„Tadyhle. Tohle je, vlastně spíš byla půldruhakilometrová, místy přesahující deska. Cesta šla přibližně v jedné třetině výšky, tady, kde je ta červená čára. Kanaďané vyhlásili poplach, Animcev (pořád ještě tam trčel a přesvědčoval je) jim vysvětlovaclass="underline" rozdíl denní a noční teploty dělá tři sta stupňů. Pukliny se budou zvětšovat, proti tomu se nedá nic dělat. Půldruhakilometrovou stěnu přece ničím nepodepřete! Cestu musíte okamžitě uzavřít, a jelikož stanice už je hotová, postavit k ní lanovku. Ale oni si volají experty z Anglie, z Kanady, jednoho za druhým — a začíná takováhle komedie: znalci, kteří říkají totéž co náš Animcev, jsou okamžitě odesíláni domů. Zůstávají jen ti, kteří se domnívají, že si s puklinami nějak poradí. Začínají je cementovat. Hloubková injektáž. Cementují a cementují — a co zacementují ve dne, během další noci praskne. Žlabem už se sunou malé laviny, ale zůstávají viset na hradbách. Staví se soustava klínů, které mají rozbít větší laviny. Animcev jim vysvětluje, že nejde o laviny, ale že se může zřítit celá deska!
Ani jsem se ti na něho nemohl podívat, když k nám jezdil! Ten člověk se stavěl na hlavu — viděl, že se blíží neštěstí, a byl proti němu bezmocný! Loajálně ti řeknu tohle: Angličané mají sice vynikající odborníky, jenže to nebyl selenologický problém pro odborníky, přerostlo to v otázku prestižní: postavili cestu a nemohou couvnout. Animcev nakonec předložil bůhvíkolikátý protest a odešel odtamtud. Potom jsme se dověděli, že mezi Angličany a Kanaďany vznikly nějaké spory a třenice — kvůli té desce, je to hřeben takzvaného Orlího křídla. Kanaďané ji chtěli vyhodit do povětří — zničili by sice celou cestu, ale druhou by postavili bezpečnou. Angličanům to nevyhovovalo, byla to ostatně utopie; Animcev vypočítal, že by bylo zapotřebí šestmegatunové vodíkové nálože, jenže konvence OSN nedovoluje použít radioaktivního materiálu jakožto výbušniny. A tak se tam přeli a hádali, až ta deska spadla… Angličané potom psali, že to všechno zavinili Kanaďané, protože odmítli ten první návrh —
betonových viaduktů…“
Pnin se chvíli díval na fotografii, na tu druhou, na níž byla téměř dvojnásobně zvětšená trhlina ve skále. Černými tečkami bylo naznačeno místo závalu, který strhl a zničil cestu i se všemi jejími zpevněními.
„Proto je stanice v určitou dobu nepřístupná, i když ve dne se k ní dojde snadno — pár traverz, ale dost velká expozice, jak už jsem ti říkal. Zato v noci je to prakticky nemožné. Víš, my tu nemáme Zemi…“
Pirx pochopil, co tím Rus myslí: na této straně neosvětluje dlouhé měsíční noci veliká lampa Země.
„A s infračervenou to nejde?“ otázal se.
Pnin se usmál.
„Infračervené brýle? Jakápak infračervená, kolego, když mají skály hodinu po západu Slunce minus sto šedesát stupňů na povrchu… Jistě, teoreticky by se dalo jít s radarem, ale šplhal jsi někdy po horách s radarem?“
Pirx přiznal, že nikdy.
„Ani ti to neradím. Je to neobyčejně složitý způsob sebevraždy. Radar je dobrý pro rovný terén, ale ne ve stěně… »
Přišel Langner s profesorem, že prý už musejí letět. Na Mendělejeva měli půl hodiny letu, cesta vyžadovala další dvě a za sedm hodin zapadalo Slunce, Sedm hodin rezervy se zdálo být mnoho, ale zase se vysvětlilo, že s nimi poletí doktor Pnin. Začali hostitele přesvědčovat, že je to zbytečné, ale ti o tom nechtěli ani slyšet.
Když už byli na odchodu, Ganšin se zeptal, jestli nechtějí něco vzkázat na Zemi, že mají poslední příležitost. Mendělejev má sice s Ciolkowským rádiové spojení, ale za sedm hodin se dostanou do oblasti terminátoru a začnou silné poruchy.
