Viděl to už mnohokrát. Ale ta proměna ho překvapovala vždycky znovu — bylo v ní něco, s čím se nemohl smířit. Snad první očividné znázornění, jak mikroskopický je člověk ve srovnání se vzduchoprázdnem? Vstup do oblasti jiného měřítka velikostí — planetárních? Obraz toho, jak nepatrné je tisícileté lidské úsilí? Anebo naopak triumf té nepatrnosti, která přemohla mrtvou, ke všemu lhostejnou gravitační sílu té hrůzné planety, a zanechávajíc za sebou divoké horské masívy a terče polárních ledů, vystoupila na břeh jiných nebeských těles? Tyto úvahy — či spíše pocity beze slov — ustoupily pak jiným, protože loď změnila kurs, aby „dírou“ v radiačních oblastech, která se rozvírá nad severním pólem, vylétla ke hvězdám.
Hvězdy však dlouho nebyly vidět, protože se v lodi rozsvítilo. Podával se oběd, během něhož pracovaly motory, aby vytvořily náhražku přitažlivostí; po obědě se zas cestující uložili do sedadel, světla zhasla a bylo možno pozorovat Měsíc.
Blížili se k němu od jihu. Sotva několik set kilometrů pod pólem zel v odraženém slunečním světle Tycho, bílá skvrna se světelnými paprsky vybíhajícími do všech stran, jejichž neuvěřitelná pravidelnost přiváděla v úžas generace zemských astronomů, až se nakonec, po vyřešení jejich záhady, staly předmětem studentských vtipů. Prvňákům se namlouvalo, že bílý kroužek Tychona je „dírka měsíční osy“ a jeho paprsčité pruhy — tlusté nakreslené poledníky!
Čím více se blížili ke kouli visící v černé prázdnotě, tím zjevnější se stávala pravda, že je to zkamenělý, ve ztuhlých masívech lávy zvěčnělý obraz světa z doby před miliardami let, kdy horká Země prolétala se svým satelitem skrz mraky meteorů, pozůstatků po vzniku planet, kdy železné a kamenité krupobití nepřetržitě bušilo do tenké měsíční skořápky, proráželo ji, vyvrhovalo na povrch vlny magmatu, a když se prostor za nekonečně dlouhou dobu vyčistil a vyprázdnil, proměnila se ta hvězda bez vzduchu ve vyklizené bojiště toho období horotvorných katastrof. Teprve jako kamenná, bombardováním zmasakrovaná maska se stala inspirací básníků a lyrickou lampou milenců.
„Selené“, která nesla na obou svých palubách čtyři sta tun lidí a nákladu, otočila se zádí k rostoucímu kruhu a začala brzdit, pomalu a pravidelně, až nakonec s jemným vibrováním dosedla do jednoho z velkých vkleslých trychtýřů kosmodromu.
Pirx už tu byl třikrát — dvakrát sám, to znamená, že „vlastnoručně přistál“ uprostřed cvičného pole, které bylo půl kilometru od dopravní přistávací plochy.
Teď je ani nezahlédl, protože obrovský trup „Selené“, pokrytý pancířem keramidových desek, mezitím přesunuli na platformu hydraulického výtahu. Sjel pod povrch do hermeticky uzavřeného hangáru, kde proběhla celní kontrola. Narkotika? Alkohol? Výbušniny, jedy, žíraviny? Pirx měl s sebou nevelké množství jedovaté látky, plochou lahvičku s koňakem, kterou mu věnoval Matters. Schoval si ji do zadní kapsy u kalhot. Potom byla sanitární kontrola — očkovací vysvědčení, sterilizace zavazadel, aby se na Měsíc nezavlekla nějaká nákaza — z té byl venku hned.
Za turniketem se zastavil, nebyl si jist, zda ho někdo neočekává.
Stál v mezipatře. Hangár, to byla prostě obrovská, ve skále vytesaná a vybetonovaná komora s polokulovitým stropem a plochým dnem. Světla tam bylo dost, umělého, slunečního, ze zářivkových desek, spousta lidí běhalo sem a tam, na akumulátorových vozících jezdila zavazadla, láhve se stlačenými plyny, rezervoáry, bedny, trubky, kabelové bubny a vzadu se rýsoval nehybný pachatel všeho toho horečnatého spěchu — trup „Selené“, vlastně spíš jeho střední část, která se podobala obrovskému plynojemu, protože záď spočívala hluboko pod betonem, v prostorné šachtě, kdežto vrchol toho nabubřelého tělesa procházel kulatým otvorem do horního, vyššího patra.
