„Katastrofa!“ prolétlo hlavou Pirxovi. Nelekl se, ale instinktivně napjal všechny svaly. Tamti dva leželi bez hnutí. Motor ztichl. Moc dobře chápal pilota: vozidlo se nejistě, pajdavě sunulo společně se sutí, a než by je tah motorů zvedl, mohlo by se při náhlém sklonu jedné „nohy“ převrátit nebo spadnout na skály.
Rachot a skřípot kamenných kvádrů, které se posouvaly pod ocelovými nohami, slábly, až ustaly. Už jen pár praménků štěrku cinklo o ocel, už jen nějaký úlomek kamene ujel pod tíhou kloubové „nohy“ — a kabina pomaličku dosedla, nakloněná asi o deset stupňů.
Pilot vylezl ze svého doupěte trochu nesvůj a začal vysvětlovat, že se terénní konfigurace změnila: severním žlabem zřejmě sjela další lavina. Přistál na suti pod stěnou, protože chtěl, aby to měli co nejblíž.
Pnin odpověděl, že tohle není nejlepší způsob, jak si krátit cestu — lavinové pole není kosmodrom, a když to není nutné, riskovat se nesmí. Tím ta krátká výměna názorů skončila, pilot je pustil do propustě a sestoupili po žebříku na suť.
Pilot zůstal v raketě, čekal na Pnina, a oni tři vykročili za vysokým Rusem.
Pirx se až dosud domníval, že Měsíc zná. Mýlil se však. Krajina kolem Ciolkowského byla úplná promenáda ve srovnání s místem, kde se ocitl teď. Raketa, nakloněná na maximálně rozkročených „nohách“, které uvázly v kamenité lavině, stála asi tři sta kroků od stínu, který vrhal hlavní hřeben Mendělejeva. Sluneční propast žhnoucí v černém nebi se téměř dotýkala hřebenu, který jako by se na tomto místě rozplýval — ale byla to jen iluze. Iluzí však nebyla oblast kolmých stěn, které vystupovaly ze tmy o kilometr nebo dva dál. K rovině, vlastně dnu kráteru, rozbrázděného hlubokými příkopy, se ze žlabu sbíhaly hrůzostrašně bílé kužely suti. Místa čerstvých závalů se dala poznat po rozplizlé kresbě balvanů, což způsoboval prach opadávající dlouhé hodiny. Samo dno kráteru z popraskané lávy bylo rovněž pokryto vrstvou světlého prachu. Celý Měsíc byl napudrovaný mikroskopickými částečkami meteoritů, toho mrtvého deště, který na něj po milióny let padal z hvězd. Po obou stranách cesty — vlastně spíš pruhu nahromaděných balvanů a kamení stejně divokého jako celé okolí, vděčícího za své jméno jen zabetonovaným hliníkovým tečkám, z nichž každá měla na špičce jakousi červenou kouli — po obou stranách této trasy, vedoucí sutí vzhůru, stály stěny do poloviny osvětlené, do poloviny černé jako galaktická noc, s nimiž se nemohli srovnávat velikáni Alp či Himaláje.
Poměrně malá měsíční gravitace umožňovala kamennému stavebnímu materiálu vytvářet formy, jež jako by se zrodily z hrůzného snu, a zaručovala jim staleté trvání, takže oči, byť uvyklé pohledu do propasti, se dříve nebo později na pouti ke štítům ztrácely, a jiné smysly ještě násobily dojem neskutečnosti, neuvěřitelnosti takové krajiny: bílé kvádry pemzy vylétaly vzhůru jako měchýře, když o ně člověk zavadil nohou, a sebetěžší úlomek čediče hozený na sráz letěl fantasticky pomalu a dlouho a nakonec dopadl zcela nezvučně — přesně jako ve snu.
O několik set kroků výš se barva skály měnila. Řeky narůžovělého porfýru lemovaly žlab, k němuž šli, dvěma valy. Balvany, místy navršené do několikapatrové výše, zaklesnuté do sebe hranami ostrými jako břitvy, zdánlivě čekaly na dotyk, který je promění v nezadržitelnou kamennou Niagáru.
