Pozdější průzkum ukázal, že zásah do hloubi velkého sloupu Orla skutečně narušil krystalické skalní podloží a jeho tektonickou rovnováhu. Angličané svalovali odpovědnost na Kanaďany, Kanaďané na Angličany, a loajálnost partnerů Britského společenství se projevovala jen v tom, že obě strany důsledně zamlčovaly výstrahy profesora Animceva. Ať už tomu bylo jakkoli, následky byly tragické. Čtyři lidé, kteří stáli před stanicí, vzdálenou necelou míli vzdušnou čarou od místa katastrofy, viděli, jak se oslnivě bílá stěna rozdvojuje, jak soustava protilavinových klínů a hradeb praská na kusy, jak celá ta masa řítících se balvanů strhává cestu i s podpůrnou formací do údolí, které se na třicet hodin změnilo v moře mírně se vzdouvajících bílých vln — záplava prachu vystoupila za několik minut až k protější stěně kráteru!
V dosahu zkázy se ocitly dva transportéry. Ten poslední z kolony se vůbec nepodařilo najít. Jeho pozůstatky pohřbila desetimetrová vrstva suti. Druhý se pokusil o útěk. Byl už mimo proud laviny na horním úseku cesty, ale jeden obrovský balvan, který přeskočil zbytek protilavinové hradby, ho smetl do třistametrové propasti. Jeho řidič ještě stačil otevřít průlez a vypadl na sesouvající se štěrk. Jediný přežil své druhy, ostatně jen o pár hodin. Ale i těch pár hodin představovalo pro ostatní peklo. Ten muž, kanadský Francouz jménem Roget, neztratil vědomí — anebo je možná těsně po katastrofě zas nabyl — a z nitra bílého mraku, který pokryl celé dno kráteru, volal o pomoc. Jeho radiopřijímač měl poruchu, ale vysílač fungoval. Nemohli ho najít. Následkem mnohanásobného lomu vln, které se odrážely od balvanů (byly to balvany veliké jako domy, lidé se v tom bludišti naplněném mléčným prachem pohybovali jako v troskách města), prováděné korekce jen mýlily. Vzhledem k tomu, že skály obsahovaly síran železnatý, nebyl radar k ničemu. Za hodinu, když se od Sluneční Brány zřítila druhá kamenitá lavina, zanechali pátrání. Ta druhá lavina nebyla sice velká, ale mohla zvěstovat další sesuvy. Proto čekali, ale Rogetův hlas bylo slyšet dál, zvlášť dobře nahoře, přímo na stanici. Kamenný kotel, ve kterém Roget uvázl, působil jako zvednutý reflektor. Za tři hodiny přišli Rusové z Ciolkowského a vjeli do prachového mraku pásovými vozidly, která se stavěla na zadní a jimž hrozilo, že se na pohyblivém svahu převrátí — následkem nevelké přitažlivosti je na Měsíci úhel sklonu štěrkových polí větší než na Zemi. Rojnice záchranářů poslaných tam, kam nemohla proniknout ani pásová vozidla, třikrát pročesala pohyblivou oblast suti. Jeden ze záchranářů spadl do trhliny. Život mu zachránilo jedině to, že ho okamžitě převezli na Ciolkowského a poskytli mu lékařskou pomoc. Ani tenkrát ještě neustoupili z útrob mraku, protože Rogetův slábnoucí hlas slyšeli všichni.
Za pět hodin po neštěstí se odmlčel. Ale ještě žil, a oni to věděli. Kromě rádia, které sloužilo k dorozumívání hlasem, měl totiž každý skafandr ještě miniaturní automatický vysílač spojený s kyslíkovým přístrojem. Každý nádech a výdech byl vysílán elektromagnetickým vlnami a na stanici ho registroval zvláštní přístroj, jakési magické oko jako pravidelné rozšiřování a zužování svítícího motýlka. Tento fosforeskující pohyb ukazoval, že umírající Roget v bezvědomí stále ještě dýchá. Pulsování se zpomalovalo. Z radiostanice nikdo neodcházel, tísnící se lidé bezmocně čekali na jeho smrt.
