Významně se odmlčel. Pirx strnul. Ne následkem těchto slov, ale proto, že si Šéfova ruka začala pomalu přitahovat papíry, které měl Pirx dostat spolu se svým velkým posláním.
„Proč se nepoužívá kabelového spojení?“ otázal se Šéf, aniž se na něho podíval.
„Protože je drahé. Koaxiální kabel zatím spojuje jen Hlavní Lunu s Archimédem. Ale v nejbližších pěti letech se plánuje kabelování retranslační sítě,“ vypálil Pirx.
Šéf se sice nerozjasnil, ale vrátil se k tématu.
„No ano. Mendělejev je prakticky odříznutý od světa po dvě stě hodin každou noc. Do té doby tam práce běžela normálně. Minulý měsíc se po obvyklé přestávce ve spojení stanice na výzvu z Ciolkowského nepřihlásila. Pracovní skupina z Ciolkowského vyrazila za úsvitu, našla hlavní příklop otevřený a v komoře — člověka. Službu měli Kanaďané, Challiers a Savage. V komoře ležel Savage. Měl prasklý průzor v přílbě. Udusil se. Challierse našli teprve po čtyřiadvaceti hodinách na dně propasti pod Sluneční Bránou. Zahynul následkem pádu. Jinak bylo na stanici všechno v pořádku, přístroje pracovaly, zásoby byly nedotčené, nepřišlo se na žádnou havárii. Četls o tom?“
„Ano,“ řekl Pirx. „Ale v novinách bylo, že se to stalo nešťastnou náhodou. Psychóza… dvojnásobná sebevražda… následkem šílenství…“
„Ale nesmysl,“ řekl Šéf. „Savagea jsem znal. Z Alp. Určitě se nezměnil. No to nic. V novinách byly pitomosti. Přečteš si zprávu smíšené komise. Poslyš! Takoví hoši jako ty už vlastně prodělali neméně zevrubné přezkoušení než piloti, ale protože nemáte diplomy, nemůžete létat. A prázdninovou praxi stejně dělat musíš. Ať tak, či onak. Budeš-li souhlasit, poletíš zítra.“
„A kdo je ten druhý?“
„To nevím. Nějaký astrofyzik. Je tam zapotřebí astrofyziků. Obávám se, že z tebe moc velkou potěchu mít nebude, ale třeba se trochu přiučíš astrografii. Je ti jasné, oč jde? Komise dospěla k přesvědčení, že to byla nešťastná náhoda, ale zůstal na tom určitý stín — řekněme raději: nejasnost. Událo se tam něco nepochopitelného. Nevíme co. A tak je napadlo, že by tam při další službě bylo dobře mít aspoň jednoho člověka s psychickou kvalifikací pilota. Nevidím důvod, proč odmítnout. Na druhé straně se tam jistě nestane nic zvláštního. Oči a uši musíš mít přirozeně otevřené, ale nemáš žádné detektivní poslání, nikdo nespoléhá na to, že objevíš, co způsobilo tamtu nehodu, to taky není tvůj úkol. Není ti dobře?“
„Co prosím? Ale je,“ odpověděl Pirx.
„Já myslel. Domníváš se, že se budeš umět chovat rozumně? Bohužel už ti to stouplo do hlavy. Musím si to ještě rozvážit…“
„Budu se chovat rozumně,“ prohlásil Pirx nejenergičtěji, jak dovedl.
„O tom tedy pochybuju,“ řekl Šéf. „Posílám tě tam bez zvláštního nadšení. Nebýt tvého prvního umístění…“
„Dík té lázni?!“ pochopil teprve nyní Pirx.
Šéf se tvářil, jako by neslyšel. Nejdřív mu podal papíry, potom ruku.
„Startuješ zítra v osm ráno. Věcí si vezmi co nejméně. Už jsi tam ostatně byl, tak to znáš. Tady je letenka a tady rezervace Transgalaktiku. Poletíš na Hlavní Lunu, odtamtud tě pošlou dál…“
Ještě něco říkal. Přál mu něco? Loučil se s ním? Pirx nevěděl. Neslyšel nic. Nemohl slyšet, protože byl velice daleko, už na „druhé straně“. V uších mu zněl startovní hřmot, před očima měl mrtvé, oslnivé bílé měsíční skály a ve tváři — téměř stejný úžas jako ti dva Kanaďané před svou záhadnou smrtí. Udělal čelem vzad a narazil do velkého globusu. Schodiště zdolal čtyřmi skoky, jako by byl už opravdu na Měsíci, kde je přitažlivost šestkrát menší. Před budovou málem vběhl pod auto, které zabrzdilo, až pneumatiky zaječely a lidé se začali zastavovat, ale ani si toho nepovšiml. Šéf naštěstí ty začátky jeho rozumného chování neviděl, protože se opět zahloubal do svých lejster.
