S příklopem to bylo o to složitější, že jeho polohu signalizoval ústřední rozváděč na stanici. Když se příklop otevřel, rozsvítilo se na jeho pultu červené světélko. Současně se samočinně zapojil přijímač „zeleného signálu“. To bylo skleněné oko v niklovém prstenci, umístěné v centru rovněž zaskleného radiolokátoru. Pulsování „kočičího oka“ upozorňovalo, že člověk, který vyšel ze stanice, dýchá normálně. Navíc ukazovala svítící přímka na radiolokátoru rozčárkovaném na díly, kde ten člověk je. Ta svítící přímka se točila podle obratů radarové antény na kopuli a ukazovala v rozplizlých fosforeskujících obrysech okolí stanice. Těsně za paprskem, který obíhal jako hodinová ručička, naplňovalo obrazovku zvláštní světlo vznikající odrazem radarových vln od všech materiálních objektů — a tělo člověka v kovovém skafandru představovalo značně silnou světelnou čárku. Když člověk ten prodloužený zelený bod pozoroval, daly se rozeznat i jeho pohyby, pokud se pohyboval po slaběji svítícím pozadí, a tím také kontrolovat tempo a směr, kterým se člověk venku ubíral. Horní část obrazovky odpovídala terénu pod severním štítem, kde byla výzkumná šachta. Dolní polovina, označující jih, tedy zónu v noci zakázanou, představovala cestu k propastem.
Mechanismus pohybujícího se „kočičího oka“ a mechanismus radarového lokátoru na sobě nebyly závislé. „Oko“ uváděl do pohybu vysílač spojený s kyslíkovými uzavíracími ventily ve skafandru, pracující na frekvenci blížící se infračervené, kdežto paprsek lokátoru řídily půlcentimetrové rádiové vlny.
Aparatura měla jeden lokátor a jedno oko, protože podle instrukcí směl být mimo stanici jen jeden člověk. Druhý sledoval na stanici jeho stav. V případě nehody byl přirozeně povinen mu okamžitě
běžet na pomoc.
V praxi to vypadalo tak, že za tak nevinného a kratičkého výletu, jakým byla výměna negativů v šachtě, mohl ten, kdo zůstal na stanici, za předpokladu, že si otevřel dvoje dveře, do kuchyňky a na radiostanici, pozorovat ukazatele, aniž přerušil vaření. Také se dalo udržovat hlasové spojení rádiem až na těch pár hodin těsně před úsvitem, protože přibližování terminátoru, hraniční čáry mezi dnem a nocí, oznamoval příval praskotu, při němž se prakticky nedalo mluvit.
Pirx svědomitě prozkoumal hru signálů. Když se otevřel příklop, rozsvítila se na pultu červená žárovka. Zelený ukazatel svítil, ale nehýbal se, jeho křidélka byla stažena jako mrtvé nitky, chyběly signály zvenčí, které by křidélka roztáhly. Paprsek radiolokátoru pravidelně kroužil po obrazovce a vyvolával na ní nehybné obrysy skalnatého okolí — vypadaly jako zkamenělí duchové. Neblýskal na žádném místě svého oběhu, čímž potvrzoval informaci dechového ukazatele, že v okruhu jeho působení kolem stanice není žádný skafandr.
Pirx přirozeně pozoroval, jak se přístroj chová, když Langner chodil vyměňovat negativy.
Červená žárovka se rozsvítila a skoro hned zhasla, jakmile Langner zvenčí zavřel příklop. Zelené kočičí oko začalo pravidelně pulsovat. Toto pulsování se nepatrně zrychlilo po několika minutách, protože Langner šel do kopce dost rychle, nebylo proto divu, že se jeho dech zrychloval. Jasný záblesk jeho skafandru byl na obrazovce vidět mnohem lépe než obrysy skal, které zhasínaly hned po oddálení hlavního paprsku. Potom se kočičí oko najednou stáhlo a zavřelo, obrazovka byla prázdná — světlo skafandru zmizelo. To se stávalo ve chvíli, kdy Langner sestoupil do šachty. Její stěny, obložené olovem, nepropouštěly proud signálů. Současně se na hlavním pultu rozsvěcoval purpurový POPLACH a obraz v radiolokátoru se měnil. Radarová anténa, která se otáčela stále stejným pohybem, zmenšovala sklon a postupně pročesávala další a další terénní segmenty. Dělo se to proto, že aparatura „nevěděla“, co se stalo — člověk najednou zmizel z dosahu její elektromagnetické moci. Po třech čtyřech minutách začalo oko zase mrkat, radar zmizelého našel, oba nezávislé systémy znovu registrovaly jeho přítomnost. Langner vylezl z šachty a vracel se. POPLACH však svítil dál, bylo nutno ho vypnout. Kdyby se to neudělalo, vypnul by ho časovaný vypínač po dvou hodinách sám, aby pro případ, že se na to zapomnělo, přístroj zbytečně nespotřebovával proud. V noci čerpali proud jen z akumulátoru. Ve dne jej nabíjelo Slunce.
