Žel! Nastrojen kdys vyšels navečer,
poslušný a hloupý,
zbabělým stal ses zase hrdinou
zakopaným v hlíně.
A když při návratu do noclehu
stodolu jsi hledal,
jen rumiště jsi viděl zčernalé
z kamení a dříví;
jen dýmající trámů pahýly,
tragické a kolmé,
před tebou vstalé staré žalobce!
(Les chants du désespéré)
JULES ROMAINS
TANEC O SLAVNOSTI ČTRNÁCTÉHO ČERVENCE
(Z knihy Mocnosti Paříže)
Je mnoho těl na chodníku i na jízdní dráze. Ulice cítí zmatenou radost; z každého člověka vystupuje víc síly než obyčejně. Kdyby mohla rozplésti všechny ty výdechy, rozložit je na jednu stranu a široce pročísnout, to by byly velké barbarské vlasy. Ale rozmachy se smršťují proti sobě, jako když jsou do pytle naházena pružná péra a někdo tlačí pytel kolenem.
Ulice neuspokojuje mas, jež pociťují nějakou tendenci; domnívá se sice býti vším, ale toto vše bylo by věcí malou a zavalitou.
Náhle jí ulehčili a ona se rozpoutává; rozplývá se, umírá. Pak shledává, že není mrtva, že žije líp než kdy jindy. Kdyby se lopotila kolik dnů, nepodařilo by se jí zřídit ve svém mase pořádek tak rozkošnický.
To orchestr spustil valčík. Po celou minutu to byly jen zvuky ve vzduchu; lidé poslouchali. Avšak nic neproniklo až k duši ulice. Pak jakýsi mladík a dívka se k sobě přiblížili, spojili své ruce a točili se. Poznenáhlu dav kolem orchestru prolomil svou kompaktní jednotu, aby se stal párky o stejném rytmu. Mezi nimi plynul prostor lahodnější než vlažná voda. Otáčení se někdy o sebe otřela a oscilovala. Pak rytmus pokročí, rozmáchne se šíř, vniká do davu jako srp od klasů a kosí nová těla. Dvě děti na křižovatce, jež shrabovaly lopatkou písek ve stružce, berou se za ruce a točí se.
Ulice poznává své tělo; má myšlenku jasnější než impuls k zevní bytosti; má vědomí rozmachu, který se vrací do sebe a v sobě se ukojuje.
Rozeznává své obrysy; ví, že její život pulsuje tak daleko jako spád valčíku. To, co se netočí, co nepřeměňuje zvuky, jimiž se naplňují lidské duše, v otáčivý a klouzavý pohyb mladé hvězdy, to je mlhovina, věc málo skutečná, která ještě nevolila mezi vesmírem a svým bytím a jež váhá.
(Puissances de Paris)
BLAISE CENDRARS
PANAMA
(Fragment)
Mám žízeň
U čerta
Čertovskou
U všech čertů
Chtěl bych číst Obzor neuchâtelský nebo Hlasatele z Pampeluny
Uprostřed Atlantiku má člověk své pohodlí jen v redakční místnosti
Točím se v kleci poledníků jako veverka v té své
Tu je koukej Rus který má sympatickou hlavu
Kam jít
Také on neví kam by složil své zavazadlo
V Léopoldvillu nebo v Sedžerah u Nazaretu, u pana Junoda nebo u mého starého přítele Perla
V Kongu v Besarábii na ostrovech Samoa
Znám všechny dopravní řády
Všechny vlaky a jejich přípoje
Hodinu příjezdu hodinu odjezdu
Všechny parníky všechny tarify a všechny taxy
Mně je to jedno
Mám adresy
Žít ze šlamastiky
Vracím se z Ameriky na palubě Volturna, za 35 franků z Nového Yorku do Rotterdamu
(Du monde entier)
BRET HARTE
BROWN NA CALAVERÁCH
Umírněný tón hovoru a nepřítomnost kouře i bot v oknech wingdamského dostavníku ukazovaly zřetelně, že mezi pasažéry uvnitř vozu je žena. Náklonnost části zevlounů na stanicích kupiti se u okna a jakýsi zájem vzhledem k objevujícím se kožešinkám, kloboukům a límečkům označovaly dále, že je hezká. To vše Mr Jack Hamlin pozoroval na kozlíku s úsměvem cynické filozofie. Ne že by pohrdal ženským pohlavím, ale protože v něm nalézal klamavý živel, který občas odvádí lidi od stejně nejisté přízně hry v poker, – jejímž, jak může býti poznamenáno, exponentem z povolání byl Mr Hamlin.
Tak tedy když postavil svou úzkou botu na kolo a seskočil, ani nemrkl do okna vozu, z něhož vlál zelený závoj, nýbrž potloukal se sem tam s onou nepozornou a vážnou lhostejností své třídy, která snad je nejbližší dobré výchově. Se svým těsně upjatým kabátem a ovládaným zevnějškem tvořil význačnou protivu k ostatním cestujícím s jejich horečným neklidem a nemotorným vzrušením; a sám Bill Masters, graduovaný z harvardské univerzity, ve svých nedbalých šatech, se svou překypující živostí a svým silným ceněním bezzákonnosti a barbarství, a svými ústy plnými lží a sýra, hrál, obávám se, jen neromantickou postavu vedle tohoto osamělého počtáře náhod s jeho bledou řeckou lící a homérickou vážností.