Roget dýchal ještě dvě hodiny. Potom zelený plamének v magickém oku zamíhal, zúžil se — a tak už zůstal. Potlučené tělo našli teprve za třicet hodin, ztuhlé na kámen, a pochovali je — tak zmrzačené, že ani neotevřeli skafandr — v tom zpola rozdrceném kovovém povlaku jako v rakvi. Potom vytyčili novou cestu, vlastně spíš skalní stezku, kterou přišel na stanici Pirx. Kanaďané chtěli stanici opustit, ale jejich tvrdohlaví angličtí kolegové vyřešili problém zásobování způsobem, který byl navržen poprvé na Zemi při dobývání Everestu. Tenkrát byl návrh odmítnut jako nereálný. Reálný se ukázal poprvé na Měsíci.
Ozvěny katastrofy oběhly celou Zemi v početných, často zcela rozporných verzích a nakonec povyk utichl. Tragédie se stala další kapitolou kroniky zápasů s měsíčními pustinami. Na stanici se střídali službu konající astrofyzici. Tak uplynulo šest měsíčních dní a nocí. A když se zdálo, že se na tomto těžce zkoušeném místě už neudá nic pozoruhodného, náhle jednou na úsvitě neodpovědělo rádio Mendělejeva na výzvu z Ciolkowského. Vzhledem k nepochopitelnému mlčení stanice vyrazilo i tentokrát na pomoc či spíše na průzkum mužstvo z Ciolkowského. Přiletěla raketa, která přistála na úpatí velkého lavinového pole pod Orlím štítem.
Ke kopuli stanice došli, když byl ještě skoro celý kráter naplněn tmou, nezředěnou žádným slunečním paprskem. Jen pod Orlím štítem svítila ocelová kopule ve vodorovném světle. Výstupní příklop byl otevřený dokořán. Pod ním ležel pod žebříkem Savage v takové póze, jako by byl spadl z příčlí. Smrt nastala udušením — pancéřové sklo jeho přílby prasklo. Později byly na vnitřní straně jeho rukavic objeveny nepatrné stopy skalního prachu, jako by se byl vrátil z horolezeckého výstupu. Ty stopy však mohly být už nějaký čas staré. Challierse, druhého Kanaďana, našli teprve po systematickém prohledání všech okolních žlabů a říms. Záchranáři se spustili na třicetimetrových lanech a vytáhli jeho tělo ze dna propasti pod
Sluneční Bránou. Spočívalo jen pár desítek kroků od místa, kde zahynul a byl pochován Roget.
Pokusy o rekonstrukci událostí vypadaly zpočátku beznadějné. Nikdo neuměl vymyslet nějakou pravděpodobnou hypotézu. Na místo přijela smíšená anglicko-kanadská komise.
Challiersovy hodinky zůstaly stát na dvanácté hodině, ale nebylo známo, zda se roztříštily o půlnoci, nebo v poledne. Savageho hodinky ukazovaly dvě hodiny. Po důkladném vyšetřování (vyšetřování bylo tak důkladné, jak jen dovolovaly lidské možnost) se konstatovalo, že se pružina hodinek roztočila až do konce. Znamenalo to, že se Savageho hodinky zřejmě nezastavily v hodině jeho smrti, nýbrž že šly ještě nějakou dobu poté.
Na stanici panoval obvyklý pořádek. Staniční kniha, do které se zapisovaly všechny důležité události, neobsahovala nic, co by mohlo události aspoň trochu osvětlit. Pirx ji prostudoval zápis po zápisu. Byly lakonické. V tu a tu hodinu bylo provedeno astrografické měření, exponováno tolik a tolik desek v takových a takových podmínkách, dále byla provedena tato pozorování — mezi těmito stereotypními poznámkami nebyla ani jediná, která by se byť nepřímo mohla vztahovat k tomu, co se udalo na stanici za Challiersovy a Savageho poslední měsíční noci.
Na stanici panoval nejen pořádek, ale všechno tam nasvědčovalo tomu, že smrt zastihla její obyvatele náhle. Našla se otevřená kniha, na jejíž okraj si Challiers dělal poznámky. Byla zatížena druhou, aby se nezavřela, pod dosud svítící elektrickou lampou. Vedle ležela dýmka, která se překotila, a z ní vypadnuvší hořící tabák mírně začoudil plastikovou stolní desku. Savage tehdy chystal večeři. V kuchyňce byly otevřené konzervy, v misce rozmíchané těstíčko na palačinky, pootevřená dvířka od chladničky, na bílém stolku připravené dva talíře, dva příbory, nakrojený ztvrdlý chleba…