Antilopa
Je pravda že se tam ještě potká divoká kočka a chřestýš rattlesnake
Ale puma se dnes už nevyskytuje
Doryfa
O slavnostech
Když Indiáni a vaquerové se ožírají whisky a pulquem
Doryfa tančí
K mexické gitáře
Habanery tak úchvatné
Že lidé putují mnoho mil aby se jí obdivovali
*
Žádná žena neumí líp než ona
Hedvábnou mantilu zřasit
A zdobit své plavé vlasy
Stužkou
Hřebenem
Květem
Vancouver
Deset hodin večer bije stěží slyšitelně v husté mlze jež vatuje
doky a lodi v přístavu
Nábřeží jsou opuštěna a město spí
Jdeš po nízkém a písčitém břehu kde duje mrazivý vítr
a tříští se dlouhé vlny Pacifiku
Ta zsinalá skvrna ve vlhkých temnotách to je nádraží
Kanadské a Velké nákladní dráhy
A ta modravá kola světel ve větru jsou pakeboty vyplouvající
do Klondyke Japonska a velkých Indií
Je tak tma že stěží mohu rozluštit nápisy ulic kde s těžkým
zavazadlem hledám laciný hotel
*
Všichni se nalodili
Veslaři se shýbají nad vesly a těžký člun naložený
až po sám kraj se sune mezi vysokými vlnami
Malý hrbáč opravuje chvílemi směr jedním trhnutím kormidla
Řídě se v mlze podle volání sirény
Narážíme na tmavou masu lodi a po pravém boku se
drápou nahoru samojedští psi
Konopné chundele v šedi-běli-žluti
Jako by nakládali mlhu
(Kodak)
HENRI FRANCK
OHEŇ RADOSTI V PUSTINĚ
…A ježto nadarmo tu cestu konal jsem,
pod kroky žhoucími kde mizela mi zem,
mně v rozkoš abstraktní, v plápol, kde představ není,
dopřeje pohrouzení.
……………………………
I
Planoucí oheň strávil vesmír i mou duši
a všechno sežehl, co zářně proměňoval;
vysoko nad světem, kde skvěl se jeho lesk,
nade mnou, jenž jsem byl jak jeho pochodeň,
bez mihotání výš svůj jasný plamen vznáší.
Ó žáre v abstraktnu, plameni ve prázdnu!
Můj odraz ohnivý nic letmo nezachytí,
již nemám zrcadla a nemám potravy,
již nemám žářiště a nemám nikde hranic.
Ó krásné žíření, žhavosti bez mezí,
ty nyní kraluješ v svobodě vrcholné.
Nic neživí tvůj pal a nic jej nezmenšuje,
ty sebou živíš se, tvůj žeh je zcela volný,
sám vládneš nad sebou, vně tebe není nic.
Ó čistý plameni, svobodný, nesmrtelný,
extáze bez závrati, skvělosti svrchovaná,
ó tanci bez únavy, kráso bez námahy,
království beze lži, pustino neoklamná.
Již nemám cizího a nemám svého nic,
jsem pobyt překrásný, kde plál svit bez hranic,
sám v jeho vzplanutí;
je můj a nekonečně přesahuje mne,
jsem žhoucí krev pro srdce jeho mohutné,
tluk jeho perutí!
Jsem božských houslí zpěv, jenž silně, ostře zní,
jsem hlas, jenž zahajuje hudbu slavnostní,
jsem smyčec zvolený; jsem krásný chvalozpěv,
jsem pozdvihování!
Ó blaho, zázraku, plnosti dokonalá,
hle přístav konečně po mukách tolika;
a žár můj bez vestálky, jež by nad ním stála,
se nebojí už, že stín smrti by jej zhasil.
Odvážný voják do bran města proniká
a vkročil v Jericho. Hle útulek i azyl,
poutníče cestou zemdlený;
tož v jeho skvělosti zapomeň na pustinu
a v čistých rozkoších teplého jeho klínu
všech zemí zapomeň, kde vod a stromů není,
jen přeludy a ozvěny.
Já držím plamen nezkazitelný a pravý,
jenž osvítí vše bezpečně;
já nejsem dítě už, co na písčině staví,
já onen jsem, jenž drží pravdu konečně.
Pravda, toť bez nadějí velké nadšení je,
žár, jehož nelze zotročiti,
jásot, jenž k černu nebi stoupá neschýlený,
naprostá rozkoš ohně bez odměny,
vysoká rozkoš cítit plně svoje bytí
a býti ten, kdo žije!
Být ten, kdo nevnímá už ani vesmír, ani
své iluzorní duše život pohyblivý,
byt ten, kdo konečně bez rubu, bez čekání
se ze své vlastní slávy živí.
Nic netkne se mne už; můj oheň nechať září,
ať v pýše samoty se skví
a boha žádného neplanout na oltáři
nebeské sezná blaženství.
II
Prázdna-li archa, která, mnils, že desky zákona hostí,
vše mimo tvůj tanec je neskutečné:
jelikož nemá předmětu, je tanec tvůj nehynoucí.
Tanči pro pustinu a tanči pro rozlohy
jak prorok v písčině žhoucí,
tanči v tišině věčné
s královskou důstojností.
Ó nadšení čilého tanečníka,
oštěpy vrháš v úchvatu,
rychle, vždy rychleji bez umdlení,
vždy výše v roznětu;
tvůj krok, tvůj skok, tvůj hod, tvůj křik
a víření na špičkách nohou,
měňavost žárných pohybů,
tvá rychlost dítěte Numidů,
ó plameni, šipko, dravý ptáku,
ó sokole v rozletu!
(La danse devant l’arcbe)
CHVÁLA FRANCIE
Ty aspoň, k níž má touha vráz se rozletěla,
sotvaže z chrámu vyšel jsem,
ty, jež jsi všechny moje přátele mi dala
a i svůj jazyk, krásná zem;
protože vzduch tvůj zářný, lehýnký a jemný
vycházet zdá se z božských úst,
snad opoutáš můj zápal úponky své révy,
jíž na vinicích dáváš růst,
uživíš dobrým zrním ze své stodoly
mou vášeň, jíž nic nenasytí,
protože jazyk tvůj sám bůh si vyvolí,
když s anděly chce hovořiti; –
je jako výrazná a pohyblivá líce,
je vojsko poslušné pod schopným vojvodou,
císařská silnice, kde rázem celý duch
v pohodlí může postupovat.
Jak čepel plamenná, jíž mával archanděl,
meč rozumu, on dělí nebo prohlašuje,
stanoví, opisuje, vymezí a značí –
má zvučnost smíchu, je hlas spravedlnosti,
je ozev sama světla, je zvuk jistoty
a jasné vyjádření vnitrného bytí.
Vystrojí pro řečníka řízu decentní
a krásnou polnici propůjčí hlasu hrdin.
(La danse devant l’arche)
PIERRE REVERDY
POZDĚ V NOCI…
Barva kterou noc rozkládá
Stůl u něhož usedli
Cylindr skleněný
Lampa je srdce jež vytéká
To je rok jiný změněný
Nová vráska na tváři člověka
Že vás to ještě nenapadlo
Modravý čtverec oknem vpadl
Dveře mají víc intimity
Odloučení
Výčitka zločin skrytý
Sbohem já padám
Do sladkého úhlu paží jež mě chytí
Koutkem oka je vidím všechny píti
Neodvážím se hnout
Oni sedí
Stůl je ovál
Též má paměť se točí
Jak bych se na celý svět nepamatoval
I na ty kdo mi sešli z očí