žalostně, zkřehle cape s nimi v blátě.
A náhle opouští svých družek řad
a běží, bože, co chce udělat?
A letem vrhá se do řeky klína.
Není tu plavce ani bernardýna.
Nad přístavem se soumrak ukládá;
rozžata světla. (Známá paráda!)
Na řece dále smáčí vodu voda,
lhostejně z nebe, bez cíle déšť padá.
(Poésies complčtes)
DERNIERS VERS
IX
Ó kéž by Ona některá můj našla byt
nic nechtíc už než rty mé pít, čí mřít!
Ó křte, přijdi!
Ó křte mého Smyslu bytí!
Zploditi jediné “Mé srdce náleží ti”!
A to nechť přijde přes bohy a lidi
a v okno zaklepe mi,
oči k zemi!
Nechť přijde, jako blesk se snáší k magnetu,
a v nebi mém, jež otvírá se v rachotu,
a potom do rána veliký příval z oblaků,
po celou noc huk širých lijáků. A pak?
Ať Ona přijde klopíc zraky své
a nohy očistí si tu
u vchodu do kostela, ó mí předkové,
duchovní Soucitu,
by děla:
“To není přirovnání, ty a ti druzí páni,
třeba jich nehaním, tys anděl proti nim,
před tebou oči skláním a celá se ruměním,
a chování tvoje mne uchvacuje,
co v tobě vidím, mně nad zlato je!
A vím, že osud krutý mne k tomu nutí
(ó já už jsem na to zvykla si!)
jít jen a čekat na tvé ohlédnutí,
a pak ti říci, co pro mne jsi!
A na nic nemyslím; jen nemám pokoje,
a to je život můj a jenom pro to je.
Řeknu ti jen, že pláči po celé noci
a naši se mračí a mne straší, že vypláči si oči.
Já v koutech pláči a nic už není, co mne zveselí;
ó tak jsem do modlicích knížek plakala v neděli!
Ty se mne ptáš, proč právě ty a nikdo jiný.
Ach nech to, jsi to jenom ty a nikdo jiný.
Tak jistě to cítím, ach jak prázdno v prsou svých
a jak na vašich rtech k smrti výsměšný smích.”
Tak, polomrtvá, přiběhla by do úpadu,
zhroutit se na rohož, již pro ten případ přede dveře kladu.
A tak by ke mně přiběhla s očima šílenýma docela
a oči ty by všude, všude za mnou stáčela.
(Poésies complčtes)
ÉMILE VERHAEREN
STROM
Sám,
ať kolébá jej léto, ať jím zima svistí,
ať jíní peň mu kryje nebo svěží listí,
vévodí po dny něhy nebo nenávisti
životem ohromným a svrchovaným, sám
rovinám.
Vždy stejná pole vidí po sta-, po staletí
a stejná orání a zase stejná setí;
zrak dávno zhaslý, předků zrak
nejdávnějších se díval, jak
po niti nit, po outku outek
mu hrubou kůru tká a uzlovité sněti.
Obzíral pokojně a mocně jejich dílo;
u paty huňaté jim ustlal z mechu koutek,
kde kryl je v poledne, když k spánku ulehli si,
a v jeho stínu bylo
sladko jich dětem, jež se milovaly kdysi.
Dle něho, sotva svitne den,
ve vesnicích čas věstí, pláče-li, či zpívá;
v tajemství bouřlivých je mraků zasvěcen
i slunce, jež se mračně na obzorech skrývá;
je sama minulost vztyčená v širém poli,
než ať v své dřevo jakékoli
vzpomínky tvrdě zarývá,
sotvaže ledna ubývá
a v jeho starý kmen se míza vlévá zas,
se všemi větvemi, se všemi poupaty
– trčící paže, ústa bláznivá
vyráží křik nesmírně napjatý
v budoucí čas.
Z paprsků dešťových a ze světelných nití
tkáň listů průsvitných dychtí teď upevniti;
své uzly stahuje, hladí své haluze;
tlačí se čelem výš k zdolané obloze;
své savé kořání vrhá tak chtivě dál,
že půdu sousední i močál vystřebal
a že sám užaslý se pozastaví chvíli
nad vlastní hlubokou, zuřivou, němou pílí.
Oh jaké zápasy však vedl celou zimu,
by takto rozmáchl se v plném úsilí!
Čepele větru kůru protknuly mu,
údery orkánu a vichr zběsily,
žíravé piliny, jež jinovatka sela,
veškerá nenávist, o život válka celá,
a ze Severu sníh, z Východu kroupy zas
a zuby, jimiž hryzl strašný bílý mráz
až v hustých štůčkách vláken, v samém živém lýku,
ta bolest kroutila jím, mukami se chvěl,
a přec po celý čas
ni v okamžiku
své síle nedal poleviti
v přepevné vůli, by své rozložité žití
krásněji každým jarem utvářel.
V říjnu, kdy na něj už vítězné zlato padá,
má chůze mohutná, byť těžká umdlením,
na dlouhé pouti své zbloudila časem ráda
tam k stromu provátému větrem jesenním.
Jak výheň plamenů a listí obrovitá
plál pokojně a tyčil se do blankytu,
a v dutém větvoví svém, zdálo se, že skýtá
skrýš duší tisícům, jež sladce pějí tu.
Já k němu zamířil – jas oči zaleje mi,
prsty a dlaněmi po kůře hmátl jsem
a cítil, jak se hýbá, jak se hrouží v zemi
hluboko nesmírným, nadlidským pohybem;
tu láska chytla mne a vroucnost rozechvělá,
svá prsa brutální já k němu přiložil,
že temný jeho tep a jeho síla celá
mi v srdce protekla a vnikla do mých žil.
Tu v jeho širý, krásný život byl jsem vmíšen;
jak jedna z haluzí do něho vrůstal jsem;
jak případ nádherný stál rozkročen a pyšen;
já měl rád vášnivěji lesy, vodu, zem,
bezmeznou nahou pláň, kde míjí mračné nebe;
já proti osudu opásán pevně byl,
mé paže celý prostor chtěly pojmout v sebe;
lehkost mě zaplavila ze svalů a žil,
a já jsem křikclass="underline" “Síla svatá je;
tož jen ať její značku člověk vtiskuje
násilím ve své smělé plány:
je ona to, jež chová klíč od rajské brány
a mocnou pěstí ji otvírá jedině.”
A tu kmen sukovitý horoucně jsem zlíbal,
a když pak šerý večer z temna nebe splýval,
já ztrácel jsem se v mrtvé krajině,
jda kamkoli, jen kupředu, vše jedno mi,
s výkřiky z bláznivého srdce trysklými.
(La multiple splendeur)
JEAN MORÉAS
VOIX QUI REVENEZ…
Ohlasy konejšivé, kéž nás konejšíte:
refrény zašlých věcí, jež se vzdalují,
zvonečky mezkovy v ohybu alejí,
– ohlasy konejšivé, kéž nás konejšíte.
Flakóny někdejší, vy flakóny, nás zpijte:
vy vůně stříží v žních, jež dýší potají,
ambro a pižmo těl, rty vonné levkojí.
– Flakóny někdejší, vy flakóny, nás zpijte.
V tom zimním šerém dni už píseň skřivaní,
v tom šerém dni zpěv skřivaní už nezvoní.
– Ohlasy konejšivé, kéž nás zkonejšíte.
Skoseny lilie i růže v zahrádce,
u vod, zmrzených vod, skoseny kosatce.
– Flakóny někdejší, vy flakóny, nás zpijte.
(Les cantilčnes)