Nicméně však v něm Wilmer zmizel jako druhý a jeho registrační pásek, pochopitelně desetkrát odposlouchaný, fotografovaný, rozmnožený a poslaný do Ústavu, řekl zrovna tolik co pásek Thomasův, to znamená nic. Nějakou dobu signály přicházely, ale pak ustaly. Automatický signál je vysílán dosti zřídka, jednou za hodinu. Thomas po sobě zanechal jedenáct a Wilmer čtrnáct takových signálů. To bylo vše.
Po tomto druhém neštěstí zahájilo velení velice radikální akci. Nejprve byly zkontrolovány všechny rakety, atomové reaktory, řízení, každý šroubek. Za počmárané sklo na ukazovateli mohl člověk přijít o dovolenou. Pak byly vyměněny hodinové mechanismy všech vysílaček, jako kdyby ony za to mohly. Od toho dne signály opouštěly rakety každých osmnáct minut. Na tom ještě nebylo nic zlého, naopak, horší bylo, že u rampy stáli dva nejstarší důstojníci, kteří bez lítosti brali lidem vše, obrali je o ptáčky zobající i zpívající, motýlky, včelky, hlavolamy, celá halda zkonfiskovaných věcí se brzy nahromadila v šéfově pracovně. Uštěpačné jazyky dokonce tvrdily, že dveře jsou tam tak často zamčeny proto, že si s tím šéf sám hraje.
Teprve ve světle těchto událostí můžeme náležitě ocenit vysoké umělecké mistrovství pilota Pirxe, který přes to všechno dokázal propašovat na palubu své AMU chaloupku s prasátky. Jiná věc je, že mu to kromě morální satisfakce nepřineslo pražádný užitek.
Patrolní let se vlekl už devátou hodinu. Vlekl se, to je velice výstižný výraz. Pilot Pirx seděl na svém křesle, opásaný a obandážovaný pásy jako mumie, až na to, že měl volné ruce a nohy a díval se apaticky na obrazovky. Šest neděl létali ve dvojicích s odstupem tří set kilometrů, ale pak se Základna vrátila k původní taktice: sektor byl prázdný, absolutně prázdný, a dokonce i ta jediná hlídkovací raketa byla v něm přebytečná, ale na hvězdných mapách nelze mít „díry“, a tak se v dalších letech pokračovalo jednotlivě. Pirx odstartoval jako osmnáctý v pořadí, počítáno od zrušení patrol ve dvojicích.
Protože neměl nic lepšího na práci, uvažoval o tom, co se stalo s Thomasem a Wilmerem. V Základně už se o nich skoro nikdo nezmiňoval, ale při letech je člověk dostatečně sám, aby si mohl dovolit myslit na ty nejnemožnější věci. Létal už skoro tři roky (dva roky a čtyři měsíce, řečeno úplně přesně) a pokládal se za starého rutinéra. Astronuda ho prostě sžírala, přestože naprosto nebyl pozér.
Patrolní let byl srovnáván nikoli neprávem s vysedáváním v čekárně u zubaře a jediný rozdíl byl v tom, že ten zubař nepřicházel. Hvězdy se nepohybovaly, to je jasné, Zemi vůbec nebylo vidět, nebo když měl člověk mimořádné štěstí, vypadala jako maličký vroubek zmodralého nehtu, a to pouze v prvních dvou hodinách letu, protože se pak stávala hvězdou podobnou ostatním, až na to, že se pomaloučku pohybovala. Do slunce, jak známo, není možno hledět. V takové situaci se problém čínských hlavolamů a hříček stával nanejvýš palčivým. Povinností pilotovou bylo jednak viset v kokonu pásů, kontrolovat obrazovku obyčejnou i radarovou, jednak čas od času hlásit do Základny, že se nic neděje, a kontrolovat ukazovatele volnoběhu reaktoru. Jen občas, ale to už výjimečné vzácně, přicházel z oblasti sektoru signál volání o pomoc nebo dokonce SOS, a pak se muselo pádit hlava nehlava, ale to byla náhodička, která se nepřihodila častěji než jednou dvakrát do roka.
Teprve když si to člověk všechno promyslí, pochopí, že všelijaké nápady a fantazie pilotů, z hlediska Země a obyčejných raketových pasažérů přímo zločinné, byly až příliš lidské. Když člověka obklopuje půldruhého trilionu kilometrů pustého prostoru, v němž by se nenašla ani špetka cigaretového popela, pak touha, aby se stalo cokoliv, třeba i nějaká hrůzostrašná katastrofa, mění se v hotovou posedlost.
