„Moment…“ řekl zase Pirx. „A jak se teď nahoru dopravují zásoby?“
„To uvidíš sám, až tam přijdeme,“ odpověděl Pnin a šel dál.
Pirx ho následoval. Lámal si hlavu nad tou záhadou, ale nic nevymyslel. Cožpak tam vynášejí každý litr vody, každou kyslíkovou bombu na zádech? To přece není možné. Teď šli rychleji. Poslední hliníková tyč trčela nad propastí. Pohltila je tma. Rozsvítili si čelní reflektory, jejichž světla bludně poskakovala z jednoho skalního výčnělku na druhý. Kráčeli po římse, která se místy zužovala na šířku dvou dlaní, ale jinde byla tak široká, že se na ní člověk mohl rozkročit. Šli po té mírně zvlněné polici jako po laně, byla zcela plochá a její drsný povrch poskytoval dobrou oporu. Je fakt, že stačil jediný nesprávný krok, závrať, a…
„Proč jsme se nenavázali?“ napadlo Pirxe. V témž okamžik světelný bod před ním znehybněl. Pnin se zastavil.
„Lano,“ řekl.
Podal konec Pirxovi, ten si je protáhl karabinkami u opasku a hodil je Langnerovi. Než vykročili dál, mohl se Pirx, který se zatím opřel o skálu, dívat před sebe.
Celý vnitřek kráteru ležel pod ním jako na dlani — černé úvozy lávy se proměnily v hustou síť trhlin, podsaditý centrální kužel vrhal dlouhý pruh stínu.
Kde je raketa? Nemohl ji najít. Kde zůstala cesta, ty serpentiny značené hliníkovými tyčemi? Také zmizely. Zbyl jen prostor skalního cirku v oslnivém světle a černých stínech, které se táhly od jednoho rumiště k druhému; bílá skalní moučka ještě zvýrazňovala členitost terénu s jeho groteskními roji menších a menších kráterů — jen v oblasti Mendělejevových valů jich byly jistě stovky, půlkilometrovými počínaje až po sotva viditelné. Každý byl precizně okrouhlý, s prstencem mírného svahu na vnější straně a strmějším uvnitř, k středu, s centrálním kopečkem nebo kuželem či aspoň maličkým bodem ve tvaru pupku — ty nejmenší byly věrnými kopiemi malých, ty malé středních, a všechny dohromady byly lemovány obrovskými skalními stěnami toho gigantického třicetikilometrového kruhu.
Takové těsné sousedství chaosu a preciznosti lidský mozek dráždilo. V té tvorbě i zkáze forem podle jediného vzoru byla současně jak matematická dokonalost, tak naprostá anarchie smrtí.
Podíval se za sebe nahoru — Sluneční Bránou se nepřetržitě valily proudy bílého žáru.
Několik set kroků za úzkým žlabem stěna ustoupila, šli pořád ve stínu, jenž však byl rozjasněn světlem odrážejícím se od kolmé skalní věže, která vystupovala z temnot asi na dva kilometry. Traverzovali přes splaz štěrku, objevil se mírnější svah zalitý Sluncem. Pirx začal pociťovat podivnou otupělost, ne svalů, nýbrž mozku, způsobila jí asi ta nepřetržitě napjatá pozornost — měl tu všechno najednou, jak Měsíc, tak jeho divoké hory, i ledovou noc, která se střídala s přílivy nehybného vedra, i to obrovské, všeobjímající mlčení, v němž lidský hlas, který se tu a tam ozval v přílbě, zněl jako něco nepravděpodobného, nevhodného… Jako kdyby někdo nesl na vrchol Matterhornu zlatou rybičku v akváriu — tak kontrastoval lidský hlas s mrtvou krajinou.
Pnin zahnul za jehlu, která vrhala poslední stín, a celý se rozsvítil, jako kdyby vzplál — Pirxovi ten oheň chrstl do očí, ještě než pochopil, že je to Slunce, že došli do horní, původní části cesty.
Kráčeli teď vedle sebe, oba se spuštěnými slunečními filtry v přílbách.
„Hned tam budeme,“ řekl Pnin.
