Světélko, které líně vklouzlo na obrazovku, bylo však úplně bílé. Pirx cítil, že mu oči pomalu vylézají z důlků. Ani nemrkal, tak se bál, že je ztratí z očí. Když ho konečně začaly pálit, mrkl, ale nic se nezměnilo. Bílý bod se klidně pohyboval vpřed, již jen několik centimetrů jej dělilo od protějšího okraje obrazovky. Ještě minutu a zmizel by ze zorného pole.
Pilotovy ruce uchopily samy, bez pomoci zraku, příslušné páky. Reaktor, dosud běžící naprázdno, byl probuzen a okamžitě zabral. Zrychlení vmáčklo Pirxe do křesla z porézní gumy a hvězdy na obrazovkách se pohnuly. Mléčná dráha stékala šikmo dolů, jako kdyby to opravdu byla mléčná dráha, zato pohyblivé světélko se přestalo pohybovat, špička rakety šla přesně za ním, mířila na ně jako nos ohaře na koroptev zapadlou do houští. Jak je cvik přece jen důležitý.
Celý manévr netrval ani deset vteřin.
Do té chvíle si pilot Pirx ještě vůbec nestačil pomyslit, až teď ho poprvé napadlo, že to, co vidí, musí být halucinace, protože takové věci se nestávají. Tato myšlenka mu sloužila ke cti. Lidé mají všeobecně přehnanou důvěru ve své smysly, a když na ulici spatří zemřelého přítele, jsou spíše ochotni připustit, že vstal z mrtvých, než že se oni zbláznili.
Pilot Pirx vložil ruku do vnější kapsičky v potahu křesla, vytáhl odtamtud malou lahvičku, zastrčil si do nozder její dvě průhledné trubičky a vtáhl nosem, až se mu oči zalily slzami. Psychran prý mařil i kataleptické stavy jogínů i vidění světců. Avšak světélko se dále sunulo uprostřed levé obrazovky před Pirxovýma očima. Protože udělal, co bylo jeho povinností, vložil lahvičku zpět na místo, lehce zamanévroval kormidly, a když se ubezpečil, že sleduje těleso sbíhavým kursem, pohlédl na radar, aby odhadl vzdálenost svítícího předmětu.
A tu ho potkal druhý otřes, okénko meteorradaru bylo totiž prázdné, nazelenalý pátrací paprsek, zářící jako pruh fosforu vystaveného neobyčejně dlouho působení Slunce, běhal si po kotouči dokola, pořád dokola a neukazoval sebemenší záblesk, nic, dočista nic!
Pilot Pirx si pochopitelně nepomyslil, že má před sebou ducha se zářící aureolou, na duchy vůbec nevěřil, přestože za jistých okolností o nich vyprávěl známým, hlavně ženám, ale v těchto případech nešlo o spiritismus.
Pirxe prostě napadlo, že to, za čím letí, není mrtvé kosmické těleso, protože taková tělesa kužel radarových paprsků vždycky odrážejí. Pouze předměty vyrobené uměle a potažené zvláštní látkou, která pohlcuje, tlumí a rozptyluje centimetrové vlny, nedávají žádný optický odraz.
Pilot Pirx si odkašlal. Cítil, jak jeho pohybující se hrtan lehce tlačí na laryngofon upevněný na krku, a řekl mechanicky:
„AMU 111, Patrola, volá objekt letící v sektoru 1.102,2 v kursu blížícímu se sektoru 1.404 s jedním bílým obrysovým světlem.
Oznamte svá CQD. Oznamte svá CQD. Poslech.“
A čekal, co bude dál.
Míjely sekundy, minuty, žádná odpověď. Zato pilot Pirx zpozoroval, že světélko bledne, čili vzdaluje se od něho. Radarový dálkoměr mu nemohl nic prozradit, ale měl ještě rezervu, byť primitivní, optický dálkoměr. Natáhl nohu daleko dopředu a šlápl na pedál. Dálkoměr sjel shora, podobal se periskopu. Pirx si ho levou rukou přitáhl k očím a zaostřoval.
Zachytil světlo do objektivu skoro okamžitě, a ještě něco víc. V zorném poli mu teď vyrostlo a bylo velké jako hrášek pozorovaný z pěti metrů, čili na poměry vládnoucí ve vzduchoprázdnu bylo prostě obrovské. Kromě toho po jeho kulatém a jakoby trošínku zploštělém povrchu přebíhala zvolna odprava doleva slabounká ztemnění jako kdyby, dejme tomu, někdo pohyboval silným černým vlasem přímo před objektivem dálkoměru. Tyto stíny byly neostré a nejasné, ale jejich pohyb zůstával beze změny, probíhal stále zprava doleva.
