Šéfova pracovna byla nádherná. Alespoň se to Pirxovi zdálo. Stěny svítily na tmavomodrém pozadí. Malý slepý měsíční glóbus na stole, spousta knih, diplomů a druhý obrovský glóbus pod oknem. Ten druhý byl hotový zázrak — když se stiskl příslušný knoflík, rozsvítily se a uvedly do chodu libovolně zvolené sputniky, prý tam byly nejen ty současné, ale i staré, včetně těch prvních, už historických, z roku 1957.
Toho dne však nevěnoval Pirx globusům pozornost. Když přišel, Šéf psal. Řekl mu, aby se posadil a počkal. Potom si sundal brýle — nosil je teprve rok — a začal si ho prohlížet, jako by ho viděl poprvé v životě. To byl takový jeho trik. I světec, který neměl nic na svědomí, by pod tím pohledem ztratil glanc. A Pirx svatý nebyl. Pořád sebou v křesle vrtěl. Hned se propadal do jeho hlubiny a zaujímal neslušně nonšalantní pózu jako milionář na palubě vlastní jachty, hned zase sjížděl směrem ke koberci a vlastním patám. Šéf vydržel mlčení a pak řekclass="underline"
„Tak co nového, hochu?“
Tykal mu, o nic zlého tedy nešlo. Pirx odpověděl, že je všechno v pořádku.
„Prý ses koupal?“
Pirx přitakal. Co se z toho vyklube? Podezíravost ho neopouštěla. Asi neměl být k tomu asistentovi tak nezdvořilý…
„Máme jedno místo pro praktikanta na Mendělejevu. Víš, co to je?“
„Astrofyzikální stanice na ‚druhé straně'…“ odpověděl Pirx. Byl trochu zklamán. Měl tichou naději — tak tichou, že se k ní ani sám před sebou nepřiznával ze strachu, aby nezaplašil její uskutečnění — že mu dají něco jiného. Že někam poletí. Je tolik planet — a on má dostat obyčejný staniční úkol na „druhé straně“… Kdysi to byla jen móda, nazývat odvrácenou, ze Země neviditelnou měsíční polokouli „druhou stranou“. Ale teď to říkali všichni.
„Správně. Víš, jak vypadá?“ otázal se Šéf. Tvářil se nějak divně. Jako kdyby něco skrýval, Pirx vteřinu váhal, zda má zalhat.
„Ne,“ řekl.
„Když ten úkol přijmeš, dám ti celou dokumentaci,“ položil Šéf ruku na hromadu papírů.
„Copak ho můžu nepřijmout?“ otázal se Pirx s neskrývaným oživením.
„Můžeš. Ten úkol je totiž… vlastně mohl by být… nebezpečný.“
Chtěl říci ještě něco, ale nemohl. Schválně se odmlčel, aby si lépe prohlédl Pirxe, který na něho vyvalil oči, pomalu, slavnostně se nadýchl — a tak už zůstal, jako kdyby zapomněl, že musí dýchat i dál. Oslněný jako panna, které se zjevil princ z pohádky, čekal na další opojná slova. Šéf si odkašlal.
„Nono,“ řekl takovým tónem, aby Pirx vystřízlivěl. „To jsem přehnal. Rozhodně se mýlíš.“
„Co prosím?“ vykoktal Pirx.
„Říkám, že ty nejsi ten jediný člověk na Zemi, na němž všechno závisí. Lidstvo od tebe neočekává spásu. Prozatím ještě ne.“
Pirx zrudl jako řípa, zpotil se a nevěděl, co s rukama. Šéf, jehož způsoby byly známy a který mu před chvílí ukázal rajskou vidinu Pirxe-hrdiny, jak se po splnění Činu vrací hustým davem na kosmodromu, davem, který nábožně šeptá: „Toť on! Toť on!!!“ — teď začal, jako by si ani neuvědomoval, co činí, ten úkol zmenšovat, redukovat rozměry velkého poslání na obyčejnou prázdninovou praxi, a konečně vysvětliclass="underline"
„Pracovníci stanice se rekrutují z astronomů, které vozíme na,druhou stranu', aby si tam odseděli svůj měsíc, a to je všechno. Normální práce tam nevyžaduje žádné zvláštní schopnosti. Proto se kandidáti zkoušeli obyčejnými testy první a druhé skupiny. Ale teď po té nehodě potřebujeme lidi lépe prověřené. Nejlepší by přirozeně byli piloti, ale víš přece, že nemůžu upíchnout pilota na obyčejnou observatoř…“
To Pirx věděl. Nejenom Měsíc, ale i celá sluneční soustava žádala piloty, astrogátory, navigátory — těch bylo pořád málo. Ale o jaké nehodě se to Šéf zmínil? Moudře mlčel.
