Zde všechno se zachvívá. Město se zmítá. Člověk svádí homérické bitvy se vším, co stvořil. Živly doléhají na nás ze všech stran a zahánějí nás do nejodlehlejších slepých uliček. Naše kůže poseta je nárazy, jež nás dráždí a opotřebovávají. Po každé buňce našeho těla dychtí něco hltavého. Jsme kořistí nekonečného počtu akcí a žravé vášně námi zmítají a nás brázdí bez ustání. Strkáni, vlečeni, pohazováni, brzo na vrcholu vlny a brzo v propastné hloubce, jsme jako věchty ve větru. Jsme tak hluboce otřásáni, že se nám zdá, že ve vesmíru není nejmenšího pokojného ostrůvku. Nicméně ty, ty nastavuješ proti neodvratnému proudu života lehkou hráz svého života. A hle, jak vše se o něj láme jako o nevývratnou skálu mořských břehů a klesá nazpátek, nemohouc přejíti tuto překážku.
Za tou křehkou zdí vládne stín a mlčení. Jediná bytost tam naslouchá, jak sama se rodí, s dokonalou jasností nevědomí, a pomalu se vypracovává k budoucímu odporu.
(Paroles devant la vie)
SLOVA PŘED SMRTÍ
Nikdo nesmí klepati na mé dvéře, neboť jest to dům toho, kdo očekává smrt a nemůže přijímati jiných návštěv.
Myslíš, že mohl bys přemoci čas, služebníka smrti? V této javorové schránce čas přede, přede. Staré kukačce, jež ohlašovala ti hodiny, mohl jsi ukroutiti krk; její srdce – slyšíš? – tluče dále. Tluče svou míru jedině ze zvyku, neboť ciferník nemá již ručiček k rozřezávání času.
Jdi, tys mohl ulomiti staré ručičky k rozřezávání času a mohl jsi uzavříti v javorové skřínce srdce trvání! Čas bude postupovati i bez dovolení a unášeti tě s sebou, a unáší tě zcela mírně. Neslyšíš ho? Vzdaluje se beze spěchu; dojde však přesto, konstatuj, že urazil již dráhu, jakou jsi od něho neočekával.
Prošel javorovou skřínkou, jež poslouchá rozkazů země. Plíží se podél zdí, olizuje pažení a tapety. Pozdržuje se v koutech a zviřuje tam stará hnízda prachu, prachu zkázy.
Pak, dobře plně všechny čtyři směry prostoru, blíží se k tobě nehlasným krokem, obstupuje tě, proniká tě ze všech stran, a ty cítíš již popel smrti.
(Paroles devant la vie)
RENÉ ARCOS
BÁSEŇ
My tady jsme lidé jedné řady,
vedení vůlí v jeden směr,
nás síla totožná a božská pohání.
Plyneme pospolu z vteřiny do vteřiny,
společně bráníme se odporu jednomu
jako veslaři ve člunu.
Zde na zemi je mnoho lidských řad,
se stejnou vůlí, stejně plujících,
moře je zbrázděno plavbami souběžnými,
vše zdá se touhou dosíci paroxysmu.
Oh krásná podívaná, vzrušující děj,
ty řady lidí, jak v čase stoupají!
Jsou chvíle prchavé, kdy lidskou krev
roznítí pojednou hry žár a běh,
kdy vzduch je nabit heroismem jako blesk,
to chvíle jsou, kdy tolik duše se šíří najednou,
že křiky vznícené tryskají k nebesům.
Jsou na zemi, jsou všude řady, které jdou,
s rukama zdviženýma, hlavou skloněnou.
Toť zápas trvalý, jenž roste a stále se dále děje,
myšlenka každá jako proud pokračuje.
Myšlenka každá jde v čele řady lidí,
jichž tváře pomíjejí a mění se bez konce.
Ze srdce vyšedše, prapůvodního, jež nikdo nezná,
myšlenky jdou tak jako žíly;
z nich každá spěje dále než jiná,
z nich každá roste na útraty jiných,
a každá je zurčivý spád živoucích řad.
(Ce qui naît: Naissance)
ÚNAVA
Svítání puká jako nádor.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
– Východ: “Nic nového.”
– Západ: “Nic…”
Sever a jih: “Nic…”
A čtyři stožárové hlídky se zas obrátily.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Jitřenka jektá zuby, nahá panna zardívající se pohnutím.
A tu probuzení vlažné a smrduté. Ó znavené; před ním je celý den ku projití.
Pata, pak špička; špička, pak pata.
Dny, kružítko střídavých nohou, bez ustání jdou a jdou.
Na pravé kyčli, na levé kyčli, se zastávkou na každém stupni; pravou kyčlí, levou kyčlí, se sklopenýma očima slézejme ze schodů studni.
Mé srdce: tik-tak, tik-tak; není umíněnějšího měřiče času.
Můj puls na zápěstí: tik-tak, tik-tak. Tepna na spánku: tik-tak, tik-tak. Slovo, slova: tik-tak.
Narodit se, umřít, kolébka, rakev: tik-tak, tik-tak.
Země, hvězdy, všechen pohyb rozlámaný na malé kousky, všechen rytmus: tik-tak, tik-tak, metodicky, metodicky… ó to pobláznění!
Čísti. Učit se. Kombinovat. Srovnávat. Vyvozovat. Dohadovat se. Hloubit, prohlubovati především. A bytí: nálevka, skrze niž tolik protéká a v níž nic nezůstává. Jísti. Přibírati na objemu jako ovoce na větvi…, pak být stráven tím, co je vůkol.
Mít vždy na práci to nebo ono, mít na vybranou, tady je všecko zlo. Kdy mít úlohy úplné, vykázané předem? Myšlenka v nás, zevlující slimák sklouzající po stěně. Jeden systém na druhém.
Jeden problém pod druhým.
Násobit věčnost věčností.
A konečně dělat únavu stejně neužitečně, jako strom dělá stín.
– Trpělivost…, stín se plazí ke mně, jak slunce zachází za horu.
CHARLES VILDRAC
STODOLA
Když natažen jsi ležel na zádech
ve stodole širé
pod trámy stěží otesanými
jako pod stromovím,
ve svitu pochodní ty viděl jsi
stoupati až po štít
lešení, staré, plné rozumu,
krásně rozvětvené.
Tam nahoře dvě střešní křídla se
v stinné hloubce pojí,
kde pavouci své měkké závoje
po staletí věší.
Po dlouhé dnys už neviděl než to,
co ti k hanbě bylo;
nic nežli práci svatokrádežnou,
dílo pustošení.
Tam, odkuds přišel, nezbývalo nic
z krbů, které člověk
svou nekonečnou péčí vším svým uměním
pro člověka stavěl.
Než tady znovu nalezl jsi dům
krásný jako hymna,
a starou lásku k tobě skloněnou
mohutnými křídly;
tak jako hlasy k bohu spějící
zalidní loď chrámu,
tvé oči celý prostor osídlí
v klidném jeho těle.
To Dům byl, emblém, který vytrval,
poslední už svědek,
by dílo našich rukou pochválil,
provinilých rukou.
Tam modlilos se, srdce vyhnané,
k nejlepším všech duchů:
k tomu, jenž staví, k tomu, jenž oře,
k onomu, jenž zpívá.