DOBRODRUH
Nejsem oškliva a jsem bohata; dovedu
vás milovati a ukázati se uznalou.
I
Z úst zubů třicet dvé mu blýská třpytem smaltu,
jak v šarlatové skřínce bys je uschoval tu,
a jeho kadeřavý, napálený vlas,
pro nějž kdys Abatyše měla ho tak ráda,
po oči, karbunkuly čarovné, mu spadá,
až po stín jako surmou nabarvených řas.
II
Pěst v černé rukavici o bok opřena je,
po straně dlouhý meč, z čapky mu péro vlaje,
tak míjí netečně pod domů pavlány.
Má kabát z hedvábí, a jeho zlatou dýku
s třásněmi stříbrnými zdobí na knoflíku
zelené smaragdy a démant vybraný.
III
Do ložnice, jež dechem zvadlých kytek voní,
zámecké pyšné paní, kterým závoj cloní
rozkoší přetížené čelo schýlené,
mu kupí dublony, piastry, šperky, zlato,
by hvězdně živé oči dal si zlíbat za to
a rty jak podřezané zvíře červené.
IV
Bůh krásou, silou meč: s ním souboj smrtí splácet
musili hrabě Montagu, kondotiérů dvacet,
ba prý i papežovi čtyři synovci;
tak s hlavou vztyčenou a kliden městy kráčí
a milky otrocké na podpatcích svých vláčí,
jimž zranil duši jeho pohled kvetoucí.
(Les cantilčnes)
DĚVČE HOVOŘÍ
Fenykl mi praviclass="underline" Má tě rád,
že co chceš s ním můžeš udělat;
jen se ustroj, než se navrátí.
– Fenykl vždy jenom lichotí!
Slituj se bůh nad mou duší!
Chudobky mi řekly. Jak jsi, bloud,
na slovo mu mohla spolehnout?
Jeho srdce lásky necítí.
– Chudobky, je pozdě raditi!
Slituj se bůh nad mou duší!
Šalvěje mi řekly: Nečekej,
v jiné náruči sen našel jej.
– Šalvěj, smutná šalvěj, tebe si
věnečkem chci vplésti ve vlasy…
Slituj se bůh nad mou duší!
(Le pčlerin passionnč)
EPILOG Z ERIFYLA
Mantovy velká cti, lahodný Vergilie,
jak vlna proudící, jež pokojně se lije,
pro stromků bujný růst své živné vláhy dá,
tak hlas, jejž učeně jsi vyloudil své lýře,
věk po věku se šíře
vždy bezúhonných duchů sílu pozvedá.
A potom, Dante, ty, jenž roven duchu Řeků
vzlet vyšší propůjčil jsi Múzám středověku,
tak Kalliopy pln až k duše hlubinám,
v svých božských rýmů sladké, zamyšlené kráse
na dvojí svatý vrch jsi stoupal na Parnase,
do ráje křesťanů bys hledal cesty tam!
Ó drazí mistři mí, já, vašeho žák díla,
jsem osmělil se vzkřísit mány Erifyla;
tož z bohů nejslavnější kéž mě povzbudí
Apollo, a můj plápol roznítiti ráčí,
má loutna francouzská ať pro vás naladí
ta slova památná, jež staršímu z vás mladší
v své Božské komedii po toskánsku dí:
Ó slavní mudrcové, poezie zdroje,
otcové a všech pěvců ozdobo i jase,
mou slabost zvedněte a nechť mi přičítá se
touha, jež k vašim dílům vedla kroky moje!
(Ériphyle)
PODZIM ČILI SATYROVÉ
Já včera potkal jsem, když jsem se lesem bral,
kde rád se toulávám, bych prosníval svůj žal,
tré přátel satyrů; měch prvý satyr nes,
a přece hopkoval; jak kyjem Herkules
z nich druhý vůkol mával olivovou holí.
V soumraku klesajícím, zedrán o listí,
jímž podzim postlal půdu, temnil se les holý.
Tu třetí ze satyrů na vrch usedl
a hrubou píšťalu svou ke rtům pozvedl,
tak čile prsty hraje, zvuk že vyšel z ní
tenký i nadmutý, šílený, spanilý;
tu oba druzi jeho ihned shodili
i měch i hůl a v skok se dali taneční,
i zřel jsem křivé nohy, střídavým jež rázem
zvedaly mrtvé listí, dupajíce na zem.
(Poésies, 1886–1896)
STANCE
Protrhši deštivých dnů roucho smutečné
na velké kaštany, jež prořídly už v chladu,
na pozdní záhony, na vodu, v oči mé
svou něhu liješ, bledé slunce listopadu.
Co po nás, slunce, chceš? Nech, květ by opadal,
by listí zahnilo a vzal je vítr divý!
Nech vodu zkalit se a ponech mně můj žal,
jenž sílí duši mou a myšlenku mou živí.
*
Ta růže zahradní, jíž pokorné a všední
pro její skromňoučký tvar jsem si nevážil,
přec jata ve váze tu prožila den ke dni,
byť azur nehřál ji a rosou nesvlažil.
Pak znavena a na smrt bleda odevzdaně,
nemohouc růst už dál a více květů dát,
střásala svoje plátky pomalu a maně,
lhostejna ke vší snaze žít či dokonat.
Znejž mlčet, tajemný svůj osud potkávaje;
proč tuto vzpomínku dnes je mi s sebou nést?
Mé srdce příliš plno stínů je a taje;
už přízrak květiny břemenem pro ně jest.
*
Myslím na mořská nebe, na západů nach,
na moře zpěněné, když zle se rozdivočí,
na bárku rybáka, na kraby v skulinách,
na Glauka, Prótea, Nérea modrých očí.
Na starce myslím, jenž na prahu chaty dřímá,
na tuláka, an váhá, kudy by se dal,
na drvoštěpa, jenž svou širočinu třímá,
na město, jeho hluk, svou duši, její žal.
*
Za jitra bledého jsem v širá lada vcházel
pod mraky nízkými, když bouřný vítr vál;
jen havran ponurý mou cestu doprovázel
a v kalužinách vod můj krok se ozýval.
Klikatá záře blesku na obzoru šlehla,
i zdvojil severák své táhlé zadutí;
než do mé duše bouře ani nedolehla
přehlušována tlukem jejích perutí.
Svou skvělou kořist zlata, zůstavenou létem,
z javorů, jasanů rval vítr Jeseně,
a havran se mnou dál plul neúprosným letem,
na osudu mém nic už, pranic neměně.
(Les stances)
RENÉ GHIL
FRAGMENT
Nechce mi spát, mé dítě…
Nechce dítě mé
mi usnouti, a k světlu nese v pousmání
náhodné hmátnutí a první hravou, maní
jednotu pohybu, jejž nevědomky víží
zšeřené Dědičnosti, – nese k záři ranní,
po kruhu světla, k slunci, gesto vítězné,
že patří do světa!…
Vzdáváš se, dítě mé,
životu! Máti tvá
jde spustit záclony, těžké, neb noc je tíží
leností atomů, leností krve!… Širá
jak voda – neznáš jí – je mírná noc, kde zmírá
útrapa našich Očí, žízeň žíravá
života, chtivé úsilí!…
…Je v moři loď (a daleko
ze stožáru oko bloudí kol!),
v samotě loď uprostřed vod,
kde lodníkem je můj milý hoch…
A z tropů jednou (daleko
ze stožáru oko bloudí kol!),
co z tropů, kudy bral se v dál,
můj milý pro mne darem vzal?