v krajkovém okruží, v kabátcích z aksamitu,
vyhlížet na město, jež těžce, tiše spí tu,
a na hvězdu, jež v dáli svítá v oblohu.
Ty domy prázdny jsou a potemněly v stáří;
v nich mrtvý středověk se ve skryt ukládá!
Právě tak zvečera, když slunce zapadá,
do smutných svítilen se skrývá se svou září.
Ó svítilny, v nichž ohně vzpomínka se nítí,
vzpomínka na zmizelý, dohořelý svit,
tak smutné v prázdnotě a pustém žalu tříd,
že k pohřbu jakéhosi boha, zdá se, svítí!
A slyš, tu nenadále rozhoupané zvony
otřesou zvonicí, jež v pýše své se tyčí,
a těžké kovově, tak jako úder rýči,
na město v rakvi zvolna klesají jich tóny!
(La jeunesse blanche)
REMY DE GOURMONT
SNÍH
Šimonko, sníh je bílý jak tvá šíje,
Šimonko, jak tvá kolena sníh bělostný je.
Šimonko, ruka tvá je chladná jako sníh,
Šimonko, srdce tvé je chladné jako sníh.
Sníh netaje, než když je pocelován ohněm,
Tvé srdce netaje, než když ti dávám sbohem.
Sníh smutný je v haluzích borovicí,
Tvé oko je smutné pod tvou kaštanovou kšticí.
Šimonko, sníh, tvá sestra, na dvoře nastlán sní.
Šimonko, tys má láska a můj sníh.
(Simone)
ÉPHRAĎM MIKHAËL
DEŠTIVÝ SOUMRAK
Jak mlha podzimní mne nuda obestírá
a houstnouc večerem tíž na mně spočívá,
vyrostlá tajuplně nuda tíživá,
jež monotónní mne a hustou nocí svírá.
Přec chlubná láska se mne ranou netknula,
a nelituje hodin, které odlétly,
zřím znovu, zastřené a matné formy, v dáli
své bloudit vzpomínky po sadech minula.
A přece v této hrůze zmíravé, když nyní
s večerem deštivým tma zvolna ulehla,
své srdce, z něhož láska zrádně nezběhla,
já cítím truchliti jak opuštěnou síni.
(Oeuvres)
FRANCIS VIELÉ-GRIFFIN
DEMAIN EST AUX VINGT ANS FIERS…
Zítřek patří květu let dvaceti;
jich míjí smích; ty podepřen vyhlížíš;
za bujné včera stud skoro vzejde ti,
jak za šat, jenž vyšel z módy již.
Zítřek, toť podzim; k pozorným uším
se hovor jeho pomalu blíží.
Ničeho neželím: než něčím se mučím;
a hrůzy nemám: jen mne pochyby tíží.
Ne, jistě: nejlíp prožil jsem báseň
v celé své době denní;
ale má duše váhá žasem,
že sama sebou již není.
(Plus loin)
CHARLES GUÉRIN
LA DOULEUR EST UN VIN D’UNE ÂCRETÉ SAUVAGE…
Plané a trpké víno je věc utrpení,
že duše přeútlá po jeho hryznutí
bezcitně otrne všem nápojům, v nichž není
žíravé jeho příchuti.
Jede, jímž předčasně jsem v mládí dal se zpíti,
tvé jenom hlodání mne ještě dojímá.
Pouze když krvácí, mé srdce žít se cítí:
v mém zoufalství je síla má.
(L’homme intérieur)
FERNAND DIVOIRE
JAGO
(Fragment)
Vždy Jedno láme Pospolu a ničí;
ty, Jago, věčně Sám, Jediný v osamění,
ty musíš ničit, co se tobě příčí.
Pro tebe, Jago, nikdy, nikde Spolu není,
neklíčí shoda; jenom rozpor křičí.
Ty všechny rozpojíš, ať s tebou kdokoli.
Příteli přítel zas urážky připomene,
za něž si ruce dávno podali;
u tebe staré rány zas psa zabolí;
před tebou spojení nejlépe uzavřené,
byť mlčíš, rozloží se v nevoli.