Kočí zavolal “Všichni nastupovat!” a Mr Hamlin se obrátil k vozu. Jeho noha stála na kole a jeho obličej se pozvedl k úrovni otevřeného okna, když v tom okamžiku potkalo jeho oči něco, co se mu zdálo býti nejkrásnějšíma očima na světě. Tu zase klidně sestoupil, pronesl několik slov k jednomu z pasažérů ve voze, způsobil výměnu míst a stejně klidně se umístil uvnitř dostavníku. Mr Hamlin nikdy nedovolil své filozofii, aby překážela rozhodnému a rychlému činu.
Obávám se, že Jackovo vniknutí vrhlo jistou stísněnost na ostatní cestující – zejména na ty, kteří se nejvíce dvořili cizí dámě. Jeden z nich se vyklonil a zjevně jí pošeptal informaci týkající se jediným slovem živnosti Mr Hamlina. Zda to Mr Hamlin slyšel či zdali poznal v informujícím znamenitého právníka, kterého teprve před několika večery obehrál o několik tisíc dolarů, nemohu říci. Jeho bezbarvá tvář neprojevila nejmenší známky; jeho černé oči pokojně pozorující přeběhly lhostejně právního džentlmena a utkvěly na daleko líbeznějších rysech jeho sousedky. Indiánský stoicism, prý dědictví po mateřských předcích, mu dobře sloužil, až běžící kola zarachotila na říčním písku ve Scott’s Ferry a dostavník vjel do Mezinárodního hotelu na oběd. Právní džentlmen a nějaký člen Kongresu seskočili a stáli připraveni, aby pomohli sestupující bohyni, zatímco plukovník Starbottle ze Siskiyou se ujal jejího slunečníku a šálu. Tato mnohonásobná pozornost přivodila okamžitý zmatek a průtah. Jack Hamlin klidně otevřel protější dvéře vozu, vzal dámu za ruku – s rozhodností a pozitivností, kterou dovede obdivovati váhavé a nerozhodné pohlaví – a v okamžení ji obratně a půvabně snesl na zem a opět pozvedl na práh hotelu. Slyšitelné zachechtnutí na kozlíku pocházelo, bojím se, od jiného cynika, kočího Yuby Billa.”Dejte pozor na ty zavazadla, plukovníku,” řekl posluha s přeháněnou důležitostí, když se díval za plukovníkem Starbottlem, mrzutě uzavírajícím triumfální průvod k čekárně.
Mr Hamlin nezůstal na oběd. Jeho kůň byl již osedlán a čekal na něho. Dal se tryskem přes brod, po písčitém pahorku a dál a dále do prašné perspektivy Wingdamské cesty, jako by nechával za sebou nepříjemnou představu. Obyvatelé zaprášených chatrčí podle cesty si zastínili oči dlaněmi a hleděli za ním, poznávajíce jezdce po jeho koni a uvažujíce, co “se potrefilo s Komančem Jackem”. Ovšem mnoho z toho zájmu se soustředilo na koně, v obci, kde rekord udělaný klisnou “Francouze Peta” v Jackově jízdě od šerifa calaverského zastínil každý jiný ohled v konečném osudu tohoto důstojného muže.
Zpocené boky jeho šedáka ho posléze přivedly k sobě. Zmírnil trysk, a obraceje na postranní cestu, občas užívanou jako zkratka, pohodlně po ní klusal, spouštěje uzdu nedbale z prstů. Jak jel, ráz krajiny se měnil a stával se idyličtějším. Průhledy v porostech jedlových a sykomorových otevíraly něco hrubých pokusů o vzdělávání půdy – kvetoucí úponky ovíjely štít chatrče a pod růžemi jiné chýše houpala žena svého ukolébaného kojence. O něco dále přišel Mr Hamlin na několik bosých dětí brodících se v potoce a zamířil k nim se žerty sobě vlastními, takže se osmělily šplhati po nohách jeho klisny a na jeho sedlo, až byl rád, že mohl uniknouti, vyvinuv přehnanou divost chování a nechávaje za sebou něco polibků a peněz. A pak, zajížděje hlouběji do lesů, kde ustaly všechny známky obydlenosti, počal zpívati – v tenoru tak podivně sladkém a odstíněném patosem tak podmanivým a něžným, že, vsázím se, červenky i konopky ztichly, aby naslouchaly. Hlas Mr Hamlina nebyl cvičený; předmětem jeho zpěvu bylo nějaké sentimentální bláznovství, vypůjčené od černošských minstrelů; ale tím vším prochvívala se nějaká tajemná jakost tónu a výrazu, jež byla nevýslovně jímavá. Vskutku, byl to podivuhodný pohled, viděti tohoto sentimentálního dobrodruha s balíčkem karet v kapse a s revolverem vzadu vrhati svůj hlas před sebe do temných lesů s nářkem nad “hrobem Nelliným” a způsobem, který zaplavoval oči posluchačovy. Jestřáb, čerstvě vzlétnuvší od své šesté oběti, snad poznávaje v Mr Hamlinovi spřízněného druha, zahleděl se na něho s úžasem a rád doznal nadřazenost člověka. S nadřazenou kořistnou schopností by on nemohl zpívati.