sen tvojí siesty tě v náruči mé zhýčká
a ty si zazpíváš jak kolébané dítě.
Poledne. Jděte, paní, slitování jen!
On spí. Toť úžasné, jak někdy chůze žen
chudákům nešťastníkům v hlavě dunět může.
Poledne zvoní. Pokoj dal jsem skropiti.
Spi! V tůni oblázkem se naděj zatřpytí.
Ach kdy zas budou kvésti zářijové růže!
(Sagesse)
MĚSTSKÉ KRAJINY
V Paříži vězněn z příčin příliš mnohých věru
v těch horkých dobách z věcí útěchu si beru,
jež mnoho nestojí a na dosah mi jsou,
například z ulice, kde bydlím… pod střechou,
a z její primitivní jaksi podívané,
dík samozřejmé, sprostné dobrotě, jež vane
od prahu chudých lidí k sousedovu prahu
do jejich codenních a sbratřujících vztahů.
Napravo nalevo cuchaje sady svistí
přec už jen zářijový vítr; rvané listí
let divý napodobí ptáků šílených,
již ploší byli by, per rudozelených,
nad vřavou hádek, které sotva mnoho váží,
dělníků napilých po modrém víně v ráži,
když o křivé se slovo zkuráženi prou.
Své verše skládám tu a kouřím dýmku svou,
sám sprostný, rád se na ty sprostné byty dívám,
a s nocí rychle usnu; a že vždycky snívám,
já lepší verše, bozi, verše lepší sním,
daleko lepší těch, jež psal jsem před spaním,
vášnivé, hluboké, jak voda ze skal třpytné,
v nichž nezakulhá nic, ba ani neklopýtne,
jež slávy veliké získají mému jménu,
– a z nichž si procitna ni slůvka nevzpomenu…
(Oeuvres postbumes)
CHARLES CROS
IDEÁLNÍ ŽIVOT
Sál plný svěc, kde v krbu by to hřálo,
tabule stálá, s hudbou hostiny,
tabáky vzácné, kordy, květiny,
kde bez orgií by se povídalo.
Šeříky zjara, konvalinky, růže
a v létě jasmín, lípy, hledíky
by nocí plnily park veliký,
kam někdy snílek z hluku prchat může.
Muži by vesměs byli dobří rasou,
jak pyšné Múzy krotit, velmi jistí,
a ženy bez kankánů, bez závisti
by ozářily večery svou krásou.
A člověk myslel by pln dojetí
v těch vůních paží, květin, župánků,
černých kštic těžkých, plavých copánků
na dálný kraj a zašlá staletí.
(Le coffret de santal)
JEAN ARTHUR RIMBAUD
MÉ BOHÉMSTVÍ
Tak šel jsem, v děrách kapes ruce sevřeny;
můj svrchník z sebe málem skutečnost už shodil;
tvůj přítel byl jsem, Múzo, pod nebem jsem chodil,
lala, co skvělých lásek znaly moje sny!
Široce roztrženou měl jsem kalhotu.
Paleček zasněný, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze byl jsem na noclehu.
Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu.
A já jim naslouchal u silnic okraje
v ty dobré večery, kdy rosné krůpěje
jsem cítil na čele jak víno sílící,
kdy tiskna k srdci nohu, jako lyru v klínu,
rýmuje prostřed nočních fantastických stínů
jsem brnkal na gumy v rozbitém střevíci!
(Oeuvres)
OPILÝ KORÁB [* S použitím překladu St. K. Neumanna]
Když po Řekách jsem plul, jež bezcitně se valí,
tu necítil jsem se už veden vláčníky;
z nich řvoucí rudoši si terčů nadělali,
je nahé přibivše na pestré kolíky.
O všechny posádky jsem bez starosti zůstal,
anglickou bavlnu či flámskou veza rež.
Když s mými vláčníky ten hloupý povyk ustal,
mě Řeky nechaly pak plouti, běž jak běž.
V zuřivé šplounání a mořské přívaly
já, hlušší oné zimy nežli mozek dětí,
já běžel jsem! A věru dosud neznaly
Urvané Půlostrovy vítěznější změti.
Tu bouř mi požehnala, procitlému spáči.
Po deset nocí já jak zátka tančil jsem
po moři, utopenců věčném dodavači,
nežele majáků s jich hloupým pohledem.
Sladší než dítěti je maso jablek, vnikla
mně voda zelená v jedlové kostry klín,
a hned mým kormidlem a hákem kamsi smýkla,
smývajíc zvracení a skvrny modrých vín.
A potom jsem se už jen v básni moře koupal,
hvězdami nasáta jež tajuplně plá,
hltaje sinou modř, kde časem v snách se houpal
vrak urvaný a bledý, lidská mrtvola,
kde náhle zbarvujíc ty plochy modra v šíru,
ty rytmy šílené pod rusým třpytem dne,
prudší nad alkohol, širší nad vaši lýru
kvasiti hořká plavost lásky započne!
Znám smršť a praskající blesky na nebi
a příboje a proudy; večery znám svěží,
znám jitra nadšená jak hejna holubí,
a časem viděl jsem, co člověk uzřel stěží:
jak v západu, jejž třísní hrůzy mystické,
sedliny mraků dlouhé, fialové vzplály,
jak hercům podobny v hře veleantické
svých přílbic chocholy do dáli vlny valí.
Já snil noc zelenou, kdy oslňuje sníh,
pocely rodící se zvolna v očích moří,
šťáv neslýchaných oběh, zpěvně proznělých
fosforů probuzení ve žluti a modři.
Jak hysterický kravín řvoucí vlnu ryčnou
po měsíce jsem stíhal v bradel úskalí,
nemysle, že by Moří mordu dýchavičnou
Marií zářné nohy ukolébaly.
U Florid úžasných mi, vězte, bylo jeti,
kde s květy směšují se oči pardalí
a duhy napjaté jak uzdy s lidskou pletí,
kde siná stáda moří plynou do dáli.
Močály kvasit zřel jsem, chvorů prutiny,
kde celý leviatan puchří v bažin sítí,
sesutí vodních hor za větrů tišiny,
a dálky nesmírné, jež v propasti se řítí,
led, slunce stříbrná, vln perleť, žhnoucí báni,
dno s vraky ohavnými v hnědých zátokách,
kde hadi obrovští a štěnicemi žraní
padají z křivých pňů a šíří černý pach!
Byl bych rád ukázal ty zlaté ryby dětem,
ty ryby zpěvavé vln modrých. Květy pěn
žehnaly odpoutané moje toulky světem,
já nevýslovnými byl vichry okřídlen.
Když na mne únava a trýzeň pásem padla,
vzlyk moře kolébavý, sladký ke mně nes
své květy stínové a žlutá přisavadla,
a jako žena já jsem na kolena kles,
tak skoro ostrov již, na jehož půdu lehkou
trus ptáků svárlivých a plavookých pad,
a kymácel jsem se, když kostrou mojí křehkou
pozpátku do hlubin šli utopenci spat…
Tož koráb zbloudily do zátok husté kštice,
až v éter zaváty, kde nežije ni pták,
jejž žádný Monitor, Hanz žádná plachetnice
by nevylovily, opilý vodou vrak,
já volný, dýmající, mlhou zatopen,
prodrav se oblohou zarudlou jako stěna,
kde lišej slunce vzkvet i azurový hlen,
pro dobré básníky pochoutka vytoužená,
jenž od ryb elektrických střísněn běžel jsem,
paluba šílená, v průvodu mořských koní,