Nařídili si hodinky na čas Luny, což bylo ovšem jen provizorní, protože Mendělejev měl jiný čas, vlastní. Měla ho celá „druhá strana“.
Do startu rakety zbývalo devět hodin. Langner odešel, aniž co řekl. Pirx se posadil do lenošky, potom se přestěhoval pod stropní lampu a pokoušel se číst nějaké staré oškubané časopisy, které ležely na stolku, ale nakonec taky šel ven, protože nemohl vydržet na místě. Chodba se za rohem měnila v malou halu, kde stálo několik křesel proti televizoru zabudovanému do stěny. Austrálie vysílala program pro Hlavní Lunu, nějaké lehkoatletické závody. Ty ho sice nezajímaly, ale posadil se a díval, až na něj přišlo spaní. Když vstával, o půl metru nadskočil, protože zapomněl na malou tíži. Už mu bylo všechno lhostejné. Kdy konečně svlékne civilní hadry? Kdo mu dá skafandr? Kde jsou nějaké instrukce? Co to má všechno znamenat?
Třeba by se byl šel někam zeptat nebo dokonce hádat, jenže ten jeho druh, ten doktor Langner, zřejmě považoval situaci za úplně normální, a tak asi bude lepší držet jazyk za zuby.
Program skončil. Pirx vypnul televizor a vrátil se do pokoje. Takhle si tedy ten pobyt na Měsíci nepředstavoval! Osprchoval se. Tenkou stěnou bylo slyšet rozhovor v sousedním pokoji. Bydleli tam přirozeně známí z restaurace. Turisté, které Měsíc přiváděl do slastiplné euforie. Pirxe nějak ne. Převlékl si košili (něco člověk dělat musí), a když ulehl na postel, vrátil se Langner. Se čtyřmi jinými knihami.
Pirxovi naskončila husí kůže. Začínal tušit, že Langner je vědecký fanatik, něco jako mladší vydání profesora Merina.
Langner rozložil na stole nové fotogramy a prohlížel si je pod lupou tak soustředěně, jak Pirx nestudoval dokonce ani snímky jisté oblíbené herečky. Přitom se Pirxe zeptal, kolik že je mu let.
„Sto jedenáct,“ odpověděl Pirx, a když Langner zvedl hlavu, dodaclass="underline" „V dvojkové soustavě.“
Langner se poprvé usmál a dost se začal podobat člověku. Měl silné bílé zuby.
„Rusové pro nás pošlou raketu,“ řekl. „Poletíme k nim.“
„Na Ciolkowského?“
„Ano.“
Ta stanice byla už na „druhé straně“. Tedy ještě další přestupování. Pirx uvažoval, jak asi překonají zbývajících tisíc kilometrů. Snad raketou, a ne terénním vozidlem? Ale na nic se neptal. Nechtěl dát najevo, že nic neví. Langner mu asi něco říkal, ale Pirx usnul oblečený. Najednou se probudil. Langner se skláněl nad postelí a dotýkal se jeho ramene.
„Je čas,“ řekl jen.
Pirx se posadil. Vypadalo to, že Langner po celou tu dobu četl a psal — halda papírů s výpočty narostla. V prvním okamžiku Pirxe napadlo, že Langner mluví o večeři, ale zatím šlo o raketu. Pirx si hodil na záda vycpaný batoh, Langner měl ještě větší, jako kdyby plný kamení, potom se ukázalo, že jsou v něm kromě košil, mýdla a kartáčku na zuby samé knihy.
Tentokrát už bez celní prohlídky a bez kontroly přešli do horního patra, kde na ně čekala měsíční raketa — kdysi stříbrná, teď spíše šedivá, popraskaná, na třech dvacetimetrových rozkročených nohách, ohnutých v kolenech. Nebyla aerodynamická, protože na Měsíci není atmosféra. Takovou ještě Pirx neletěl. Měl se k nim připojit nějaký astrochemik, ale opozdil se. Startovali tedy přesně, sami.
Nedostatek atmosféry způsoboval značné potíže — nedalo se použít žádných letadel, vrtulníků, ničeho jiného než raket. Dokonce ani vznášedel na vzdušném polštáři, která jsou tak výhodná v obtížném terénu — musela by totiž s sebou nést celou zásobu vzduchu, a to nejde. Raketa je rychlá, ale nemůže přistát všude, rakety nemilují hory ani skály. Ten jejich břichatý třínohý brouk táhle zahučel, zahřměl a vzlétl jako svíčka. Kabina byla dvakrát tak velká než pokojík v hotelu. V stěnách kulatá okénka, ve stropě tak jedno, větší, pilotova kabina ne navrchu, nýbrž vespod, skoro mezi výfukovými tryskami, aby pilot dobře viděl, kde přistává. Pirx se cítil jako balík: někam ho posílají, ani dobře neví kam a proč, a nemá potuchy, co bude dál…
Stará písnička.
