(Les épaves du ciel)
PHILIPPE SOUPAULT
WESTWEGO
(Fragment)
Podivný cestovatel cestovatel bez zavazadel
Já nikdy jsem Paříž neopustil
Má paměť se ode mne na krok nehnula
Má paměť mě sledovala jako psík
Byl jsem hloupější než ovečky
Co se na nebi o půlnoci třpytí
Je tuze horko
Říkám si potichu a velmi vážně
Mám velkou žízeň mám opravdu velkou žízeň
Mám jenom svůj klobouk
Klíč k polím klíč ke snům
Otec vzpomínek
Což jsem Paříž někdy opustil?
Ale toho večera jsem v tomto městě
Za každým stromem ulice
Vzpomínka číhá až ji minu
To jsi ty má stará Paříži
Toho večera jsem přece v tomto městě
Tvé pomníky jsou kilometrové mezníky mé únavy
Znám tvá oblaka
Jež se komínů zachycují
Aby mi řekly sbohem či dobrý den
Noci ty světélkuješ
Miluju tě jako se miluje slon
Všechny tvé křiky jsou pro mne křiky něhy
Jsem jako Aladin v zahradě
Kde byla rozžata kouzelná lampa
Nehledám nic
A tady jsem
Sedím na terase kavárny
A usmívám se všemi svými zuby
Mysle na všechny své slavné cesty
Chtěl jsem jít do Nového Yorku nebo do Buenos Aires
Poznat sníh Moskvy
Vyplout zvečera jednou na palubě pakebotu
Na Madagaskar nebo do Šanghaje
Plout nahoru po Mississippi
Šel jsem do Barbizonu
A znovu četl Cesty kapitána Cooka
Ulehl jsem si v pružném mechu
Psal básně blízko lesní sasanky
Trhaje slova jež z halouzek visela
Malinky vláček mi připomněl transkanadskou dráhu
A toho večera se usmívám protože jsem tady
(Westwego)
POZNÁMKA PŘEKLADATELE
Tato hrst překladů z francouzské poezie vznikla z největší části v roce 1916, tedy uprostřed války; a vznikla opravdu pod tlakem války, jako literární projev solidarity a duchovního spojenectví s národem, jenž tehdy krvácel před Verdunem za věc, jež byla i věcí našeho srdce a naší víry. Tento výběr je jenom zlomek tehdy připravované literární manifestace; měl vyjít veliký soubor překladů z francouzské poezie od Baudelaira, jímž se kdysi uzavíralo tlumočnické dílo Jaroslava Vrchlického, až po naše dny; utvořil se kruh překladatelů, v němž zasedali Viktor Dyk, Arnošt Procházka, Hanuš Jelínek, P. M. Haškovec a jiní, kteří získávali další tlumočníky: Stanislava Hanuše, Richarda Weinera a tak dále; byly rozděleny úlohy, s námahou se sháněly prameny, kolektivně se kolacionovaly a opravovaly hotové překlady… Pak byl Viktor Dyk odveden do kriminálu a na ty druhé dolehly jiné starosti války; prostě k chystanému souboru už nedošlo.
Připomínám tento nedokončený plán, protože je zároveň omluvou některých nedostatků mého výboru z francouzské poezie. Tehdy, za války, se nám zoufale nedostávalo pramenů; v C. k. univerzitní knihovně nebyl zastoupen ani Verlaine, ani Verhaeren, natož básníci novější; francouzské knihy se nemohly nikde koupit ani objednat; někdy bylo až dojemné, jak chudičké byly naše knihovny. Už tím byla omezena možnost bohatšího výběru nebo osobní volby. Mnoho z přeložených básní bylo jenom, abych tak řekl, úlohou z pilnosti; v ten onen úkol se musel překladatel rád nerad uvolit, aby se doplnila mezera v chystaném souboru, a neptal se ani, je-li mu ten básník blízek, nebo ne.
