Dalo by se usuzovat, že se Thomas a Wilmer i se svými střelami vypařili jako kapky vody, když dopadnou na rozpálenou plotnu — nebože…
Laik s obrazotvorností, na rozdíl od laika prozaického, uvedl by jako příčinu tajuplného zmizení na prvém místě záhadné bytosti z jiných hvězd, číhající ve vzduchoprázdnu a obdařené inteligencí stejně úžasnou jako zlomyslnou.
Protože se však astronautika již vyvíjela tak dlouhou dobu, kdo ještě věřil na takové bytosti, když nebyly objeveny ve vesmíru doposud prozkoumaném? Počet vtipů o „bytostech“ snad již převyšoval počet krychlových kilometrů solárního meziplanetárního prostoru. Kromě těch největších zelenáčů, kteří dosud létali jedině v křesle pověšeném u stropu laboratoře, nikdo by nevsadil na jejich existenci ani cár starého papíru. Možná že existují obyvatelé vzdálených hvězd, ale jedině nesmírně vzdálených.
Trochu primitivních měkýšů, trochu mechů, bakterií, nálevníků neznámých na Zemi, to byla vlastně celá žeň mnohaletých výprav. A ostatně, cožpak by podobné bytosti, připustíme-li, že existují, neměly doopravdy nic jiného na práci než číhat v jednom z nejbeznadějněji jalových míst ve vesmíru a čekat na maličké raketky Patroly? A jak by se k nim mohly přiblížit nepozorovány?
Takových otázek měnících celou hypotézu v absolutní gigantický nesmysl bylo mnoho, tak mnoho, že hra skutečně ztrácela poslední zbytek vtipu. Pirx, schopný v deváté hodině letu nejztřeštěnějších mozkových kombinací, musel si však, ve světle těchto naprosto střízlivých pravd, dělat násilí, aby přesto aspoň na chvilku umístil do svého snění démonické bytosti z hvězd.
Čas od času, když mu pro beztížný stav začínala být nepohodlná stále stejná pozice, měnil sklon křesla, k němuž byl připoután, a pak se díval postupně nalevo a napravo, a snad se to může zdát divné, přitom vůbec neviděl tři sta jedenáct ukazatelů kontrolních světel, mžikajících okének a ciferníků. Vždyť ty všechny byly pro něho tím, čím jsou pro průměrného člověka rysy známé tváře, tak dobře a tak dávno známé, že není naprosto nutné zkoumat křivku jejích rtů, pootevření víček, ani hledat na čele vrásky, abychom věděli, co vyjadřuje. A tak číselníky a kontrolky splývaly v Pirxově pohledu v jediný celek, který říkal, že je všechno v pořádku. Když pak obrátil hlavu přímo před sebe, viděl obě přední hvězdné obrazovky a mezi nimi svou vlastní tvář v obrubě melounovité, žluté helmy, zakrývající částečně čelo a bradu.
Mezi dvěma hvězdnými obrazovkami bylo zrcadlo, nepříliš veliké, ale umístěné tak, že pilot v něm viděl jenom sebe a nic víc. Nikdo nevěděl, nač vlastně to zrcadlo je a k čemu má sloužit. Totiž vědělo se to, ale moudré argumenty dokazující opodstatněnost zrcadla málokoho přesvědčovaly. Vymyslili je psychologové. Tvrdí totiž, že člověk, jakkoli podivně to zní, často, zvláště musí-li být delší dobu sám, přestane spolehlivě kontrolovat stav své mysli a svých emocí, a může se stát, že z ničeho nic upadne do jakési hypnotické strnulosti, ba dokonce i do spánku beze snů, s otevřenýma očima, z něhož se mu vždy nepoštěstí procitnout v pravý čas. Někteří lidé občas podlehnou vlivu přeludů, neznámo odkud se vyplíživších halucinací nebo úzkostných stavů či prudkého podráždění, a na všechny tyto stavy má být skvělým lékem kontrola vlastní tváře. Jiná věc je, že není příjemné vidět před sebou řadu hodin svou vlastní, jako zazděnou tvář, a sledovat proti své vůli každý její výraz. To také málokdo ví, kromě pilotů patrolních letadel. Začíná to obyčejně nevinně. Člověk udělá nějakou grimasu, ušklíbne se nebo se usměje na svůj odraz, a pak už jde jedna grimasa za druhou, čím dál tím pitvornější; stává se to, když se situace, tak příliš odporující přirozenosti, protahuje za hranici únosnosti.
