ó Lásko, Lásko!
Tvá ústa k mým se studeně chýlí,
a z hloubi dnů svých slyším, jak polohlasem
Minulost ze všech studánek pro tě kvílí!
(Les médailles d’argile)
LÁSKA A SPÁNEK
Měsíčně modrá je a slunně žlutá stěna,
kde Spánku po boku je Láska zobrazena,
ten s lampou uhaslou a ona se smolnicí,
a denně prýská štuk, zeď vlhne mokvající,
neb prázdná klepsydra a život dávno minul.
Se setřenými ústy bledý úsměv splynul,
a já tich prohlížím, ó Mládí, na tvé zdi
ten emblém podvojný, jejž úsvit nevzbudí,
a sluncem zlacené či modré lunou sinou
se z hodin písečných bez konce chvíle řinou
v nehnutém mlčení, a já tu dlouze jat
zřím Spánek hluboký po boku Lásky spát,
jíž dýmá pochodeň a hasne v mrtvé černi,
a znenáhla mně zdá se ve tmě podvečerní,
že Láska po dlažbě své chromé křídlo vláčí
a dřímá znaveně po boku Spánku v pláči.
(Les médailles d’argile)
VZPOMÍNKY Z ORIENTU
Když oči, vzpomínko, si zacloním, tu hned
zřím mešitu, kde vrká holub na nádvoří,
a bílé dláždění, kde pestrý dav se koří
a velký stín svůj vrhá báň i minaret.
Pak bazar zšeřený, bludiště napohled,
a krámek, kde se noha v rozestřený boří
koberec nádherný, jenž v sytých barvách hoří,
co kupec na prstech svůj dělá rozpočet.
Vdechuji vůni Východu, kde smíšeny
zápachy velbloudů jsou s růží lupeny,
škvařivý tuk a vonná pražící se káva,
a touha po sladkostech ve mně náhle vstává,
jak bych, ó Damašku, měl ještě na jazyku
chuť meruňkových cukroví a suchých fíků!
(Le miroir des beures)
PŘIVÍTÁNÍ
Spanilí byli oba tvářemi i tělem,
v pohledu smělém
jim oči blýskly usměvavou září,
a před jich tváří,
když štíhlé, čilé mládí jich jsem viděl,
jsem shrben cítil se a málem za své stáří
byl bych se styděl.
Léta
přetěžká bedrům jsou a tíží
ramena plná síly
dusivou vahou mrtvých chvílí,
léta
jsou zlá, a žití
krátké a rychle hlava bíle zkvétá;
a dlouho, dlouho žil jsem dodneška.
Léta jsou přetěžká…
A oba pohleděli na mne v úžase,
že ten, jejž jinak si snad představili,
jim v uvítání zvedá se
lnem oděn jen a holý vlas,
ne v purpuru, jak si snad představili,
a ne na čele zlaty diadém.
I děl jsem jim: “Nuž oba pěkně vítám vás.”
A nato jsem
k nim promluviclass="underline"
“Jak, synáčkové, po vypráhlém svahu
v ten žhavý úpal srpnový
jste stoupali až k mému prahu,
ó vy,
jež na počátku cesty dole možná čeká
s milostným pozdravením čísi bílá ruka!
Jestliže pro mne jste svou prodloužili dráhu,
tož aspoň verše mé vám pomáhaly snad
svým rytmem, jehož vzpomněli jste právě,
mladistvé kroky skandovat?
Já nikdy netoužil po jiné slávě,
než by se slova básníkova
líbila hlasu, jenž je zpívá znova.
Vám-li se líbí moje, díky vám,
neb jenom proto, zpívaje si sám
svůj sen, když jsem jej v duchu složil, hned
už dvacet let
zde přebývám.”
A jedním gestem stěny kamenné a holé,
svou lampu hliněnou jsem ukázal a lože,
kde spím, a podlahu, na které taktem nohy
choditi rovně učím chromý verš svůj mnohý,
a péro z třtiny, jež do vosku slovo ryje,
když na destičce hladké hrotem zachytí je,
co božská vůně vosku plaché slovo v letu
zvábí a připoutá ve sloku plnou květů,
že slunným paprskem do kytky veršů sletí
a v ní se tajemně, jak včela, bude chvěti.
I pravil jsem:
“Děti,
léta
jsou těžká bedrům; břemenem
pro rámě plné síly
je tato tíha mrtvých chvílí.
Léta
jsou zlá, čas rychle letí
a záhy hlava bíle zkvétá…
Jestliže kdys
mne chtějíce snad navštívit
se setkáte na této právě cestě
uprostřed ječmenů a žit
s početným průvodem,
jenž nesa palmy v rukou bude stoupat sem,
tu tedy vězte,
že jdouce za nimi už byste neuzřeli
mne jako dnes tu v tomto šatě z plátna stát,
jenž na plecích se dře, na loktech zděravělý,
než pak už zlatem ověnčena snad,
na těle pyšný nach,
– a na marách!”
To děl jsem jim, by se to dověděli,
neb spanilí jsou oba tvářemi i těly
a jasný, smělý
že úsměv vidím v jejich očích plát,
protože snad
v nich žije něco touhy po slávě,
tak mluvil jsem k nim, by se dověděli,
co je to sláva,
co dává,
že s námi klamavě
si zná jen hrát
a její krutý vavřín že se vždy jen složil
na čelo vychladlé, z něhož už nezůstává
než trocha lidské hlíny, kde bůh právě dožil.
(La sandale ailée)
ALBERT MOCKEL
ODRAZY
(Benátky)
Dech léta na lagun hladině
nehnutou vodu sotva zvíří.
Plachty ve vzdušné hodině
k ostrovům míří.
Kosatce moře, šeříky oblohy
prosytí světlo modří průhledných květů;
v prázdnu zářivé rozlohy
dlouhé a jemné křídlo v letu
křišťálem zvoní v hloubi oblohy.
Stín bárky je modrý na ploše vod;
s ním vlna si hraje, plná růžových poupat.
Která je čistší rozkoš než vdechovat van, jímž voní, –
trhati azur vod, a v stínu růžových poupat…
Je duše co jiného než pouhá iluze vody,
kde v sladkém ránu bez konce stoupá
o dómech ze zlata sen a nad sebe sám se kloní?
Vše změteno, hleď, v snu věcí zdá se koupat;
vše je jen odraz, a nejkrasší ze všech lží
jsou řečeny dálkami, kde lehké se paláce rodí
z vody, která je klidně houpá.
Bílá plachta tam dole
na chvějivém odrazu klouže
a proniká jednotným mořem.
Zdá se, že pluje po blankytu,
a nad ní, toť jiné průhledné moře bez hnutí…
a odraz na vodě v tichém kmitu
má průhlednost perutí,
jež se vznášejí v samém třpytu.
(Images d’Italie)
FRANCIS VIELÉ-GRIFFIN
LES FEUILLES, CETTE MATINÉE…
Listí je dnes ráno
jak z atlasu uděláno
a déšť je vlahý;
včerejší zpěvy, refrén na refrén,
se vracejí v ten pěkný den,
a zapomenu-li, tvůj hlas mi pomůže záhy;
a pakli selže paměť tvoje,
nechám běžeti slova, ať je co je,
podle náhody k včerejší melodii;
co zpívat, řekni mi,
slovy tak sladkými,