Ani při obědě, ani později se nemluvilo o Mendělejevu, o nehodě, o nešťastných Kanaďanech ani o odletu, jako kdyby sem byli přijeli na návštěvu a měli tu zůstat bůhvíjak dlouho.
Rusové se chovali tak, jako kdyby neměli nic jiného na práci než se starat o Pirxe a Langnera — vyptávali se, co nového na Zemi, co nového na Hlavní Luně. Pirx se v záchvatu upřímnosti přiznal, jak živelně nesnáší turisty a jejich manýry, měl pocit, že našel vlídné posluchače. Teprve za nějakou dobu si povšimli, že hned ten, hned jiný Rus na chvilku odchází, ale brzy se vrací. Později se vysvětlilo, že chodili na observatoř, protože na Slunci vznikla neobyčejná krásná protuberance. Když to slovo padlo, všechno ostatní přestalo pro Langnera existovat. Celého stolu se zmocnila euforie, která je vědcům vlastní, ač si ji neuvědomují. Přinesli fotografie, potom promítali film natočený koronografem. Protuberance byla skutečné výjimečná — byla tři čtvrtě miliónů kilometrů dlouhá a vypadala jako předpotopní stvůra s ohnivou tlamou. Ale nešlo o zoologickou podobnost. Ganšin, Pnin, třetí astronom a Langner se rozpovídali s planoucíma očima hned, jakmile se rozsvítilo, a ke všemu ostatnímu zůstávali hluší. Kdosi se zmínil o nedojedeném obědě, a tak se vrátili do jídelny, ale i tam odstrčili talíře a začali něco počítat na papírových ubrouscích, až se konečně doktor Pnin slitoval nad Pirxem, který tam seděl jako na tureckém kázání, a pozval ho do svého pokoje, sice maličkého, ale vybaveného podivuhodnou věcí: velkým oknem, z něhož se prostíral pohled na východní vrchol Ciolkowského. Nízké Slunce, zející jako orána pekelná, vrhalo do chaosu skalních balvanů druhý chaos — černých stínů pohlcujících tvary, jako kdyby se za každým osvětleným balvanem rozvírala ďábelská studně, sahající až do samého středu Měsíce. Jako kdyby ta nicota rozpouštěla útesy, šikmé věže, jehly, obelisky, které o něco dál vyskakovaly z inkoustové tmy — jako nějaký zkamenělý, v plápolu zastavený oheň, až se oči ztrácely mezi tvary, jež se nedaly scelit, a nacházely pochybnou úlevu jen v okrouhlých černých jamách, které vypadaly jako prázdné oční důlky; to byla oka malých kráterů, až po okraj naplněná stínem.
Byla to jedinečná podívaná. Pirx byl už párkrát na Měsíci (což v rozhovoru neopomněl asi šestkrát opakovat), ale nikdy v tuhle chvíli, v devět hodin před západem. Seděli tam s Pninem dlouho. Pnin mu říkal „kolego“ a tykal mu, a Pirx nevěděl, jak odpovídat, lavíroval tedy v gramatice, jak se dalo. Rus měl báječnou sbírku fotografií z horolezeckých výprav — on, Ganšin a jejich třetí druh, který byl momentálně na Zemi, se ve volných chvílích věnovali alpinistice.
Byli tací, kteří se pokoušeli zavést termín „lunistika“, ale neujal se, a to tím spíše, že přece existují Měsíční Alpy.
Pirx, který se zúčastnil horolezeckých výprav už předtím, než vstoupil do Ústavu, objevil v Pninovi bratrskou duši a začal se ho vyptávat na rozdíly mezi technikou zemskou a měsíční.