Přesto ponechávám toto své překladatelské klasobraní tak, jak bylo, až na několik oprav a doplňků – snad i z pohnutek poněkud citových. V předmluvě k prvnímu vydání po válce jsem napsaclass="underline"
“Verše francouzské, jak jste mě těšily ve dnech, kdy jsem se vámi obíral! Tehdy právě jsme žili v úzkostech bitvy verdunské; tehdy se vylévala nesmírná útěcha z každého krásného verše, neboť není možno, aby takový duch, takový život byl ponížen! Každá dokonalá báseň jest jedno veliké vítězství; každá sladká sloka je celé království míru. Již pro tuto útěchu, sličné verše, jsem se netrápil nad vámi nadarmo.” A dále: “Tož přece mluvím o radosti, kterou mi skýtal vznik této knížky. Hrál jsem si s krásnými básněmi, a přitom jsem v nich našel neskonale více, než by mi dala četba nejpozornější. Hrál jsem si s češtinou, nutě ji do těžkých hlavolamů formy i smyslu, a přitom s radostí nejpohnutější, s požitkem a vděčností jsem si uvědomoval, jak je nosná a hojná, pružná a nevyčerpatelná, tvárná a líbezná; každý nový překlad žádal od ní jiné barvy, jiného zvuku a spádu, jiné hmatatelnosti a jiného slovníku; obstojí-li některý z překladů vedle originálu, je to její úspěch.”
Obojí ta pohnutka se v ničem nezměnila ani dnes.
Karel Čapek
(1936)
OSTATNÍ PŘEKLADY
PAUL VERLAINE
LES INGÉNUS
Vysoké podpatky se s dlouhou sukní rvou,
že časem ve skoku či v náhlém větru vání
punčošky příliš často svitly znenadání,
a my se těšili tou pošetilou hrou.
V neklidná hrdla krásek chvílemi se vbod
žárlivý sosák hmyzu, když se houštím braly:
tu šíje spanilé se bleskem zabělaly.
Nám, mladým bláznům, byl to pravý hod!
Byl večer, obojetný večer podjesenní:
tu krásky zasněně se zavěsily v nás
a podivná tak slova děly polohlas,
že od té chvíle jal nám duši žas a chvění.
(Fętes galantes)
PIEROT
To není lunný snílek jako onenkrát,
když předci vídali, jak z římsy se jim směje;
veselí jeho, žel, jak svíce uhaslé je
a jeho útlý stín nás přijde vylekat.
Za děsu dlouhých blesků v jeho bledý šat,
rozvátý jako rubáš, chladný vítr věje,
a z rozchlípených úst mu temný jícen zeje,
že pod hryzením červů zdá se strašně řvát.
Se šumem bludných křídel, jak když sýček letí,
rukávy jeho bílé píší v prostoru
bláznivá znamení, jimž nikdo neodvětí.
Z děr očí rozzelých plá zákmit fosforu
a mouka zestrašňuje ještě bledost v lících
bez krve, s ostrým nosem dokonávajících.
(Jadis et nagučre)
GEORGES RODENBACH
NEDĚLE
Nedělní odpoledne v zimě truchlivá,
v dřímotě maloměst, kde sama, bez útěchy
nějaká korouhvička na vrcholu střechy
jak ze železa pták se vrzem ozývá!
Plouhavě vane větrem nevímjaký strach!
Sem tam jen zřídka někdo po chodníku kvapí:
kněží a ženy v kroji velkých černých kápí,
bekyně jdoucí domů po svých nešporách.
K tabulkám znuděně se tisknou ženské líce,
v prázdno a mlčení se jejich oči prou,
co v oknech ospale hubené květy mrou,
na zahalených rámech dokonávajíce.
A v domech patricijských, kde jen štěrbinami
se pootevrou v oknech šeré záclony,
kde svítí na stěnách ve velké salóny
na dávných gobelínech staré zlaté rámy,
zříš podobizny předků s erby na rohu,