Při svých sto dvaasedmdesáti patrolních letech prošel pilot Pirx různými fázemi duševních stavů. Býval ospalý, zatrpklý, připadal si jako stařec, zpodivínštěl, byl blízký myšlence na nějaký zdaleka ne mírný druh šílenství. Nakonec si zase začal, tak trochu jako za studií, vymýšlet všelijaké historie, nejednou tak komplikované, že na jejich dokončení nestačila ani celá patrola. Jiná věc je, že se nudil dál.
I v bludišti svých samotářských úvah Pirx věděl dobře, že rozhodně nic nevymyslí a že záhada zmizení jeho dvou kamarádů zůstane nerozřešena. Cožpak si tím nadarmo nelámali po celé měsíce hlavu největší experti ze Základny i z Ústavů? Měl proto tím větší chuť uvést do pohybu tři prasátka a vlka; toto zaměstnání, i když neméně neplodné, bylo aspoň méně škodlivé. Ale motory mlčely, nebylo důvodu je zapnout, raketa se pohybovala po úseči nesmírně protáhlé elipsy, v jejímž jednom ohnisku bylo Slunce, a prasátka musela čekat na lepší časy.
Nuže: co se stalo s Thomasem a Wilmerem?
Prozaický laik by začal domněnkou, že se jejich rakety s něčím srazily, například s meteorem nebo mračnem kosmického prachu, s troskami hlavy komety nebo aspoň s kouskem nějakého starého raketového vraku. Avšak taková srážka byla stejně málo pravděpodobná jako nalezení velkého brilantu na živé ulici. Příslušné výpočty mimochodem dokazují, že nalézt takový brilant je daleko snazší.
Z dlouhé chvíle, jedině z dlouhé chvíle, hlásil Pirx svému komputeru čísla, tvořil rovnice, počítal pravděpodobnost srážek, až mu vyšlo takové číslo, že musel počítač škrtnout posledních osmnáct míst, aby se to vůbec vešlo do jeho okének.
Ostatně prostor byl prázdný. Žádné stopy starých komet, žádná mračna kosmického prachu, nic. Vrak staré rakety mohl se vyskytnout — čistě teoreticky — stejně tam jako v kterékoli jiné části vesmíru, po nepředstavitelně velkém množství let. Ale Thomas a Wilmer by jej spatřili zdaleka, přinejmenším na vzdálenost 250 kilometrů. A i kdyby se vynořil přímo ze Slunce, i v tom případě by meteorradar udělal poplach dobrých třicet sekund před srážkou, ale i kdyby pilot onen poplach přehlédl, kdyby si například zdříml, i pak by automatický pilot provedl úhybný manévr. Ale i kdyby se vyhýbací automat pokazil, mohl se takový zázrak nad zázraky přihodit jednou, ale ne dvakrát v rozmezí sotva několika dní. Tolik by víceméně mohl vymyslit laik, který neví, že se v raketě v době letu může přihodit mnoho věcí daleko nebezpečnějších, než je setkání s meteorem nebo se zpuchřelou hlavou komety. Raketa, dokonce i tak malá jako AMU, skládá se bezmála ze sto čtrnácti tisíc důležitých součástí. Důležitých, to znamená takových, jejichž poškození má katastrofální následky. Méně důležitých součástek má totiž přes milión. A i když se přihodí něco tak osudného, pak se letadlo ani po pilotově smrti nikde nerozbije, ani se neztratí, protože jak tvrdí staré pořekadlo pilotů, ve vesmíru se nic neztratí, a když v něm necháš pouzdro na cigarety, stačí pouze vypočítat parametry jeho pohybu, dostat se v pravý čas na totéž místo a pouzdro, které letí po své dráze, skočí ti s astronomickou přesností v předem stanovené sekundě do ruky. Každé těleso donekonečna obíhá po své dráze a vraky letadel, která havarovala, lze skoro vždycky dříve nebo později nalézt. Velké komputery Ústavu narýsovaly přes čtyřicet miliónů možných oběžných drah, po nichž by se mohly pohybovat rakety zmizelých pilotů, a všechny tyto cesty byly prozkoumány, to znamená prosondovány bodově soustředěnými kužely nejsilnějších radarových emitorů, jimiž Země disponuje. Se známým výsledkem.
Po tomto sondování nelze samozřejmě tvrdit, že byl prohledán celý meziplanetární prostor soustavy. V jeho objemu je raketa něčím nekonečně malým, daleko menším než atom vůči zeměkouli, ale hledalo se všude, kde rakety mohly být, za předpokladu, že jejich pilot neopustil s maximální rychlostí patrolovaný sektor. Ale proč by měli utíkat z prostoru svého sektoru? Nedostali přece žádný rádiový signál ani výzvu, nic se jim nemohlo přihodit, to bylo dokázáno.