Langner systematicky ukládal knihy na polici a Pirx měl pocit, že toho člověka pochopil. Když stavěl svazek vedle svazku, jeho klidné pohyby nepramenily z tuposti ani lhostejnosti, ten mrtvý svět ho neskličoval, protože on tomu světu sloužil. Přijel na stanici proto, že si to přál, nestýskalo se mu po domově, jeho domovem byly spektrogramy, výsledky výpočtů a místo, kde vznikaly, mohl být doma všude, dokázal-li takhle zaměřit své tužby. Věděl, proč žije. Byl to poslední člověk, kterému by se Pirx svěřil se svými romantickými sny o velkém činu. Jistě by se ani neusmál jako před chvílí, vyslechl by ho a vrátil se ke své práci. Pirx mu tu sebejistotu, to sebepoznání trochu záviděl, ale současně cítil, jak je mu Langner cizí. Neměli si co říci — a budou spolu muset prožít tu začínající noc, den po ní a ještě další noc… Klouzal očima po kabině, jako kdyby ji viděl poprvé. Vkleslé stěny kryté plastikem. Okno uzavřené pancéřovým příklopem. Stropní lampy zapuštěné do plastiku. Několik barevných reprodukcí mezi policemi odborné literatury a úzká tabulka v rámečku, na které byla ve dvou řádečcích vypsána jména všech, kteří tu byli před nimi. Po koutech prázdné kyslíkové bomby, bedničky od konzerv plné úlomků různobarevných minerálů, lesklá kovová křesla s nylonovými sedadly. Malý stůl, nad ním posuvná pracovní lampa. Pootevřenými dveřmi bylo vidět aparaturu radiostanice.
Langner uklízel skříňku, ve které bylo plno fotografických negativů. Pirx ho obešel a šel ven. Vlevo vedly z chodbičky dveře do kuchyňky, rovně do vstupní komory, vpravo do dvou miniaturních pokojíků. Otevřel svůj. Kromě postele, skládací židličky, pultu, který se zasouval do stěny, a poličky — tam nebylo nic. Na jedné straně, nad lůžkem, byl strop zešikmený jako v mansardě, nebyl však zešikmený rovně, nýbrž klenutě — podle křivky venkovního pancíře.
Vrátil se na chodbu. Dveře od tlakové komory měly oválně zaoblené rohy, hrany obložené tlustou vrstvou hermetizujícího plastiku, otvírací kolo a žárovku, která se rozsvítila, když bylo v komoře při otevřeném venkovním příklopu vzduchoprázdno. Teď žárovka nesvítila. Otevřel dveře. Dvě lampy se rozsvítily automaticky, objevil se nevelký prostor s holými kovovými stěnami a s kolmým žebříkem uprostřed; vedl k příklopu ve stropu. Na podlaze pod poslední příčkou byl ještě vidět obrys obkreslený křídou, poněkud setřený četnými kroky. Tam byl nalezen Savage. Ležel tam schoulený, trochu na boku, a nebylo možno ho zvednout, protože přimrzl k drsným deskám vlastní krví, která mu roztrhla oči a obličej. Pirx upíral pohled na ten bílý obrys, stěží připomínající postavu člověka, a potom se vrátil, hermeticky zavřel dveře a zvedl hlavu — uslyšel kroky nahoře. Langner mezitím vylezl po žebříku, který stál na chodbě u protější stěny, a chodil po observatoři. Když Pirx prostrčil hlavu kulatým otvorem v podlaze, spatřil přikrytý teleskop, který vypadal jako menší dělo, kamery astrografů a dva dost velké přístroje — byla to Wilsonova komora a ještě druhá, olejová, s fleší na fotografování drah částic.
Úkolem stanice bylo zkoumat kosmické záření, a negativy, bloky emulzí, kterých se k tomu používalo, se povalovaly všude — jejich oranžové balíčky ležely mezi knihami, pod policemi, v zásuvkách, vedle postelí, dokonce i v kuchyňce. A to už je všechno? Vlastně ano, nepočítáme-li velké rezervoáry vody a kyslíku pod podlahou, zasazené do měsíční skály, přímo do masívu Mendělejeva.
Nad dveřmi každé místnůstky bylo kulaté oko přístroje, jenž měřil hustotu kysličníku uhelnatého. Nad ním bylo vidět dírkované sítko klimatizátoru. Aparatura pracovala naprosto nezvučně. Nasávala vzduch, zbavovala ho kysličníku uhelnatého, dodávala potřebné množství kyslíku, navlhčovala vzduch nebo vysušovala, a hnala zas nazpátek do všech kabin. Pirx kvitoval s povděkem každé ťuknutí, jež se ozývalo z observatoře. Když umlkalo, ticho se rozrůstalo, až slyšel šelest vlastní krve jako v tom experimentálním bazénu, v té „bláznivé lázni“, jenže z té se dalo kdykoli vylézt.
