Života slunce (daleko
ze stožáru oko bloudí kol!),
veze ti slunce, veze zlata,
že vyzlatí ti celá vrata:
a ty jej potom najdeš (řiď tě
hvězdami nebe, odplulý!),
a najdeš jej, jak bál se v dáli
osudů, jež tě stihnuly,
i po mé smrti, umru-li:
pod zemí jméno Láska, skrytě
v mých prsech,
jež se uplakaly!…
Však nechce usnouti, mé dítě…
Ó mé dítě
mi pro pláč nechce spát! Prosebným gestem chvátí
světlo, jež příliš zná – ze svého vyhnanství,
na vlnách nicoty kde bloudí v zoufalství
a trápí se… – Záclonou noci rozhrň, Máti
mlčení: Radosti jak příslib do prstů
ať svitne mu
ohromné slunce! První bůh…
(Dire du mieux: L’ordre altruiste)
FRAGMENT
(Malá Javanka mluví)
Jak ryby létající kolem úskalí
ve skoku zaskvěly se solí moře,
žel vzpomínky, jež z času vyvstaly,
prodchnou se časem trpkou chutí hoře…
Jió…
Byl svátek – včera, v Batávii. Vysoko
na moři, v sluncích, jež mi v hlavě hoří
tak jako lítostivé zalesknutí! Ach,
vysoko v sklíčených mých Očích stoupala
jak řásná dračí křídla, ve snu, edjong’-čina [1 čínská džunka]
se stěžni, stožáry a lany, ráhny všemi:
za obzor těžkých poutí, opouštěje zemi,
v hourání ospalém se louče vyplouvá
k západu míře parník – tam, kde loudavá
je zoře zářivá, jež mysl otvírá mi…
Šum vánku stuleného – sůmarůvůn’g
tlumeně, sladce mluví, stulen do květů.
Tu noc však povětrný liják v rozletu
pleskaje padl v lupeny: ach moje růmah [2 chýše domorodců]
se otřásla v svém nesmírném a hluchém ůmůn’g
jak duše muže, který dechu popadnout
nemůže! A v mých rukou rozevřených hluch
a tich byl dusný vzduch…
Ach roztáhnouti prsty
a ngun’ ggůt – tun’ ggůt! Drobně vyhrnout
rty zprahlé v sténajícím sladkém škvtnutí…
Mé oči umlklé západů nocí temnou
v dálavě pustých sluncí zřely míjeti
parníky z Irůpy [3 Evropa], jež neodplují se mnou!
Šum uspaného vánku – sůmarůvůn’g –
do květů stulen váhá, v sen se ukládá.
Můj odpočinek je jak símě dian’tůn’g,
jež jednou hrozen zlatých pisang’ plodů [1 banány] dá.
V koruně ketapanu spánek vánek víže
jak útlé ptáče, jež tam čekati chce zoři.
Má matka ketan rýže sladká zrnka hryže,
mých očí černý úsměv pro ni zlatem hoří…
(Le pantoun des pantoun)
GUSTAVE KAHN
ZRCADLO CYDALISINO
(Images d’Ile-de-France)
Zrcadlo vzácné, jež koupil v Benátkách kdysi
dobrý pan abbé de Bernis,
znuděno tajem prázdné komnaty visí tu,
neb duše Cydalisy
odlétla večer kdys, když slunce zapadalo
za zelenými chlumy, ze stropu blankytu.
Do rakve dali jí čajové růže a tulipány
útlé jak její tělo, skvělé jak její rty,
a její krásné šaty z krásných dnů její krásy. –
Kostky veselé sudby jsou smrtí falšovány. –
Na rakev dali jí fialek květy a růže z Jericha,
jež zdobily její zmilený kiosk druhdy;
po celé noci smutku tam slavík naříká –
láska i jaro, obé je hodina hudby.
A potom cypřiš a myrta se zimostrázem
z kupletů všecky jitřní květy zažene rázem
Tircisi, markýzovi a nadto záletníku.
A víly z opery, jež o jeho smutku vědí,
s dojatým úsměvem Euridiky za ním hledí,
co ona sama se v Erebus vzdaluje
a v akordech nekonečných pláč houslí žaluje.
(Le livre d’images)
OBRAZ
(Par la lande et la mer grise)
Den zimní, úsvit šedivý,
síť zármutku, rez diadému,
světlo, jež čadí v pološeru,
je zimní den a úsvit tíží –
je znaven člověk, chvíle se plíží
od věci k věci v tom nízkém sále
širém a dlouhém, bezhraničném, kde se chví
znudění.
Hodiny staré, zlaté a matné –
barbarské růže kol jejich skříně
zelené temně jak louka v zimě;
spadne, slétne
čekáním vadnouc hodina po hodině;
zestárlá časy Atalanta
jich zlatoplodý trhá zvuk
jen líně, jen líně.
Ó šedé mraky, prchavé vlání
tak blízko cel, tak blízko dlaní,
ve staré knize bledé strany,
kde uschlým inkoustem předem psány
jsou zítřky už, podzim naslouchá
a cítí v sobě své teskné sny
stárnouti, stárnouti,
a chrapot větru smrtelný
slábnouti, slábnouti.
(Le livre d’images)
PÍSEŇ
(Mosellanes)
Tam v lotarinském kraji
dub velký stojí v háji
a na něm ptáče čaruje,
když zazpívá, když zazpívá
tak silně, že kdo miluje,
sám a sám z lesa se vracívá
do dědiny, do dědiny,
a uchvácen tak září,
že i ta nejkrutější, i ta nejmoudřejší
se usměje před jeho domýšlivou tváří
po jednu či dvě vteřiny.
Tam v lotarinském háji
potůček mírný běží,
tak klidný, pěkný a svěží,
že nejmíň záletný hoch k němu nakloněn
tak statný, tak statný vzhled si dá,
byť z barchetu má čapku jen,
jak kavalír hned vypadá
tak vznešený, tak vznešený,
že krásky se na něj usmívají
po jednu či dvě vteřiny.
Tam v lotarinském háji
je zdvořilá ozvěna,
tak něžná a tak důvěrná,
že když jdou panny samy v lese,
jdou skromně a jistě nic neříkají,
cos dí jim v šepotu, cos dí jim v šepotu:
Nejsladší, nejkrásnější milý bude tu.
V sedmimílových botách přijde
či poštou přijede –
tu kráska usměje se
po vteřinu nebo dvě.
(Le livre d’images)
EPHRAĎM MIKHAËL
VEČERNÍ DOJEM
Té noci nad nábřeží řeky zamlklá
teskný a mrazivý klid podzimu se kloní.
Bezvětří. V lucernách plyn řadou monotónní
v hloubi kol světelných jak lidské oči plá.
A jako vata se ve vzduchu mlha valí,
v ní zastřený náš hlas zní mroucí ozvěnou,
co ve snách jdeme, zkřehlí hrůzou studenou
večera nasáklého přetěžkými žaly.
Jak hustý kovu proud se černá řeka leje
pod nebem bezlunným v pleskotu šumných vln.
A nyní, neurčitých ospalostí pln,
v nedbalost pochmurnou, širou se potápěje
vzpomínám líných hodin, jež mi bylo žít,
a duše má se zítřků podobných jim bojí,
a spánek letargický v léčivém by zdroji,
předlouhý zapomnění spánek, chtěla pít.
Sním, oči přivřeny; třas světel nad hladinou