Ocitli se na parabole. Kabina se šikmo naklonila, táhla za sebou dlouhé „nohy“, Měsíc se sunul pod nimi, obrovský, vypouklý, vypadal, jako by na něm nikdy nestanula noha člověka. Existuje taková oblast v prostoru mezi Zemí a Měsícem, odkud se obě tělesa zdají stejně velká. Pirx si dobře zapamatoval, jakým to na něho při jeho prvním letu zapůsobilo dojmem. Modravá, zamžená Země s rozplizlými obrysy pevnin vypadala méně reálně než Měsíc, kamenný, s ostře se rýsujícími skalními hranami, a jeho nehybná tíha byla téměř hmatatelná.
Letěli nad Mořem Mraků, kráter Bullialdus už zůstal za nimi. Tycho ležel na jihovýchod, v zlatozáři svých třpytivých paprsků, které přes pól procházely až na „druhou stranu“. Jako obvykle panoval ve značné výšce těžko popsatelný dojem, že tu skalní lebku vytvořila jakási nadřazená pravidelnost. Tycho, vyplněný slunečním světlem, vypadal jako střed konstrukce, svými bělavými pažemi objímal a protínal Mare Humorum a Mare Nubium, a jeho severní výběžek, ten největší, mizel někde až za obzorem, v oblasti Mare Serenitatis. Když však zanechali na východě kráter Clavius, začali klesat k pólu a už po „druhé straně“ letěli nad Mare Ingenii. Čím byla raketa níž, tím víc se rozplývala iluze ladu, zdánlivě hladký temný povrch „moře“ odhaloval své pukliny a štěrbiny. Na severovýchodě zasvítil zubatou hranou Verne. Neustále ztráceli výšku. Měsíc teď prozrazoval zblízka, čím je doopravdy. Náhorní roviny, nížiny, cirky kráterů a prstencových hor byly všechny stejně rozryté trychtýři od vesmírného bombardování. Kruhy skalní tříště a lávy se vršily jedny na druhé, prostupovaly se, jako kdyby ty, kteří řídili ono titánské ostřelování, stále ještě způsobená zkáza neuspokojovala. Než stačil Pirx zahlédnout masív Ciolkowského, postavila se raketa po krátkém zapnutí motorů do kolmice, takže poslední věc, kterou spatřil, bylo moře tmy pohlcující celou západní polokouli. Za čárou terminátoru trčel štít Lobačevského, svítila mu jen špička. Hvězdy v horním okně znehybněly. Sjížděli dolů jako výtahem. Protože se potápěli do vlastního, u zádi soustředěného plamenu motorů, vybuchovaly plyny na vypouklinách venkovního pancíře — trochu to připomínalo vstup do atmosféry. Křesla se rozložila sama, horním okénkem viděl Pirx stále tytéž hvězdy, letěli koulí dolů, ale cítil měkký, neustávající odpor, jaký tomu pádu kladly trysky hřmějící opačným směrem. Najednou zahučely naplno. „Aha, brzdíme plným tahem!“ pomyslel si Pirx, aby nezapomněl, že je přece opravdový astronaut, i když ještě bez diplomu. Úder, cosi zarachotilo, bouchlo, jako kdyby velké kladivo bušilo do kamení, kabina měkce sjela dolů, vrátila se nahoru, zas dolů, zas nahoru, a tak se hodnou chvíli houpala na vztekle bublajících tlumičích, zatímco tři dvacetimetrové, křečovitě rozkročené „nohy“ se už bezpečně zaryly do skalní suti.
Pilot to houpání konečně zastavil tím, že trochu zvýšil tlak oleje v převodech — cosi zasyčelo a kabina znehybněla.
Pilot vylezl příklopem uprostřed podlahy a otevřel skříň ve zdi, ve které se konečně objevily skafandry.
Pirx trochu ožil, ale ne nadlouho. Skafandry tam byly čtyři. Jeden pro pilota a kromě toho jeden malý, jeden střední a jeden velký. Pilot vlezl do svého skafandru v minutě, jen přílbu si nenasadil, a čekal na ně. Langner s ním byl taky brzy hotov. Ale Pirx, celý rudý, zpocený a vzteklý, nevěděl, co si počít. Ten střední skafandr mu byl malý, a ten velký zas velký. V tom středním ho vršek přílby pekelně tlačil do hlavy, a v tom velkém zas lítal jako kokosové zrníčko ve vyschlé skořápce. Dostávalo se mu přátelských rad. Pilot poznamenal, že velký skafandr je vždycky lepší než malý, a řekl mu, aby si prázdná místa vycpal prádlem z batohu. Že mu eventuálně může půjčit deku. Ale Pirxovi už pouhé pomyšlení na takové nacpávání a vycpávání skafandru připadalo přímo kacířské a jeho duše astronauta se tomu vzpírala. Omotávat se nějakými hadry?