„Nesmíš zapomínat na jedno, kolego,“ řekl Pnin, „jen na jedno. Dělej všechno ‚Jako doma', jak dlouho to jde. Led tady není — leda v hodně hlubokých štěrbinách, a i to je nesmírně vzácné. Sníh tu přirozeně také žádný není, takže jde všechno snadno, a to tím spíše, že klidně můžeš spadnout ze třiceti metrů a nic se ti nestane, jenže na to nesmíš ani pomyslet.“
Pirx se nesmírně pobaviclass="underline" „A proč?“
„Protože tu není vzduch,“ vysvětlil astrofyzik. „Kdybys tu chodil nevímjak dlouho, nenaučíš se správně odhadovat vzdálenost. Tady příliš nepomáhá ani dálkoměr, a kdopak bude chodit s dálkoměrem? Vylezeš na vrchol, podíváš se do propasti a máš pocit, že je hluboká padesát metrů. Možná že padesát, ale taky možná že tři sta, možná že pět set. Stalo se mi… Ostatně však víš, jak to bývá. Když si člověk jednou řekne, že by mohl spadnout, tak určité dřív nebo později spadne. Na Zemi se hlava rozbije a zahojí, ale tady stačí tvrdší náraz do přílby, průzor praskne — a je po všem. Takže se chovej raději jako v pozemských horách. Co si můžeš dovolit tam, můžeš si dovolit i tady. Kromě skákání přes rozsedliny. I když se ti zdá, že je to jen deset metrů, tedy jako půldruhého metru na Zemi, najdi si kámen a hoď ho na druhou stranu. Pozoruj jeho let. Já bych ti ale radil, a je to rada od srdce, abys neskákal vůbec. Když totiž člověk párkrát přeskočí dvacet metrů a začne se mu zdát, že ty propasti nejsou tak hrozné a že mu hory sahají jen po kotníky — snadno se stane neštěstí. Horskou službu tady nemáme… A tak jistě sám chápeš…“
Pirx se zeptal na Mendělejeva. Proč že je stanice pod vrcholem, a ne dole. Je k němu obtížný přístup? Prý se tam musí šplhat?
„O žádné šplhání nejde, jen se trochu víc musíte namáhat, a to proto, že tam spadla kamenná lavina. Od Sluneční Brány. Zavalila cestu… A proč je stanice pod vrcholem, o tom mluvím nerad. Zejména teď po tom neštěstí… Jistě jsi o tom četl, kolego…“
Pirx v hrozných rozpacích vykoktal, že měl tenkrát zrovna zkoušky. Pnin se usmál, ale hned zase zvážněl.
„No což… Měsíc je mezinárodní, ale každý stát tu má svou oblast vědeckého bádání — a my máme tuhletu polokouli. Když vyšlo najevo, že van Allenovy pásy zadržují kosmické paprsky na polokouli přivrácené k Zemi, obrátili se Angličané na nás, abychom je nechali postavit stanici na naší straně. Souhlasili jsme. Sami jsme zrovna začínali stavět Mendělejeva, a tak jsme se jim nabídli, aby ho po nás převzali, že jim přenecháme všechen námi dovezený stavební materiál a že si to vyúčtujeme později. Angličané tu nabídku zprvu přijali, ale potom přenechali Mendělejeva Kanaďanům, ti jsou přece také členy Britského společenství. Nám to bylo přirozeně jedno. Jelikož jsme už předtím provedli úvodní průzkum terénu, stal se profesor Animcev, jeden z našich, poradcem kanadské projekční skupiny, protože se dobře vyznal v místních podmínkách. A najednou jsme se dověděli, že se té akce Angličané přece jen zúčastní. Poslali sem Shannera a ten prohlásil, že na dně kráteru může vzniknout sekundární záření a to že bude rušit získané výsledky. Naši odborníci se domnívali, že to možné není, ale Angličané rozhodli, měla to přece být jejich stanice. Umínili si, že ji přestěhují nahoru. Náklady samozřejmě příšerně vzrostly. Financovali to Kanaďané. Ale to není důležité. Nebudeme strkat nos do cizích kapes. Stanovili místo pro stanici a začali vytyčovat cestu. Animcev nám vzkázal, že Angličané chtějí zprvu přemostit dvě propasti na trase projektované cesty železobetonovými mosty, ale Kanaďané s tím nesouhlasí, protože by tím náklady vzrostly téměř dvojnásobně. Chtějí se raději zakousnout do vnitřního úbočí Mendělejeva a prorazit dvě skalní žebra usměrněnými explozemi. Rozmlouval jsem jim to — mohlo by to narušit rovnováhu krystalického čedičového podloží. Ale nechtěli mě poslechnout. Co dělat? Co my zmůžeme? Nejsou to přece malé děti. Máme sice víc selenologických zkušeností, ale když na nás nechtějí dát, nebudeme se jim vnucovat. Animcev předložil volum separatum, a tím to skončilo. Začali odstřelovat skálu. První nesmysl, umístění stanice, zrodil druhý nesmysl, a důsledky na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat. Angličané postavili tři protilavinové hradby, zahájili práce na stanici, projeli tam transportéry na housenkových pásech — prosím, povedlo se to. Stanice pracovala už tři měsíce, když vtom se na úpatí převisu u Sluneční Brány, to je ta veliká mezera v západním hřbetu — objevily pukliny…“ Pnin vstal, vyndal ze zásuvky několik fotografií a ukázal je Pirxovi.