Langner sešel dolů a připravil večeři — tak tiše a obratně, že když Pirx přišel do kuchyňky, bylo už všechno hotovo. Jedli téměř mlčky. „Prosil bych sůl.“ „Chléb je v plechovkách?“ „Zítra budeme muset otevřít novou.“ „Kávu nebo čaj?“
Jen tolik. Pirxovi teď málomluvnost vyhovovala. Co to vlastně jedli? Třetí oběd toho dne? Nebo snad čtvrtý? Nebo už snídani dalšího dne? Langner řekl, že musí vyvolat exponované negativy. Šel nahoru. Pirx neměl nic na práci. Najednou to pochopil. Poslali ho tam proto, aby Langner nebyl sám. Astrofyzice, kosmickému záření přece nerozumí. Langnera jistě ani ve snu nenapadne, aby ho učil, jak se zachází s astrografem! Získal první umístění, psychologové konstatovali, že se nezblázní, zaručili se za něho. A tak měl v tomhle hrnci prosedět dva týdny noci, potom dva týdny dne a čekat bůhví na co, dávat pozor bůhví na co!
Ten úkol, to velké poslání, které mu před několika hodinami připadalo jako neuvěřitelné štěstí, mu najednou nastavilo svou skutečnou tvář — beztvarou prázdnotu. Před čím měl Langnera a sebe bránit? Jaké stopy hledat? A kde? Domníval se snad, že objeví něco, na co nepřišli vynikající odborníci z komise, lidé, kteří znají Měsíc léta? To byl ale hlupák!
Seděl u stolu. Měl by umýt nádobí. A zavřít kohoutek, protože voda, drahocenná voda, která se sem dovážela v podobě zmrzlých bloků a střílela se z moždíře dvouapůlkilometrovou parabolou do kotle na úpatí stanice, ta voda kapala a utíkala.
Ale ani se nehnul. Ani nezvedl ruku, když mu bezvolně klesla na hranu stolu. V hlavě měl žár a prázdnotu, tmu a mlčení, které ho jako ocelový krunýř obklopovaly ze všech stran. Protřel si oči, které ho pálily, jako by v nich měl písek. Vstal, měl pocit, že váží dvakrát tolik co na Zemi. Zanesl špinavé talíře do výlevky, s řinkotem je tam vhodil, pustil na ně proud teplé vody. A když je myl, když je obracel a seškrabával ztuhlé zbytky mastnoty, usmíval se svým snům, které ho opustily někde na té cestě k Mendělejevu a zůstaly hrozně daleko, tak směšné a cizí, tak dávné, že se za ně ani nemusel stydět.
S Langnerem mohl člověk prožít den nebo rok, bylo to úplně jedno. Pracoval rád, ale pravidelně. Nikdy nepospíchal. Netrpěl žádnou náruživostí, žádným podivínstvím, žádnou směšnůstkou. Když někdo s někým žije v tak malém prostoru, začne ho dráždit kdejaká hloupost. Že ten druhý dlouho postává pod sprchou, že nechce otvírat plechovky se špenátem, protože špenát nerad, že mívá špatnou náladu, že se najednou přestal holit a straší nechutnými štětinami, anebo když se při holení škrábne, šklebí se pak na sebe celé hodiny do zrcadla, jako kdyby byl sám. Langner takový nebyl. Jedl všechno, i když bez nadšení. Netvářil se otráveně, když měl umýt nádobí, a umyl je. Nevykládal sáhodlouze o sobě a své práci. Na každou otázku odpovídal. Pirxovi se nevyhýbal. Ale nevnucoval se mu. Snad by byla Pirxe začala dráždit právě ta jeho nijakost, neboť dojem z prvního večera — když fyzik rovnal knihy na polici a byl pro Pirxe zosobněním skromného hrdinství, vlastně ne hrdinství, ale vědeckého postoje, stoicky mužného a hodného závidění — ten dojem byl tentam a Pirxovi se zdálo, že jeho nucený druh je člověk šedivý a maximálně nudný. Ale přesto ho Langner nenudil ani nedráždil, neboť se ukázalo, že má aspoň prozatím práce nad hlavu. Ta práce ho plně zaměstnávala. Nyní, když znal stanici a její okolí, začal znovu studovat všechny dokumenty.
Ke katastrofě došlo čtyři měsíce poté, co byla stanice uvedena do provozu. Navzdory očekávání nedošlo k neštěstí na úsvitě ani za soumraku, nýbrž téměř v pravé měsíční poledne. Tři čtvrtiny převislé desky Orlího křídla se zřítily bez jakékoli předzvěsti. Podívané byli přítomni očití svědkové v přechodně zvýšeném počtu členů osádky — čtyři. Čekali právě na kolonu transportérů se zásobami.