Když se Pirx seznámil s tím, jak tyto přístroje fungují, uznal, že nejsou nijak komplikované. Langner se mu do jeho experimentu nepletl. Byl toho názoru, že se Kanaďanům přihodilo přibližně něco takového, o čem se psalo v protokolech komise — a že nešťastné náhody vždycky byly a budou.
„Ty negativy?“ odpověděl na Pirxovu námitku. „Ty negativy nemají žádný význam. Když je člověk rozčilený, dělá horší věci. Logika nás opouští mnohem dřív než život. Pak začne každý jednat nesmyslně…“
Pirx další diskusi vzdal.
Druhý týden měsíční noci se chýlil ke konci. Po celém svém průzkumu toho Pirx věděl stejně tolik co na začátku. Možná že se ta tragická nehoda opravdu nikdy nevysvětlí. Možná že je to jedna z těch okolností, jedna z miliónu, které se rekonstruovat nedají. Pomalu začínal spolupracovat s Langnerem. Něco přece dělat musel, musel něčím vyplnit dlouhé hodiny. Naučil se používat velkého astrografu (přece jen to tedy byla docela obyčejná prázdninová praxe….) a potom se začal se svým druhem střídat při vycházkách do šachty, kde se negativy podrobovaly několikahodinové expozici.
Blížil se netrpělivě očekávaný úsvit. Pirx bažil po zprávách ze světa, a tak manipuloval s radiostanicí, ale dostal z přijímače jen bouři praskotu a pískotu, která zvěstovala nedaleký východ Slunce. Pak byla snídaně, po snídani vyvolávání desek, nad jednou z nich seděl Langner hrozně dlouho, protože našel nádherný obraz nějakého mezonového rozpadu. Dokonce zavolal k mikroskopu Pirxe, ale ten projevil vůči krásám jaderných přeměn naprostou lhostejnost. Potom byl oběd, hodina u astrografů, vizuální pozorování hvězdné oblohy. Blížila se doba večeře. Langner už se točil v kuchyni, když Pirx — byl to jeho den — strčil hlavu do dveří a řekl, že jde ven. Langner byl zaměstnán čtením složitého receptu na krabičce s palačinkovým práškem, a tak jen na Pirxe zabručel, aby si pospíšil. Palačinky že budou hotové za deset minut.
A tak se Pirx, už ve skafandru, s balíčkem negativů v ruce, ještě přesvědčil, zda pružiny dobře přitahují přílbu ke kulatému límci, otevřel dokořán oboje dveře — kuchyňské i od radiostanice —, vešel do komory, zabouchl hermetické dveře, otevřel příklop, vylezl ven, ale nezavřel ho. Aby byl dřív zpátky. Langner se stejně ven nechystal, tak na tom nebylo nic špatného.
Zmocnily se ho temnoty, které jsou mezi hvězdami. Zemská tma se jim nevyrovná, protože atmosféra vždycky svítí slabým zářením kyslíku. Viděl hvězdy a jen podle toho, jak byly tu a tam okrájené vzory známých konstelací, podle té bezhvězdné černě poznával přítomnost skal kolem. Rozsvítil si čelní reflektor a s bledým světlem, které se pravidelně pohupovalo před ním, došel k šachtě. Přehodil nohy v těžkých botách přes její okraj (na měsíční lehkost si člověk rychle zvykne, horší je tomu se skutečnou přitažlivostí po návratu na Zemi!), poslepu nahmatal první příčli, slezl dolů a začal vyměňovat bloky negativů. Když si dřepl a sklonil se nad stojany, světlo jeho reflektoru zamrkalo a zhaslo. Pohnul se, šťouchl rukou do přílby — a světlo se zas rozsvítilo. Znamenalo to, že žárovka je celá, jen kontakt zlobí. Začal sbírat exponované desky — reflektor párkrát blýskl a zase zhasl. Pirx trčel několik vteřin v absolutní tmě a uvažoval, co si počít. Zpáteční cesta nebyl žádný problém — znal ji nazpaměť a kromě toho svítily na vrcholu stanice dvě světla, zelené a modré. Ale mohl by poslepu rozbít negativy. Znovu se udeřil pěstí do přílby — a reflektor se rozsvítil. Rychle se podíval na teplotu, zastrkal exponované bloky do kazet, a když kazety vkládal do pouzdra, ten zatracený reflektor zase zhasl. Musel negativy odložit, aby ho několika údery do přílby znovu rozsvítil. Všiml si, že když stojí rovně, reflektor svítí, a když se skloní, zhasne. Musel proto pracovat ve velmi nepřirozené pozici. Nakonec zhaslo světlo nadobro a žádné údery nepomáhaly. Teď, když měl kolem sebe rozložené negativy, nemohlo být ani pomyšlení na to, aby se vrátil na stanici. Opřel se zády o nejnižší příčli, odšrouboval vnější kryt, vtlačil rtuťový hořák hlouběji do násady a zas kryt nasadil. Světlo už měl, ale jak se někdy stává, závit nechtěl chytit. Pirx to zkoušel tak i onak — až mu nakonec došla trpělivost, vstrčil kryt s venkovním sklem reflektoru do kapsy, rychle posbíral negativy, rozložil nové a jal se lézt nahoru.