„Stanice je příliš malá. Postavili ji na dost hloupém místě, pod severním štítem místo na dně kráteru. S jejím umístěním souvisí dlouhá historie, místo selenodézního průzkumu rozhodla prestiž, s tím se budeš moci seznámit později. Dost na tom, že se vloni zřítil kus skály a zničil jedinou cestu. Je tam teď dost těžký přístup a je možný jen ve dne. Projektovala se lanovka, ale práce byly zastaveny, protože jsme se rozhodli, že příští rok stanici přestěhujeme dolů. V noci je prakticky odříznutá od světa. Rádiové spojení ustává… Proč?“
„Pro…sím?“
„Ptám se, proč ustává rádiové spojení?“
To byl celý Šéf. Obdaření velkým posláním, nevinný rozhovor se najednou proměnily ve zkoušku! Pirx se začal potit.
„Jelikož Měsíc nemá atmosféru ani ionizační zónu, udržuje se na něm rádiové spojení ultrakrátkými vlnami… Proto byl vybudován řetěz retranslačních stanic podobných televizním…“
Šéf se lokty opíral o stůl, pohrával si s propisovačkou a dával najevo, že oplývá trpělivostí a je ochoten poslouchat až do konce. Pirx obšírně hovořil o věcech, které zná každé malé dítě, jelikož se bohužel blížil k sférám, v nichž měly jeho znalosti značné mezery.
„Takové retranslační linky jsou jak na téhle, tak na ‚druhé straně',“ rozbíhal se, protože vyplouval do známých vod. „Na téhle straně je jich osm. Spojují Hlavní Lunu se stanicemi Sinus Medii, Palus Somnii, Mare Umbrium…“
„To můžeš vynechat,“ přerušil ho velkomyslně Šéf. „Hypotézy o vzniku Měsíce taky. Dál…“
Pirx zamrkal.
„Poruchy v příjmu nastávají, když se řetěz retranslačních stanic dostane do oblasti terminátoru. Když je část retranslačních stanic ještě ve stínu a nad ostatními vychází Slunce…“
„Já vím, co je to terminátor. To mi nemusíš vysvětlovat,“ řekl přívětivě Šéf.
Pirx zakašlal. Vysmrkal se. Nemohlo to však trvat donekonečna.
„Vzhledem k nedostatku atmosféry vyvolává korpuskulární sluneční záření, které bombarduje měsíční povrch, ehm, poruchy rádiových vln. A tyto poruchy znemožňují…“
Uvázl.
„Poruchy způsobují poruchy, to je fakt,“ navázal Šéf. „Ale co je jejich příčinou?“
„Je to sekundární záření, tedy vyvolané, efekt No… No…“
„No?“ navázal přívětivě Šéf.
„Nowiňského!!“ vybuchl Pirx. Přece jen si vzpomněl.
Ale ani to nestačilo.
„V čem spočívá ten efekt?“
To právě Pirx nevěděl. Tedy kdysi to věděl, ale už to zapomněl. To, co se naučil, donesl vždycky ke dveřím zkušební místnosti jako žonglér pyramidu nejneuvěřitelnějších předmětů navršených na hlavě, jenže teď už bylo po zkoušce… Jeho zoufalé blekotání o elektronech, sekundárním záření a rezonanci přerušil Šéf lítostivým pokýváním hlavou.
„Ale ale,“ řekl ten bezohledný člověk, „a profesor Merinus ti dal dvojku… Zmýlil se snad?“
Lenoška pod Pirxem začala připomínat cosi jako vrchol sopky.
„Nerad bych ho rozčaroval, tak mu radši nic neřekneme….“ Pirx si oddychl, „…ale požádám profesora Laaba, aby při diplomní zkoušce…“