A tak je vlivem síly temné,
jež v tobě od přírody žehne.
Ty vidíš Pospolu: tu duch tvůj zažárlí,
zčerná a plivá mocné lučebniny,
jež strašnou silou ostré kyseliny
vše spalují a rozdělí.
Ó Jago, zřít, že jedna s jednou činí dvě,
ty řekneš: “To je proti mně!”
Tak vždy jsi sám. Takový zákon je.
Tak zžehujíc, co jiní sejí,
jich lásku lomíc, jež je pojí,
zůstává osamělá, v neúkoji
tvá hrozná chytrost drtivá,
jež v kleci hryže ze svých mezí.
Ó Jago, synu Šivův, sílo, jež vše zmrazí,
mlčení chlad tě ovívá;
nenávist zavírá tvá muka dvojí hrází,
neb v srdci žal ti utkvívá
být bez milenky! A tvá nicota tě mrazí.
Kdyby ses, Jago, spojil, víš, že jinak nezbývá:
Othello svedl by tvou ženu.
Ty víš, ó žárlivče, že věky věků
nebude s Jagem žena spolu, věky věků:
proto ji nenávidíš v nehasnoucím vzteku.
Žárlivče, když se žena na tě podívá,
víš, kdybys po ní sáh, musel bys vidět
tu duši ihned poskvrněnu.
A proto drtit, zradit, nenávidět…
Však ti, jež nenávidíš, jak tě nenávidí!
Prokletý, rozhlédni se: pohledy viz lidí!
Toť kolem tebe kruh, který se ježí zlobou
jak meče nad tebou, zaťaté pěsti obžalobou
a ruce, jež ti hrozí kletbou.
To, Jago, v srdci lidí tvou je setbou.
Napni se, lámej ještě, přetni zraky lidí,
než hleď, jak houstne řetěz krutý
tvou záští proti tobě skutý,
za tebou zdálky rozvinutý,
jenž s tebou jde a svíraje tě svými pouty
vždy k záští většímu tě nutí
a k pyšnějšímu odřeknutí.
A tedy zkáza, zráda, vztek,
být sám, a sebe sama zradit v posledek,
být přemožen… Ach ty bys, divý ničiteli,
byť přemožen, byť ve svém záští osamělý,
své věčné nenávisti na popeli
chtěl živit do konce svůj vztek!
(Âmes)
ALEXANDRE MERCEREAU
SLOVA PŘED TĚHOTNOU ŽENOU
Druhdy posuzoval jsem tě jako ptáka s pestrobarevným peřím, jenž pěje svůj melodický zpěv a pomíjí.
Toto čelo více ozlacené světlem než oblak za letního jitra; tyto oči, stinné zálivy či azurové proudy; tyto rty, na nichž směje se celé jaro; a neproniknutelný les tvých vlasů, a sta vonných tajemství tvého těla, co více viděl jsem v nich než záření lidské krásy?
Nyní vím, že tvé zornice plní se světlem a tvé uši harmonickými zvuky, tvé nozdry parfémy a celé tvé tělo rozkošemi, aby sbíhala se k tvé postavě podivuhodná vůně univerzální kvintesence.
Tvé smysly jsou jemné sítě, jež napínáš po celém povrchu obzoru, abys schytala a svedla k sobě nejlepší morek světa, ze kterého bys uhnětla bytost, již skrýváš před očima všech.
Náhle pronikl mne cit tvé velikosti; – hle jak jsem zmaten svým včerejším bludem a naplněn úctou k aktu, jenž tě oslavuje dnes před mýma očima.
Napříště, ženo, budu vždy před tebou mysliti, že jsi potenciální matka…
Projevy světa jsou nesmírné. Z miliard bodů v prostoru přibíhají bouřné a neviditelné vlny. Jako lavina sestupuje oheň ze slunce; z hor a z moří přikvačují bouře; země zachvívá se pod sopečnou činností; noc a den dělí se o vládu nad světem; vše řve a vše sténá; jsme obklopeni senzacemi tak mnohonásobnými a tak slabými, že naše smysly jich nerozeznávají. Ach, otřesy přicházejí z takové dálky, že je doprovází milión století.