Oblékl si menší skafandr. Pilot ani Langner už nic neříkali, pilot otevřel příklop a výstupní propusti, a když byli všichni tři uvnitř, otočil šroubovacím kolem a otevřel příklop vnější.
Nebýt Langnera, byl by Pirx vyskočil rovnou, a asi by si byl už při prvním kroku zlomil nohu, přestože je od povrchu dělilo dvacet metrů. I když přitažlivost nebyla velká, byl by se skok s ohledem na tíži skafandru dal srovnat se skokem z prvního patra na hromady značně labilního kamení.
Pilot spustil skládací žebřík a po něm sestoupili — na Měsíc. Nikdo je tu nevítal s kyticemi ani triumfálními oblouky. Nikde nebylo živé duše. Pancéřová kopule stanice Ciolkowského, ozářená šikmými paprsky hrůzostrašného měsíčního Slunce, byla necelý kilometr od nich. Nad ní byla vidět ve skále vytesaná malá přistávací plocha, ale ta byla obsazená. Stály tam ve dvou řadách vedle sebe rakety daleko větší než ta, kterou přiletěli. Nákladní rakety.
Jejich raketa, trochu nakloněná na stranu, spočívala na svých třech rozkročených nohách, balvany přímo pod trychtýři trysek potemněly, jak je očoudil plamen výfuku. Terén byl směrem na západ skoro plochý, dá-li se plochým nazvat to nekonečné rumiště, z něhož tu a tam trčí balvany velikostí domů. Směrem na východ se boulil zprvu mírně, a pak řadou téměř kolmých teras stoupal v hlavní masív Ciolkowského. Ta zdánlivě blízká stěna ležela ve stínu a byla černá jako uhel. Asi deset stupňů nad hřbetem Ciolkowského hořelo Slunce; člověk se tam nemohl dívat, tak oslňovalo. Pirx si hned spustil na průzor přílby clonu, ale moc mu to nepomohlo. Aspoň že nemusel mhouřit oči. Vykročili ke stanici, opatrně našlapujíce na pohyblivé kameny. Raketu hned ztratili z očí, protože museli přejít mělké údolí. Stanice dominovala nad ním i celým okolím, ze tří čtvrtin zapuštěná do jednolité skalní stěny, která vypadala jako výbuchem rozbitá skalní pevnost, pamatující mezozoikum. Ostře seříznutá nároží se nápadně podobala obranným baštám, ale jen zdaleka — čím byli blíž, tím více ztrácely „bašty“ tvar, rozlézaly se — a vycházelo najevo, že černé pruhy, které po nich sbíhají, jsou hluboké pukliny. Na Měsíc to však byl terén poměrně rovný a šlo se po něm rychle. Každým krokem se zvířil mráček prachu, toho proslulého měsíčního prachu, který jim stoupal do výše pasu, obklopoval je mléčně bílým oblakem a nechtěl opadnout. Proto nešli jeden za druhým, nýbrž vedle sebe, a když se už těsně před stanicí Pirx otočil, spatřil celou cestu, kterou ušli — byla vyznačena třemi oblými, nepravidelnými hady či copy toho prachu, který byl světlejší než jakýkoli prach na Zemi.
Pirx o něm věděl spoustu užitečných věcí. Že tento jev první dobyvatele nesmírně překvapiclass="underline" prach sice očekávali, ale i ten nejjemnější měl ve vzduchoprázdnu ihned opadávat. Jenže tomu měsíčnímu se nějak nechtělo. Ještě zajímavější bylo, že to platilo jen ve dne. Na slunci. Ukázalo se totiž, že elektrické jevy probíhají na Měsíci jinak než na Zemi. Na Zemi existují atmosférické výboje, blesky, Eliášovy ohně. Na Měsíci přirozeně nejsou. Ale skály bombardované kvantovým zářením se nabíjejí stejným nábojem jako prach, který je pokrývá. A jelikož se stejné náboje odpuzují, zůstává zvířený prach dík elektrostatickému odpuzování viset v prostoru někdy i hodinu. Když je na Slunci hodně skvrn, na Měsíci „se práší“ víc. Při minimu skvrn méně. Tento jev mizí teprve několik hodin po začátku noci — té hrůzostrašné noci, které mohou čelit jen speciální dvojité, po vzoru termosek vyráběné skafandry, i tady pekelně těžké.
