Střílel. Ten druhý při zpáteční cestě střílel také, záblesky z odpalování raket se přibližovaly. Konečně v jednom z nich spatřil přízračnou siluetu Langnera. Najednou se mu udělalo nanic. Celý se zpotil. I na hlavě. Teklo z něho, jako by vylezl z vany. Raketovou pistoli z ruky nepustil, ale posadil se, protože nohy mu nepříjemně změkly v kolenou. Svěsil je dolů, otevřeným příklopem do komory, supěl a tak čekal na Langnera, který byl už pár kroků od něho.
Bylo to takhle: Když Pirx odešel, nedíval se Langner na ukazatele, protože byl zaměstnán vařením. Pohlédl na ně teprve za několik minut. Nevěděl přesně za jak dlouho. Rozhodně to však muselo být ve chvíli, kdy Pirx manipuloval se svým zhasínajícím reflektorem. Když zmizel ze zorného pole radaru, začal automat zmenšovat sklon antény a dělal to tak dlouho, až se otáčející se svazek paprsků dotkl úpatí Sluneční Brány. Langner tam spatřil světélko, které povazoval za odraz skafandru, a to tím spíše, že nehybnost údajného člověka potvrzovala údaje magického oka: ten člověk (přirozeně si myslel, že je to Pirx) dýchal, jako by byl v bezvědomí, jako by se dusil. Langner už na nic nečekal, okamžitě si oblékl skafandr a běžel mu na pomoc.
Radarová obrazovka ve skutečnosti ukazovala nejbližší z řady hliníkových tyčí, tu, která stojí těsně nad propastí. Langner by byl možná poznal, že jde o omyl, ale byly zde ještě údaje „oka“, které zdánlivě potvrzovaly údaje radaru.
V novinách se potom psalo, že „oko“ i radar byly řízeny elektronickou aparaturou, jakýmsi umělým mozkem, do něhož se při Rogetově neštěstí natrvalo zapsal rytmus dýchání umírajícího Kanaďana, a „mozek“ ten rytmus zopakoval, když nastala „podobná situace“. Že to byl podmíněný reflex na určitý stav „vstupů“ do elektrické sítě.
Ve skutečnosti byla věc daleko prostší. Na stanici žádný „umělý mozek“ nebyl, jen obyčejný automatický rozváděč bez jakékoli „paměti“. „Agonický rytmus dechu“ vznikl následkem proražení malého kondenzátorku. Ten se hlásil pouze tehdy, byl-li otevřen vstupní příklop. Napětí přeskakovalo z jednoho obvodu do druhého a na síťce „magického oka“ vznikala vibrace. Jedině na první pohled připomínalo „agonické dýchání“, ale při pozornějším pohledu se dalo bez potíží rozeznat nepřirozené chvění zelených křidélek.
Langner už kráčel k propasti, kde byl podle jeho mínění Pirx, svítil si na cestu reflektorem a v nepřehledných místech raketami. Dvojí odpálení zpozoroval Pirx, když se vracel na stanici. Po čtyřech či pěti minutách začal Pirx přivolávat Langnera výstřely z raketové pistole, a tím jejich dobrodružství skončilo.
S Challiersem a Savagem to dopadlo jinak. Savage možná taky řekl odcházejícímu Challiersovi: „Přijď brzy,“ jako to řekl Langner Pirxovi. Třeba Challiers pospíchal proto, že se začetl a odcházel později než obvykle. Dost na tom, že nezavřel příklop. To ovšem nestačilo k tomu, aby chyba aparatury mohla přinést tragicky mylné výsledky. Bylo zapotřebí ještě druhé náhodné okolnosti: toho, kdo šel pro negativy, muselo v šachtě něco zdržet tak dlouho, až anténa radaru, která se zvedala o několik stupňů při každé další obrátce, našla hliníkovou tyč nad propastí.
Co tam zdrželo Challierse? To se neví. Potíže s reflektorem téměř určitě ne. To se stává dost zřídka. Něco však způsobilo, že se zdržel tak dlouho, až se na obrazovce objevilo osudné světélko, které Savage stejně jako později Langner považoval za odlesk skafandru. Zpoždění muselo trvat nejméně čtrnáct minut, jak ukázaly pozdější pokusy.