Pnin je vedl tím lesem zkamenělých výbuchů, šel nepříliš rychle, avšak neomylně. Občas se zakymácela deska, na kterou šlápl nohou v obrovské botě skafandru. V takovou chvíli na okamžik strnul, a pak buď šel dál, anebo se tomu místu vyhnul, rozeznávaje způsobem jen sobě známým, zda balvan vydrží tíhu člověka, nebo ne. Neexistovaly zde zvuky, jež horolezci tolik napoví. Jeden z čedičových převisů, kolem nichž procházeli, se bez nejmenšího důvodu utrhl a letěl po svahu dolů jakýmsi ospalým, zpomaleným pohybem — až s sebou strhl hromadu kamení, které prudkými skoky padalo stále rychleji. Další cestu laviny zahalil prach bílý jako mléko. Byla to podívaná jako z halucinace — na sebe narážející kameny nevydávaly žádný zvuk, skrz tlusté podrážky bot nebylo cítit ani záchvěvy půdy. Když v další zatáčce prudce odbočili, spatřil Pirx stopu po pádu laviny i lavinu samu — už jako mrak mírně opadajících vln. Bezděčně s obavami vyhledal očima raketu, ale ta byla v bezpečí — stála tam, co předtím, asi kilometr nebo dva od nich, viděl její lesklý trup a tři čárky nožiček. Spočívala jako nějaký podivný měsíční brouk na starém lavinovém poli, které mu předtím připadalo srázné, ale nyní už ploché jako stůl.
Když se přiblížili k hranici stínu, přidal Pnin do kroku. Drsnost a hrůzostrašnost okolí absorbovaly Pirxe natolik, že prostě neměl čas pozorovat Langnera. Teprve teď si všiml, že malý astrofyzik kráčí s jistotou a nikdy nezakopne.
Museli přeskočit čtyřmetrovou spáru. Pirx vynaložil na skok příliš mnoho síly — vylétl do výšky, a nesmyslně mrskaje nohama, dopadl dobrých osm metrů za okrajem protějšího břehu. Teprve takový měsíční skok přidá člověku novou zkušenost, která nemá nic společného s šaškováním hotelových turistů Luny.
Vstoupili do stínu. Dokud byli poměrně blízko Sluncem ozářených skalních bloků, odražené světlo poněkud prosvětlovalo okolí a blýskalo na vypouklých místech skafandrů. Tma však brzy začala houstnout, až zhoustla natolik, že si zmizeli z očí. V tom stínu byla noc. Pirx pocítil její mráz skrz všechny antitermické vrstvy skafandru. Nepronikala až na tělo, neštípala do kůže, byla jen jakýmsi příznakem nové, němé, ledové přítomností — jednotlivé pancéřové fólie skafandru se citelně rozechvěly ochlazením o dvě stě a ještě několik desítek stupňů. Když si oči zvykly, uviděl Pirx, že koule na hliníkových stožárech vyzařují dost silné červené světlo. Korálky tohoto rubínového náhrdelníku zatáčely nahoru a mizely v Slunci — tam se puklý skalní hřeben prudce svažoval k rovině třemi na sobě stojícími propastmi. Dělily je od sebe úzké vodorovné desky, jež vypadaly jako ostré římsy. Zdálo se mu, že mizící řada stožárů vede k jedné z těch polic, ale napadlo mu, že to snad není možné. Výš, přes hlavní val Mendělejeva, rozbitý jakoby údery blesků, se linul sloup téměř vodorovného slunečního světla. Vypadal jako začínající němý výbuch, stříkající rozžhavenou běl na skalní sloupy a komíny.
„Tam je stanice,“ uslyšel v přílbě blízký Pninův hlas. Rus se zastavil na hranici noci a dne, mrazu a žáru, a ukazoval na něco nahoře, ale Pirx tam neviděl nic než strže, černající se i na Slunci.
„Vidíš Orla?… Tak jsme ten hřeben pojmenovali. Tohle je hlava se zobákem a tohle křídlo!“
Pirx viděl jen změť světel a stínů, nad východním jiskřícím hřebenem trčela zdánlivě blízká, vzdušnou mlhou nerozmazaná nakloněná skalní jehla. Najednou spatřil Orla celého. Křídlo — to byla právě ta stěna, ke které šli; výš, z hřebenu, se vynořovala hlava na pozadí hvězd; a ta jehla byl zobák.
Podíval se na hodinky. Šli už čtyřicet minut. A nejméně tolik jim jistě ještě zbývá.
Před následující oblastí stínu se Pnin zastavil, aby si nařídil svůj klimatizátor. Pirx toho využil a zeptal se, kudy šla cesta původně.
„Tudy,“ ukázal Pnin dolů.
Pirx uviděl jen prázdnotu a na jejím dně hromadu sutí, z níž trčely veliké skalní bloky.
„Odtamtud se utrhla ta deska,“ vysvětloval mu Pnin a obrátil se teď k mezeře v hřebenu. „To je Sluneční Brána. Naše seizmografy na Ciolkowském zaregistrovaly otřes půdy; zřítilo se asi půl miliónu tun čediče…“