Tyto učené úvahy přerušil příchod k hlavnímu vchodu do stanice. Byli pohostinně uvítáni. Vědecký vedoucí stanice profesor Ganšin Pirxe trochu překvapil, protože ten se domníval, že jeho chlapeckou tvářičku poněkud kompenzuje jeho vysoká postava. Ganšin se však na Pirxe díval svrchu — což není míněno obrazně, nýbrž doslovně. A jeho kolega doktor Pnin, fyzik, byl ještě vyšší. V jistém smyslu nutila člověka jeho výška — v souvislosti s běžnými rozměry — pojímat vzdálenost spíše v kolmici. Měl asi dva metry.
Byli tam ještě nejméně tři další Rusové, ale ti se neobjevovali, zřejmě měli službu. Nahoře byla astronomická observatoř a radiostanice tunelem, šikmo vytesaným ve skále a vybetonovaným, se šlo do zvláštní kopulky, nad níž se otáčely veliké mříže radarů, a kulatými okénky bylo na samém hřebenu Ciolkowského vidět něco jako oslnivě stříbrnou pravidelnou pavučinu — hlavní radioteleskop, největší na Měsíci. Lanovkou se tam dalo vyjet za půl hodiny.
Potom se ukázalo, že stanice je ještě daleko větší, než vypadá. V podzemí byly obrovské rezervoáry vody, vzduchu a potravin. V křídle, které bylo vestavěno do skalní průrvy a nebylo z údolí vidět, se nacházely měniče sluneční energie v elektrickou. Bylo tam také něco přímo báječného: obrovské hydroponické solárium pod kopulí z ocelokřemíkové slitiny; kromě značného množství květin a velkých nádrží s jakýmisi vodními řasami, které poskytovaly vitamíny a bílkoviny, rostl přímo uprostřed banánovník. Pirx a Langner snědli každý po jednom banánu vypěstovaném na Měsíci. Doktor Pnin jim se smíchem vysvětloval, že banány nejsou součástí každodenní stravy posádky a že jsou určeny spíše pro hosty.
Langner, který se trochu vyznal v měsíčním stavebnictví, se začal vyptávat na detaily křemíkové konstrukce kopule, protože ta ho překvapila víc než banány. Stavba to byla skutečně originální. Jelikož venku se prostíralo vzduchoprázdno, musela kopule vydržet nepřetržitý tlak devíti tun na čtvereční metr, což při jejích rozměrech činilo imponující číslo — dva tisíce osm set tun. Vzduch, uzavřený v soláriu s takovou silou, rozpínal křemíkovou kopuli všemi směry. Konstruktéři, kteří byli nuceni upustit od železobetonu, žahli do křemíku řadu svařených žeber, jež veškerou sílu tlaku, bezmála tři milióny kilogramů, převáděla na iridiový kruh pod vrcholem; odtamtud, už zvenčí, se táhla mohutná ocelová lana, zakotvená hluboko v okolním čediči. Byl to tedy jediný svého druhu „uvázaný křemíkový balón“.
Ze solária šli už přímo do jídelny na oběd. Na Ciolkowském byla totiž zrovna doba oběda. To už byl dnes Pirxův třetí oběd — po druhém na Luně a prvním v raketě. Vypadalo to, jako by se na Měsíci nedělalo nic jiného, než obědvalo.
Jídelna a současně společenská místnost nebyly příliš velká; stěny byly pokryty dřevem — nikoli výplní, nýbrž borovými trámy. Dokonce to tam vonělo pryskyřicí. Taková neuvěřitelná „pozemskost“ byla po oslnivé měsíční krajině obzvlášť příjemná. Ale profesor Ganšin jim prozradil, že dřevěná je jedině tenká vrchní vrstva stěny — aby se jim tolik nestýskalo po domově.