Pirx stál, ale najednou si vzpomněl, že si má vyřídit nějaké soukromé věci. Na kapitanátě ho přijal jakýsi úředník. Dal mu noclehový bloček a řekl mu, že raketa na druhou stranu letí za jedenáct hodin. Někam spěchal a nic víc mu vlastně nevysvětlil. Pirx vyšel na chodbu s pocitem, že tam mají bordel. Ani dobře nevěděl, kudy poletí, zda přes Smythovo Moře, nebo přímo k Ciolkowskému. A kde je vlastně ten jeho neznámý měsíční druh? A co takhle nějaká komise? Pracovní program?
Na závěr takových a podobných úvah se jeho dopal proměnil v pocit poněkud materiálnější, soustředěný v žaludku. Pocítil hlad. Zvolil si tedy příslušný výtah, a když prostudoval všechno, co bylo na jejich šestijazyčných tabulkách napsáno, sjel do kantýny pilotů a tam se dověděl, že se má najíst v obyčejné restauraci, protože není pilot.
To byl tedy vrchol! Už se chtěl rozjet do té zatracené restaurace, když vtom si vzpomněl, že si nevyzvedl batoh. Musel znovu nahoru, do hangáru. Zavazadla už byla v hotelu. Mávl rukou a šel na oběd. Dostal se mezi dvě vlny turistů: Francouzi, se kterými přiletěl, šli jíst a nějací Švýcaři, Holanďani a Němci se zrovna vrátili z výletu selenobusem k úpatí kráteru Erathosthenes. Francouzi nadskakovali jako všichni lidé, kteří si poprvé chtějí vyzkoušet kouzlo měsíční gravitace, vylétali ke stropu, což bylo provázeno smíchem a pištěním žen, a kochali se pozvolným klesáním z třímetrové výše, realističtější Němci se hrnuli do velkých sálů, ověšovali opěradla židlí fotoaparáty, dalekohledy, stativy, div ne teleskopy, a už při polévce si ukazovali úlomky měsíčních skal, které jim prodávaly na památku posádky selenobusů; Pirx seděl nad talířem, tonul v německo-francouzsko-řecko-holandské a bůhvíjaké ještě vřavě a v tom všeobecném nadšení byl asi jediným zamračeným konzumentem oběda, toho dne už druhého. Nějaký Holanďan o něho projevil péči, vyjádřil totiž domněnku, že Pirx trpí prostorovou chorobou po letu raketou („Vy jste na Měsíci poprvé, že?“), a dal mu pilulky. To byla kapka, po níž sklenka přetekla. Pirx nedojedl druhý chod, koupil si u bufetu čtyři balíčky keksů a jel do hotelu. Všechnu svou zlost si vybil na vrátném, který mu nabídl kousek Měsíce, přesněji řečeno — úlomek zeskelnatělého čediče.
„Nech mě, ty kšeftaři! Já jsem tu byl dřív než ty!“ zařval, a třesa se vzteky, odešel. Překvapený vrátný vyvalil oči.
V dvoulůžkovém pokoji seděl pod stropní lampou muž ve vybledlé větrovce, trochu blond, trochu šedivý, pramen vlasů mu padal do čela, obličej měl ožehnutý sluncem; když ho spatřil, sundal si brýle. Jmenoval se Langner, doktor Langner, byl to astrofyzik a měl s ním letět na Mendělejeva. To byl ten neznámý měsíční druh. Pirx, který už byl připraven na nejhorší, řekl své jméno, zabručel si něco pod vousy a posadil se. Langnerovi bylo asi čtyřicet, podle Pirxova názoru to byl dobře zachovalý stařík. Nekouřil, asi taky nepil a jako by ani nemluvil. Četl tři knihy najednou, ta jedna byly logaritmické tabulky, ta druhá byla potištěná samými vzorci a ve třetí byly zas jen fotografie spekter. V kapse měl maličký aritmograf, kterého používal při výpočtech velice obratně. Tu a tam se Pirxe na něco zeptal, aniž zvedl oči od svých vzorců, a Pirx mu odpovídal s ústy plnými keksů. Pokoj vypadal jako klícka s dvěma postelemi nad sebou, sprchou, do které by se tlouštík nevešel, a s tabulkami, na kterých se v mnoha jazycích žádalo, aby hosté šetřili vodou a elektřinou. Ještě že se jim nezakazovalo zhluboka dýchat, kyslík se přece taky dovážel. Pirx zapil keksy vodou z vodovodu, přesvědčil se, že je studená, až mu trnou zuby, rezervoáry byly zřejmě blízko svrchní čedičové vrstvy. Bylo mu nějak divně. Podle jeho hodinek se blížila jedenáctá, podle elektrických hodin v pokoji bylo sedm večer, podle Langnerových hodinek bylo deset minut po půlnoci.