Po téhle cestě se skutečně dalo jezdit vozidly. Byla vyhloubená do skály, vlastně spíš proražená řízenými výbuchy; pod převisem Orlího křídla vedla až na vrchol. Tam bylo něco jako malý průsmyk s přirozeným, dole zploštělým skalním kotlem. Tento kotel umožnil zásobovat stanici po katastrofě. Nákladní raketa přivážela zásoby a zvláštní moždíř se nejprve zastřeloval do cíle, toho skalního bazénu, a potom začal vystřelovat rezervoáry. Pár se jich obvykle rozbilo, ale většina přežila jak výstřel, tak úder o skálu, protože jejich pancéřové obaly byly neobyčejně pevné. Kdysi, když ještě neexistovala ani Hlavní Luna, ani žádná jiná stanice, bylo možno expedice zkoumající okolí Sinu Medii zásobovat jedině tak, že se shazovaly z raket zásobníky, a poněvadž na Měsíci se padáků použít nedalo, museli ty duralové či ocelové krabice zkonstruovat tak, aby vydržely prudký náraz. Vrhali je jako nějaké bomby, a expedice je pak sbírala v okruhu jednoho kilometru. Teď se ty schránky hodily znovu.
Od průsmyku vedla cesta přímo po hřebenu k severnímu štítu Orlí hlavy; asi tři sta metrů pod ním se leskl pancéřový kolpak stanice. Od svahu byl obklopen půlkruhem balvanů, padajících do propasti a lemujících ocelovou báň, která jim stála v cestě. Několik takových balvanů spočívalo na betonové platformě nedaleko vchodu.
„Lepší místo si najít nemohli?“ zvolal bezděčně Pirx.
Pnin, který už kladl nohu na první schod platformy, se zastavil.
„Jako bych slyšel Animceva,“ řekl a Pirx v jeho hlase vycítil úsměv.
Pnin odešel sám čtyři hodiny před západem Slunce. Ale vlastně odešel do noci, protože skoro celá cesta, kterou musel urazit, tonula už v neproniknutelné tmě a Langner, který Měsíc znal, řekl Pirxovi, že když tamtudy šli, nebylo ještě doopravdy zima, protože skála teprve stydla. Krutý mráz nastával teprve asi hodinu po setmění.
Dohodli se s ním, že jim dá vědět, až dojde k raketě, a za hodinu a dvacet minut se její radiostanice skutečně ozvala, mluvil Pnin. Vyměnili spolu jen pár slov, protože už byl nejvyšší čas, a to tím spíše, že raketa musela startovat za obtížných podmínek, nestála rovně, její nohy se zatím propadly do rumiště dost hluboko a fungovaly vlastně jako kotvy. Když odsunuli ocelovou okenici, viděli start — i když ne jeho začátek, neboť místo, kde raketa stála, bylo zakryto žebry hlavního hřebenu. Hustou a beztvarou tmu proťala ohnivá čára, dole provázená naoranžovělými červánky — bylo to světlo trysek odražené v prachu, který vzlétl z lavinového pole. Ohnivý hrot stoupal výš a výš, raketu vůbec nebylo vidět, jen tu planoucí strunu, stále tenčí, mihotavou, rozpadající se na rovnoběžné čáry — normální pulsace motoru pracujícího na plné obrátky. Potom — hlavy měli zdvižené k nebi a ohnivá dráha, jež do něho zapisovala odlet, se už táhla mezi hvězdami — se přímka mírně ohnula a krásným obloukem zamířila za obzor.
Zůstali sami ve tmě, protože záměrně zhasli všechna světla, aby lépe viděli ven. Zasunuli pancéřovou okenici, rozsvítili lampy a podívali se na sebe. Langner se mírně usmíval; shrbený, v kostkované flanelové košili, šel ke stolu, na kterém ležel jeho batoh. Začal z něho vytahovat jednu knihu za druhou. Pirx se opíral o vkleslou stěnu a stál na rozkročených nohou, jako by byl na palubě daleko odlétající lodi. Měl v sobě všechno najednou: chladné podzemí Hlavní Luny, úzké hotelové chodby, jejich výtahy, turisty, kteří vyskakují ke stropu a vyměňují si kousek pemzy, let na Ciolkowského, vysoké Rusy, stříbrnou síťku radioteleskopu mezi hřebenem a černým nebem, Pninovo vyprávění, druhý let a tu podivnou cestu skalním mrazem a žárem nad hrůzostrašnými propastmi. Nemohl uvěřit, že se toho do těch několika málo hodin vešlo tolik — čas narostl do obrovských rozměrů — obsáhl ty obrazy, pohltil je, a ony se teď vracely, jako kdyby zápasily o přednost. Na chvíli zavřel rozpálená suchá víčka a zas je otevřel.