Mizel. Vířil. Točil se. Padal jako kámen, chtěl vykřiknout. Kmity bez tváří, oblé, vytřeštěné, rozplývající se, když se jim snažil vzdorovat, na něho lezly, strkaly se, rozpínaly ho, byl jako rezervoár z tenkého plechu, který snadno může prasknout.
A vybuchl…
Rozpadl se v temnoty na sobě nezávislé, které vířily vzduchem jako chaoticky poletující cáry zuhelnatělého papíru. A v tom komíhání a poletování bylo nepochopitelné napětí, úsilí asi jako v smrtelné chorobě, kdy se skrze prostory mlhy a prázdnoty, která byla kdysi dobře fungujícím tělem, ale teď je už jen znecitlivělou stydnoucí pustinou, ještě naposled pokouší probojovat čísi hlas a proniknout k nějakému druhému člověku, spatřit ho, dotknout se ho.
„Počkat,“ řeklo cosi překvapivě střízlivě, ale bylo to něco cizího, ne on. Třeba se slitoval nějaký hodný člověk a promluvil na něho? Na koho? Kde? Ale vždyť to slyšel! Ne, nebyl to skutečný hlas.
„Počkat. Prodělali to i jiní. Od toho se neumírá. Musíš se držet.“
Ta slova se točila pořád dokolečka. Až ztratila smysl. Zase se všechno rozlezlo jako šedivý mokrý piják. Jako hromada sněhu na slunci. Omývaný vodou, vytrácel se kamsi, aniž se pohnul. Mizel.
„Za chvilku nebudu,“ pomyslel si zcela vážně, protože to bylo jako smrt, ne jako sen. To jediné ještě věděclass="underline" že se mu to nezdá ve snu. Obklíčilo ho to ze všech stran. Ne jeho, je. Bylo jich několik. Kolik? Nemohl se dopočítat.
„Co tu dělám?“ řeklo něco v něm. „Kde to jsem? V moři? Na Měsíci? Pokus…“
Nevěřil, že to může být pokus; jak to — trochu parafínu, nějaká slaná voda — a člověk přestane existovat? Rozhodl se s tím skoncovat stůj co stůj. Zápasil, ale sám nevěděl s čím, jako kdyby se snažil pohnout s obrovským balvanem, který se na něj svalil. Nemohl sebou ani škubnout. V posledním záblesku vědomi soustředil všechny své zbývající síly a zasténal. Uslyšel to zasténání, tlumené a vzdálené jako rádiový signál z jiné planety.
Za pár vteřin se skoro probral a soustředil, ale jen proto, aby upadl do další, ještě černější, všechno podemílající agónie.
Necítil žádnou bolest. Kdyby to aspoň byla bolest! Vězela by v těle, dávala by o sobě znát, určovala by nějaké meze, rvala by mu nervy. Ale tohle byla agónie bezbolestná, mrtvý, narůstající příliv nicoty. Ucítil, jak do něho vstupuje vzduch, po němž křečovitě lapá — jako by nevystupoval do tmy, ale do oblasti rozechvělých, pomačkaných cárů myšlenek. Zasténat, a ještě jednou, uslyšet se…
„Komu se chce kňučet, ten nemá myslet na hvězdy,“ řekl ten nějaký neznámý, blízký, ale cizí hlas.
Rozmyslel si to a nezasténal. Už vlastně ani nebyl. Nevěděl, čím je — vtékaly do něho studené lepkavé potůčky a nejhorší bylo — proč se o tom žádný z těch blbců ani nezmínil? — že jím všechno zas vycházelo ven. Byl průsvitný. Proměnil se v díru, síto, sled klikatých jeskyň nebo průzorů.
Pak se rozpadlo i to — zbyl jen strach a ten trval, i když zmizela tma, kterou mžící mihotání rozechvělo jako zimnice.
Potom to bylo horší, daleko horší. Jenže to už neuměl Pirx vyjádřit slovy, dokonce si na to ani zřetelně nevzpomínaclass="underline" pro takový zážitek ještě nebyla slova vynalezena. O tom neuměl nic ani vykoktat. Ano, ano, „utopenci“ byli bohatší o jednu příšernou zkušenost, o které žádný z profesorů neměl ani potuchy. Že nebylo co závidět, to je jiná věc.
Pirx prodělal mnoho věd a mnoho stavů. Nějaký čas neexistoval, potom zas existoval znásobený, pak mu cosi vyhledávalo celý mozek, potom se odehrávaly nějaké složité, nevyjádřitelné hrůznosti — jejich společným jmenovatelem byl strach, který přežil tělo, čas i prostor. Všechno.
Nabažil se toho dosyta.
