když nebe zámořská se žhnoucím trychtýřem
Červenců palicemi rozdrcena roní,
jenž na mil padesát se třás, když ryk svůj zvedal
říjící behemot a husté Maelstromy,
jenž modrá utkvění jsem věčně věků hledal,
dím, je teď Evropy zdí starých líto mi.
Viděl jsem archipely hvězd, a ostrovy,
kde plavci dokořán horečné nebe bylo;
v těch nocích bezedných zda spíte snad, ó vy
bez počtu zlatí ptáci, příštích časů Sílo?
Však příliš plakal jsem. Vždy luna kruta bývá,
je hořké slunce vždy, zjitřen se rodí den.
Mne lásky nadmula malátnost opojivá.
Oh ať mi praskne kýl! Ať v moři pojdu jen!
Toužím-li po vodě, tož po evropské louži,
černé a studené, v balzámu večera
kde dítě na bobku, truchlivé, pouštět touží
svou loďku křehoučkou jak motýl za jara.
Již, vlny, nemohu, omýván vaším steskem,
nákladů bavlnářských rychlost předstihnout,
ni projet pochodní a vlajek pyšným leskem,
ni pod strašlivými pontonů zraky plout!
(Oeuvres)
HLEDAČKY VŠÍ [* S použitím překladu St. K. Neumanna]
Když čelo dítěte, ztýráno rudou mukou,
o neurčitých snů roj bílý žadoní,
tu obě velké sestry, sličné, křehkých rukou
o nehtech stříbřitých, se k němu nakloní.
U okna dokořán pak posadí si dítě,
kde květin směsicí vzduch modrý provívá,
a prsty jemnými mu rozkošně a lítě
vískají těžký vlas, jejž rosa omývá.
Tu slyší zpívati bojácný jejich dech,
v němž voní rostlinný a růžový med dlouhý,
přerýván chvílemi, když sykne na jejich rtech
srknutí vlahých slin či rozlíbané touhy.
Řas černých slyší tluk v tišině vůní plné;
až k apatii zpit, ve vlasech ucítí
se suchým praskotem jich sladké prsty mlnné
svým nehtem královským mu vešky vražditi.
Tu víno Lenosti se do hlavy mu valí,
jak harmoniky vzdech, jež zešílela snad;
a zlaskán pomalu, hoch cítí v sobě náhlý
stesk pláce bez konce stoupat i umírat.
(Oeuvres)
TRISTAN CORBIČRE
HODINY
Almužnu zbojníkovi cest!
Zlé oko v oko zákeřníku!
A dýku na vrahovu dýku!
– Mimo stav milosti má duše jest! –
Já jsem ten blázen z Pampeluny,
bojím se smíchu lstivé Luny
pod černým flórem závoje…
Vždyť, hrůzo, pod poklopem všechno je!
Slyš, řehtačka teď zvučí zdola…
To hodina zlá na mne volá.
Zvuk hran do prázdna nocí ráz dva pad.
Už víc než čtrnáct hodin bije…
To slzy jsou… Jdi, k pláči ti je,
mé srdce!… Zpívej… Lépe nesčítat.
(Les amours jaunes)
STÉPHANE MALLARMÉ
OKNA
Syt bídy špitálu, kadidlem unavený,
ve všední běli záclon jež se vytrácí,
ke kříži znuděnému prostřed prázdné stěny
se potměšilý mroucí zády obrací
a vleče se, už ne by hřál své údy shnilé,
spíš aby slunce zřel tam dole, přiložit
tvář na kost vyhublou a štětiny své bílé
k oknům, jež ožehnout chce zlatý slunný svit;
horečné rty, jež prahnou po azuru žízní
– tak v mládí vdechovat svůj poklad žízněly,
pleť panenskou a druhdy! –, v okně dlouze třísní
sklo vlažných tabulek hořkými pocely.
Zpit, hrůzy zapomněv svatého pomazání
i lože bolesti, kašle a odvarů,
když večer nad krovy se krváceje sklání,
shlížeje do zářivé výhně obzoru
zří zlaté galéry, jež v labutí své kráse
na řece purpuru a vůně klidně spí,
bohatý, plavý lesk jich boků kolébá se
v nedbale vzpomínavé, širé lenosti!
Tak já, když člověk hrubý se mi znenávidí,
an v štěstí válí se, kde chtíč svůj nasytí,
a zatvrzele se jen po té špíně pídí
pro ženu, mláďata jež má mu kojiti,
já prchám znechucen a k oknům všem se skláním,
kde zády k životu se zhlížím v jejich skle,
jež Nekonečno zlatí cudným třpytem ranním
a věčná rosa smývá – vidím v zrcadle
– ať je to umění, ať úchvat myslitele –
sebe co anděla! a zmírám ukojen,
bych přerozen svůj sen korunou na svém čele
nes v nebi minulém, kde Krása kvete jen!
Však běda! V sháňce své se nízkost neunaví
a nezarazí se ni před mým úkrytem,
a hnusná nečistota, kterou Hloupost dáví,
mě nutí nos si zacpat i před blankytem.
což nemohu, když pohár hořkosti mi přetek,
ten krystal roztříštit, jejž netvor pohaněl,
A ulétnout pak vzmachem bezperutných letek,
– i kdybych za to snad po věčnost padat měl?
(Les poésies)
GEORGES RODENBACH
LE MALADE SOUVENT…
Své ruce nemocný si často zkoumává,
tak bledé, znající jen gesta laskavá
a kněžsky posvátná, když sotva lidské kynou;
na příliš útlé prsty své se zahledí,
jež o nemoci víc než tvář mu povědí
svou chabou sítí žil a suchou slonovinou.
Zvlášť večer sně se na ně dívá nejraděj,
když soumrak sklání se co podzim každodenní,
a ve svých tenkých rukou dlouhém zahrocení
zří, jak se nemoc dlouží jaksi mimo něj.
Jsou bledé, stále bledší s šerem klesajícím;
jsou, jako by se v lásce k sobě volaly;
bělostí zimomřivou rovny holubicím
a štíhlé, řekl bys, že vzlétnou do dáli.
Své skvrny nadpřirozené do vzduchu kreslí,
jako by opět luna vyšla drahou svou
a její paprsky se oknem na ně snesly.
Tu obě choré ruce stejně bledy jsou,
a o dávných svých rukou nemocný se zasní;
ty bledé ruce, myslí, nejsou jeho vlastní,
jak ručky pod vodou jsou cizí dítěti.
Pak ruce-dvojčata zří chory zanikati
– černá se voda stáhla v zrcadlené hlati –
a tonout v zrcadle, jež nemá paměti.
Ó jaká hltavá, zarytá, seschlá studna,
kde stíhá ruce své, jak v hloubi zapadlé!,
jež hrouzí se, než vyschne voda v zrcadle,
tonoucí bílý pár, jenž zvolna mizí u dna.
Tu myslí nemocný, že nebude už moci
je záhy sledovat, až plný příval noci
v tu zcela zúženou tůň zrcadla se vlije;
a není to jich smrt, když vidí mizeti je?
(Les vies encloses)
JULES LAFORGUE
NEDĚLE
Lhostejně z nebe, lenoško, déšť padá,
na řeku padá, padá k vodě voda…
Dneska řeka slaví nedělní svůj klid;
nahoru dolů není bárky zřít.
Nad městem nešpor vyzvánění kvílí,
jsou opuštěny břehy, bez idyly.
Hle, chovanky (hubené procesí!)
už zimní rukávníky vzaly si.
Jen jedna nemá; ve svém šedém šatě