Savage šel k propasti hledat Challierse. Challiers se vrátil ze šachty, našel stanici prázdnou, spatřil týž obraz co Pirx — a teď zas on šel hledat Savageho. Možná že když Savage došel k Sluneční Bráně, uvědomil si příliš pozdě, že radar ukazoval jen obraz kovové trubky zaražené do štěrku, ale na zpáteční cestě upadl a rozbil si okénko ve skafandru. Možná že na ten omyl nepřišel a upadl v nějakém neschůdném místě po marném hledání Challierse — všechny tyto detaily se vysvětlit nepodařilo. Dost na tom, že oba Kanaďané zahynuli.
K neštěstí mohlo dojít jen za úsvitu. Nebýt rádiových poruch, mohl by člověk na stanici hovořit s tím druhým venku, i když by nevyšel z kuchyně. K neštěstí mohlo dojít jedině tehdy, když ten, co šel ven, pospíchal. Nechal příklop otevřený. Jedině za shody takových okolností se projevila chyba aparatury. A navíc se tomu, kdo pospíchá, většinou snáz přihodí, že se vrátí později, právě proto, že se chtěl vrátit dřív. Že upustí balíček s negativy, že něco převrhne
— takové věci se ve spěchu stávají. Radarový obraz je málo zřetelný. Ze vzdálenosti tisíce devíti set metrů lze kovovou tyčku snadno považovat za skafandr stojícího člověka. Došlo-li ke shodě všech těchto okolností, bylo neštěstí možné, ba dokonce pravděpodobné. Pro úplnost dodejme, že ten, kdo na stanici zůstal, musel zůstat v kuchyni či jinde, ale nikoli v radiostanici, protože pak by věděl, že jeho druh odchází správným směrem, a nepovažoval by malé světélko na jihu za skafandr.
Challiers nebyl přirozeně jen náhodou nalezen tak blízko od místa, kde zahynul Roget. Spadl do propasti otvírající se pod místem označeným hliníkovou tyčkou. Tyčka tam byla proto, aby varovala před propastí. Challiers šel tím směrem, protože se domníval, že jde k Savagemu.
Fyzikální mechanismus jevu byl triviálně prostý. Vyžadoval jen určitou následnost několika náhod a přítomnost takových činitelů jako rádiové poruchy a otevřený příklop od tlakové komory.
Psychologický mechanismus byl možná pozoruhodnější. Když aparatura zbavená impulsů zvenčí uvedla do pohybu dechové „kočičí oko“ oscilací vnitřního napětí a na radaru se objevil obraz falešného skafandru, považoval to nejdřív první, potom druhý příchozí za údaje o reálném stavu. Nejprve si myslel Savage, že vidí nad propastí Challierse, a potom zas Challiers, že vidí Savageho. Totéž se tedy přihodilo Pirxovi a Langnerovi.
Dospět k takovému závěru usnadňovala skutečnost, že každý člověk na stanici dobře zná podrobnosti katastrofy, která Rogeta stála život, a jako obzvlášť dramatický prvek si zapamatoval průběh jeho dlouhé agónie, kterou „magické oko“ věrně předávalo pozorovatelům na stanici.
Pokud se tedy vůbec dalo — jak kdosi poznamenal — mluvit o „podmíněném reflexu“, pak se projevil nikoli v chování aparatury, nýbrž lidí samých. Napůl vědomě dospívali k přesvědčení, že se Rogetovo neštěstí jakýmsi nepochopitelným způsobem opakuje a že si tentokrát vybralo za oběť jednoho z nich.
„Teď, když už víme všechno,“ řekl Taurov, kybernetik z Ciolkowského, „tak nám, kolego Pirxi, řekni, jak ses zorientoval v situaci? Přestože jsi, jak sám říkáš, mechanismus jevu nechápal…“
„To nevím,“ řekl Pirx. Za oknem bíle zářily Sluncem ozářené štíty. Jejich ostré hroty se jako vypálené kostí zapichovaly do husté černě oblohy. „Asi dík těm negativům. Když jsem je spatřil, pochopil jsem, že jsem je tam hodil zrovna jako Challiers. Byl bych se možná rozběhl ven, nebýt ještě jedné věci. S těmi negativy to konečně mohla být jen náhoda. Ale měli jsme k večeři palačinky — zrovna jako oni ten jejich poslední večer. A tak mi napadlo, že je těch náhod už trochu moc, že je to něco víc než slepá trefa. Osobně si myslím, že nás zachránily ty palačinky…“