Pirxe napadlo, že by nebylo špatné poslat Mattersově sestře „pozdravy z druhé strany“, ale neodvážil se to říct nahlas. A tak poděkovali a sešli dolů, kde zase vyšlo najevo, že je Rusové doprovodí k raketě. Pirx to už nevydržel a vyprávěl, jaký vyfasoval skafandr. Vybrali mu tedy jiný a tamten zůstal v tlakové komoře Ciolkowského.
Ruský skafandr byl trochu jiný než ty, které Pirx znaclass="underline" měl tři filtry, ne dva, na vysoké Slunce, na nízké Slunce a na prach — tmavě oranžový. Uzavírací ventily vzduchu byly na jiných místech a v botách bylo nesmírně legrační zařízení — člověk si mohl napumpovat podešve, takže chodil jako na polštářích. Kameny vůbec necítil a venkovní vrstva podešve dokonale přilehla k povrchu. Byl to „velehorský model“. Kromě toho byl skafandr zpoloviny stříbrný a zpoloviny černý. Když|e člověk otočil černou stranou ke Slunci, začal se potit, a když stříbrnou, příjemně to chladilo.
Pirxovi se nezdálo, že by to byl moc dobrý nápad, protože člověk si přece nemůže vždycky zvolit stranu, odkud svítí Slunce. To má potom jít pozpátku nebo co?
Ostatní se dali do smíchu. Ukázali mu na prsou páčku, kterou se stříbrná a černá půlka daly přesunout. Člověk tedy může mít předek těla černý a záda stříbrná, nebo naopak. Způsob, jakým se ty barvy mísily, byl zajímavý. Mezi vnější průsvitnou vrstvou skafandru, která byla z tvrdého plastiku, a mezi tělem člověka byla tenoučká štěrbina, vyplněná dvěma druhy barvicí látky či spíše polotekuté hmoty, jednak aluminizované, jednak karbonizované. Vytlačoval je prostě tlak kyslíku z dýchacího přístroje.
Ale už museli jít na start. Když Pirx předtím přišel ze slunce, neviděl v tlakové komoře nic, tak byl oslněn. Teprve teď si povšiml, jak je podivně zařízená — celá jedna stěna se pohybovala jako píst. To proto — vysvětloval Pnin —, aby se jedním vrzem dalo vpustit dovnitř i vypustit ven libovolné množství lidí a neztrácet zbytečné vzduch. Pirx pocítil cosi jako závist, protože komory v Ústavu — to byly staré, vysloužilé škatule, přestárlé nejméně o pět let, a pět let technologické zaostalosti — to je celá epocha.
Slunce zdánlivě vůbec nekleslo. Divně se kráčelo v těch nafukovacích botách jakoby nad zemí, ale ten pocit zmizel ještě dřív, než došli k raketě.
Profesor přiložil přílbu k přílbě Pirxově, vykřikl několik slov na rozloučenou, podali si ruce v těžkých rukavicích a vlezli za pilotem do břicha rakety, která trošku sesedla pod zvýšenou tíhou.
Pilot počkal, až vyprovázející poodejdou do bezpečné vzdálenosti, a pak nastartoval. Uvnitř skafandru znělo hřmění narůstajících otáček jako skrz tlustou zeď. Přitažlivost vzrostla, ale ani nepocítili, kdy se raketa odlepila od země. Jedině hvězdy se zakymácely v okénkách a viditelné nižší pásmo skalní pustiny spadlo někam dolů a zmizelo.
Letěli teď úplně nízko, proto nic neviděli — jen pilot sledoval přízračnou krajinu, která ubíhala pod raketou. Raketa visela téměř kolmo jako helikoptéra. Vzrůst rychlosti se dal poznat po hlasitějším hukotu a jemnější vibraci celého trupu.
„Pozor, přistáváme!“ ozvala se slova přicházející do přílby zvenčí. Pirx nevěděl, zda to říká palubním rádiem pilot, anebo Pnin. Sedadla se rozložila. Zhluboka si oddechl, byl najednou lehký, tak lehký, jako kdyby měl vylétnout ke stropu. Bezděčně se přidržel opěradla. Pilot prudce zabrzdil, trysky zabublaly, zaskučely, řev obrácených, podél stěn plápolajících plamenů nesnesitelně vzrostl, vzrostla i přitažlivost a zase se zmenšila, a Pirx zaslechl dvojí suché klapnutí — dosedli. V následující chvíli se stalo něco nečekaného. Raketa, která se už zase dostala do toho svého kolébavého pohybu a houpala se nahoru a dolů, jako to někdy dělá hmyz, když zadečkem pravidelně dosedá a zase se zvedá, naklonila se na stranu a ve vzrůstajícím rachotu kamení se začala sesouvat…