Doktor Grotius řekclass="underline"
„Poprvé jste zasténal ve sto třicáté osmé minutě a podruhé ve dvousté dvacáté sedmé. Všehovšudy tři trestné body — a žádná třesavka! Přehoďte si nohu přes nohu, podívám se, jaký máte reflex… Jak jste tam mohl vydržet tak dlouho — v té pozdější fázi?“
Pirx seděl na ručníku složeném načtyřikrát, příšerně drsném, a tudíž velice příjemném. Byl teď úplně jako Lazar. Ne v tom smyslu, že by tak vypadal, ale cítil se doopravdy zmrtvýchvstalý. Vydržel to sedm hodin. Získal první umístění. V posledních třech hodinách tisíckrát umíral. Ale nezasténal. Když ho mokrého vytáhli, utřeli ho, namasírovali, dali mu injekci, hlt koňaku a zavedli ho do ordinace, kde čekal doktor Grotius. Cestou se podíval do zrcadla. Byl úplně ohlušený, otupělý, jako kdyby vstal z postele po několikaměsíčním bezvědomí. Věděl, že už je po všem. Přesto se podíval do zrcadla. Ne snad že by očekával šedivé vlasy, jen tak. Když spatřil svůj široký ksichtejček, rychle se odvrátil a mašíroval dál, zanechávaje na podlaze mokré ťápoty. Doktor Grotius se ho dlouho snažil přimět, aby mu popsal, jaké stavy prožil. Sedm hodin — to není žádná legrace. Doktor Grotius se na Pirxe díval jinak než předtím, nejen se sympatií, ale i s potěšením jako entomolog, který objevil nový druh můry. Nebo nějakého zvláštního broučka. Asi v něm viděl námět na vědeckou práci.
Ale ukázalo se — a musíme dodat: bohužel —, že Pirx není příliš vděčný předmět bádání. Seděl a přihlouple mrkaclass="underline" všechno bylo ploché, dvourozměrné, když po něčem sáhl rukou, vyšlo najevo, že ta věc leží dál nebo blíž, než si myslel. To byl normální příznak. Normální však nebyla jeho odpověď na asistentovu otázku, když se z něho asistent snažil vypáčit nějaké zevrubnější detaily.
„A vy jste tam ležel?“ odpověděl otázkou na otázku.
„Ne,“ podivil se doktor Grotius. „Proč?“
„Tak to zkuste,“ navrhl mu Pirx. „Uvidíte sám, jaké to je.“
Druhý den už mu bylo tak dobře, že dokonce mohl dělat na „bláznivou lázeň“ vtipy. Od té doby pořád chodil do hlavní budovy, kde se do zasklené vitríny věšely seznamy s určením praxe. Ale své jméno tam nenašel. Potom byla neděle.
V pondělí si ho dal zavolat Šéf.
Pirx si kvůli tomu nedělal starosti hned. Nejprve zúčtoval se svým svědomím. Určitě nepůjde o to, že vpustil do rakety „Ostensa“ myš, je to už dávno, myš byla mrňavá, a vůbec to nestojí za řeč. Potom se udala ta věc s budíkem, který sám zapínal proud do sítě Moebiovy postele. Ale to je vlastně taky hloupost. Když je člověku dvaadvacet, dělává i horší věci, a Šéf je shovívavý. Po určité meze. Že by se byl dověděl o „duchovi“? „Duch“, to byl Pirxův vlastní, originální nápad. Spolužáci mu přirozeně pomohli — od toho má přece člověk přátele. Ten Barn by ale zasloužil! Akce „duch“ proběhla bez chybičky. Prach byl v tubě, prachovou cestičku táhli třikrát kolem pokoje a zakončili pod stolem. Možná že tam toho prachu opravdu nasypali moc. Prachová cestička vycházela na chodbu skulinou pod dveřmi, a Barn už byl „připravený“: celý týden se po večerech nemluvilo o ničem jiném než o duchách. Pirx nebyl na hlavu padlý a rozdělil role: někteří hoši vyprávěli strašidelné historky, jiní zas hráli nevěřící Tomáše, aby Barnovi tak hned nedošlo, že jde o podfuk. Barn se těch metafyzických besed aktivně neúčastnil, jen se občas posmíval nejhorlivějším stoupencům „onoho světa“. Ano, ale to jste ho měli vidět, když ve dvanáct v noci vyletěl ze své ložnice a řval jako buvol pronásledovaný tygrem! Plamen vlezl do pokoje skulinou pode dveřmi, třikrát oblétl pokoj a vybuchl pod stolem, až spadaly knihy. Pirx to ale přehnal, protože pokoj začal trochu hořet. Požár zlikvidovalo pár věder vody, ale zbyla tam vypálená díra a smrad po karbidu. Takže se to v jistém smyslu nezdařilo: Barn bohužel na duchy nevěřil. Nebylo tedy vyloučeno, že dnes půjde o toho „ducha“. Pirx si ráno přivstal, oblékl čistou košili, pro jistotu nahlédl do „Knihy letů“, do „Navigace“ — a udělal krok do tmy.