Pirx si naštěstí pramálo dělal z vlastní tváře, na rozdíl od některých jiných pilotů. Nikdo to samozřejmě nekontroloval, protože je to nemožné, ale vypráví se, že někteří piloti z dlouhé chvíle nebo z otupělosti, která přesáhla jisté meze, začínali dělat věci, které lze těžko vyprávět, například plivali na svůj obraz, a pak, aby předešli ostudě, museli dělat to, co je nejpřísněji zakázáno, odepínat pásy, vstávat a v beztížné raketě jít či spíše se vznášet k zrcadlu, aby je před přistáním jakžtakž očistili. Vyskytli se i jedinci, kteří tvrdili, že Würz, který se zapíchl na třiatřicet metrů hluboko do betonové plotny letiště, si příliš pozdě vzpomněl, že musí utřít zrcátko, a pustil se do toho v okamžiku, kdy raketa vnikala do atmosféry.
Pilot Pirx takové věci jaktěživ nedělal, a co je nejdůležitější, necítil ani sebemenší pokušení, aby do zrcadla naplil. Ale boj s tímto pokušením prý u nejednoho pilota způsobil těžké vnitřní krize, čemuž by se také mohl vysmívat pouze ten, kdo nikdy nebyl sám na patrole. Pirx vždycky, i v době nejstrašnější nudy, dovedl si nakonec vymyslit něco, kolem čeho ovíjel všecky ostatní nezřetelné a zmatené city a myšlenky jako neobyčejně dlouhé a zauzlené vlákno kolem tvrdého hřídele.
Hodinky, normální, které měří čas, ukazovaly jedenáctou v noci. Za třináct minut se měl Pirx ocitnout na úseku své oběžné dráhy, položeném nejdále od Slunce. Odkašlal si, aby si zkontroloval mikrofon, namátkou uložil počítači, aby vypočetl čtvrtou odmocninu z 8 769 983 410 567 396, a ani se nepodíval na výsledek, který mu počítač s největším spěchem oznámil, zatímco přemílal ve svých okénkách čísla a potřásal jimi nervózně, jako kdyby na tom výsledku bůhvíjak záleželo. Řekl si v duchu, že až přistane, nejprve vyhodí příklopem rukavice, jen tak, potom si zapálí cigaretu a půjde do jídelny, kde si ihned objedná něco grilovaného na rožni, ostrého, s červenou feferonkou a k tomu velké pivo, měl rád pivo, když vtom uviděl světélko.
Díval se na levou přední obrazovku pohledem zdánlivě nevidoucím a byl už celou duší v jídelně, cítil dokonce vůni do zlatová opečených brambůrků, byly připravovány speciálně pro něho, ale jakmile světélko připutovalo na obrazovku, napjal se tak, že nebýt pásů, jistě by celý nadletěl vzhůru.
Obrazovka měla asi metr v průměru a vypadala jako černá šachta, téměř přesně uprostřed zářilo ró Hadonoše a Mléčnou dráhu protínala temná, dvojitá trhlina prostoru, táhnoucí se od samého okraje obrazovky. Po obou jejích stranách bylo rozsypáno plno hvězdného prachu. Do tohoto nehybného obrazu veplul rovnoměrně se pohybující, nevelký bod, sice drobný, ale daleko zřetelnější než kterákoli z hvězd. Ne že by svítil zvláště intenzívně. Pirx jej okamžitě zpozoroval, protože se bod pohyboval.
Ve vesmíru se setkáváme se světelnými pohyblivými body. Jsou to obrysová světla raket. Normální rakety svá světla nerozsvěcují a dělají to pouze na rádiovou výzvu, pro identifikaci. Rakety mají různá světla, jiná mají dopravní, jiná nákladní, opět jiná rychlé balistické střely patrolní kosmické služby, jiná cisternová letadla atd. Všechna ta světla jsou různě rozmístěna a mají nejrozmanitější barvy, až na jednu — bílou. Rakety bílá světla nemají, aby je bylo možno kdykoli rozlišit od hvězd. Když totiž jedna raketa letí těsně za druhou, bílé světlo prvé by se mohlo zdát, při pohledu z druhé, nehybné, a tomu je nutno předejít, protože pilot letící vzadu by mohl být uveden v omyl.