Pirx otáčel zaostřovačem, ale jak se ukázalo, světelná skvrna neměla sebemenší chuť dát se jasně zaostřit, a tak druhým hranolem, určeným zvláště pro tento účel, ji přepůlil. Začal sbližovat obě nepřekrývající se poloviny, a když se mu to podařilo, pohlédl na stupnici — a zkoprněl potřetí.
Svítící předmět letěl čtyři kilometry před raketou!
To je asi tak, jako kdyby se člověk jedoucí velkou rychlostí v závodním voze přiblížil na pět milimetrů k jinému vozu! Tato vzdálenost platí v kosmu za stejně nebezpečnou jako nedovolenou.
Pirx mohl podnikat už jen málo věcí. Zacílil ukazovatel vnějšího termometru na světélko, páka uváděná v pohyb na dálku posouvala zaměřovač, až přesně zakryl mléčně zářící bod, a koutkem oka zachytil výsledek: 24 stupně Kelvinovy stupnice.
Znamenalo to, že světélko má teplotu prostoru, který je obklopoval, všehovšudy o 24 stupně vyšší než absolutní nula.
Teď už si byl vlastně úplně jist, že světélko nemůže existovat, svítit, a tím méně se pohybovat, protože mu však ustavičně plavalo před nosem, řítil se za ním dál.
Sláblo čím dál patrněji a čím dál rychleji. Za minutu si ověřil, že se vzdálilo o sto kilometrů, a zvýšil rychlost.
A tu se ukázala věc snad nejpodivnější.
Světélko se napřed nechalo dohánět. Měl je od špičky 80, 70, 50 a 30 kilometrů. Pak opět skočilo vpřed. Zvýšil rychlost na 75 kilometrů za sekundu. Světélko dělalo 76. Pirx znovu zvýšil tah, ale už ne jako pipetou. Dal do trysek polovinu výkonu, vystřelilo ho to vpřed. Trojnásobná zemská tíže ho vmáčkla do podušek křesla. AMU měla nízkou mrtvou váhu, akcelerovala tempem závodního vozu. Za chvíli už dělal 140.
Světélko dělalo 140,5.
Pilot Pirx pocítil, že mu začíná být horko. Zapjal plný tah. AMU 111 celá zpívala jako rozezvučená struna. Ukazatel měřící rychlost vzhledem k nehybnému pozadí hvězd šplhal dravě vzhůru: 155177200.
Při dvou stovkách pohlédl Pirx na dálkoměr, což byl opravdu výkon hodný desetibojaře, protože zrychlení dělalo 4 g.
Světélko se zřetelně přibližovalo, rostlo, měl je před sebou zprvu několik desítek kilometrů, pak deset, konečně šest kilometrů, okamžik, a bylo tři kilometry před ním. Bylo teď větší, jako hrášek pozorovaný na vzdálenost lidské paže. Nejasné ztemnění se stále pohybovalo přes jeho kotouč. Jasnost byla srovnatelná s hvězdami druhé velikosti, ale byl to kotouček, nikoli bod jako hvězda.
AMU 111 vydávala ze sebe všecko. Pirx byl na ni hrdý. V malé pilotní kabině se nic nezachvělo, ani při skoku na plný tah, po vibracích ani stopy. Výtok byl ideálně v ose, hladkost trysek dokonalá, reaktor táhl jako kat.
Světélko se blížilo, nyní neobyčejně pomalu. Bylo na dva kilometry, když Pirx začal nadmíru rychle uvažovat.
Celá ta historie byla nějak podivná. Světélko nepatřilo žádnému pozemskému letadlu. Kosmičtí korzáři? K smíchu! Neexistují žádní kosmičtí piráti, a co by ostatně dělali v sektoru prázdnějším než starý sud? Světélko se pohybovalo velkou rychlostí v širokých mezích, mělo akceleraci stejně rychlou jako brždění. Když chtělo, prchalo před ním, a teď se nechávalo dohánět. To se mu líbilo ze všeho nejmíň. Napadlo ho, že takto se chová vnadidlo. Třeba červík na háčku přímo před nosem ryby.
A samozřejmě, ihned si vzpomněl na háček.
„Počkej, milánku,“ řekl si Pirx a z ničeho nic zabrzdil tak, jako kdyby se před ním vyhoupla přinejmenším planetoida, přestože radar byl nadále prázdný a obrazovky nic neukazovaly. I když sehnul automaticky šíji a přitiskl bradu na prsa, jak mohl, a uvědomil si, že automat bleskově vhání do jeho kombinézy dávku stlačeného kyslíku navíc, aby čelil deceleračnímu šoku, omráčilo ho to na hodnou chvíli.