Během následujících čtyřiadvaceti hodin se toho s Pirxem, kolem Pirxe, Pirxovi a kvůli Pirxovi přihodilo tolik, že se mu chvílemi málem zastesklo po vlažné osolené lázni, kde se nedělo absolutně nic.
Jak známo, škodí člověku jak nedostatek dojmů, tak i jejich nadměrné množství. Ale Pirx k takovým závěrům nedospěl. Veškeré Šéfovo úsilí zmenšit ten úkol, zredukovat a dokonce vzít na lehkou váhu, byly marné, nač to tajit. Pirx nastupoval do letadla s takovým výrazem, že hezká stevardka instinktivně o krok ucouvla — což bylo naprosté nedorozumění, protože ji vůbec neregistroval. Kráčel jakoby v čele železné kohorty, usedl na sedadlo jako Vilém Dobyvatel, byl trochu jím, Vesmírným spasitelem lidstva, Dobrodincem Měsíce, Objevitelem hrůzných záhad, Přemožitelem příšer na Druhé straně — a tím vším teprve v budoucnu, in spe, což nijak nezmenšilo jeho sebevědomí, právě naopak: naplňovalo ho to propastnou přívětivostí a shovívavostí vůči spolucestujícím, kteří vůbec neměli potuchy, kdo letí společně s nimi v útrobách mamutího tryskáče! Shlížel na ně jako stříbro vlasý Einstein na batolata v pískovišti.
„Selené“, nová raketa Transgalaktiku, startovala z nubijského kosmodromu. Ze srdce Afriky. Pirx byl rád. Nesoudil sice, že někde na tom místě bude v budoucnu pamětní deska s příslušným nápisem — ne, tak daleko ve svých snech nezacházel. Ale mnoho mu do toho nechybělo. Do poháru rozkoše, z něhož pil, začaly však pomalu přikapávat hořké kapky. V letadle o něm mohli nevědět, ale na palubě rakety? Vyšlo najevo, že bude sedět dole, v turistické třídě, uprostřed nějaké hordy Francouzů, kteří byli ověšeni fotoaparáty a absolutně nesrozumitelně, šíleně rychle na sebe pokřikovali. On — v davu uřvaných turistů?!
Nikdo se o něho nestaral. Nikdo ho neoblékal do skafandru, nenapumpoval mu vzduch, nezeptal se, jak se cítí, nepověsil mu na záda kyslíkovou láhev — chvilku se utěšoval tím, že je to kamufláž. Turistická třída vypadala skoro jako kabina tryskáče, až na to, že sedadla byla větší a hlubší a že tabulka, na které se rozsvěcovaly různé informační nápisy, byla umístěna těsně před nosem pasažéra. Tyto nápisy většinou zakazovaly všechno možné — vstávat, chodit, kouřit. Marně se Pirx snažil chováním odborníka, přehazováním nohy přes nohu, přezíráním bezpečnostních pásů odlišit od té chátry, která astronautiku jen profanovala. Na to, aby se připnul, ho tentokrát neupozornila půvabná stevardka, nýbrž druhý pilot, a to byla jediná chvíle, kdy si ho povšiml někdo z posádky. Konečně mu jeden z Francouzů, asi omylem, nabídl ovocné cukrátko. Pirx si je vzal, lepkavou sladkostí si totálně zalepil zuby, a když rezignovaně dosedl do nafukovací propasti sedadla, oddal se přemítání. Pomalu se znovu utvrzoval v přesvědčení, jak nebezpečné je jeho poslání, jehož blížící se hrůzostrašnost vychutnával pomalu, jako notorický piják, kterému se dostala do rukou mechem porostlá láhev alkoholu z doby napoleonských válek.
Měl místo u okna. Okno se přirozeně rozhodl ignorovat — viděl to už tolikrát!
Ale nevydržel to. Když se „Selené“ dostala na oběžnou dráhu kolem Země, odkud měla teprve vyrazit k Měsíci, přilepil nos na sklo. Fascinující byla chvíle, kdy se povrch Země, počmáraný cestami a kanály a popuntíkovaný osadami a městy, jakoby očišťoval od veškerých stop lidské přítomnosti, a když zmizely i ty poslední, ležela pod lodí skvrnitá, chuchvalci mraků oblepená vydutá planeta, a zrak, který klouzal z černých moří na pevniny, se marně snažil najít něco, co stvořil člověk. Ze vzdálenosti několika set kilometrů vypadala Země prázdná, děsivě pustá, jako by se na ní život teprve rodil a slabým zeleným popraškem vyznačoval teplejší oblasti.