Ručička gravimetru klesla na minus sedm, zakolísala a zvolna sklouzla na minus čtyři. AMU 111 pozbyla téměř třetinu své rychlosti, dělala už pouhých 145 kilometrů za sekundu.
Kde bylo světélko? Na okamžik se ho zmocnil neklid, že je ztratil úplně. Ne. Existovalo. Ale daleko. Optický zaměřovač ukazoval vzdálenost 240 kilometrů. Za dvě vteřiny urazil více. Čili ihned po jeho manévru také ono prudce snížilo rychlost.
A vtom, později se sám divil, že teprve tehdy, mu napadlo, že tohle jistě je ono tajuplné něco, které na svých patrolních letech potkali i Thomas a Wilmer.
Do tohoto okamžiku nemyslel na nebezpečí. Nyní na něho padla hrůza. Trvalo to docela krátce. Samozřejmě, takové věci se nemohou stát, ale což kdyby to přesto bylo světlo cizího letadla mimozemského původu? Zřetelně se k němu blížilo, zmenšovalo rychlost. Měl je před sebou 60–50 — 30 kilometrů, sám trochu přidal, a až užasl, jak v mžiku vzrostlo, viselo mu na dva kilometry před špičkou, zase již bylo těsně před ním!
Na druhé straně křesla byl v kapse noční dalekohled, čtyřiadvacetkrát zvětšující, užívá se ho pouze výjimečně, když se například pokazí radar a je nutno se přiblížit k nějaké družici z její tmavé strany. Ale teď se mu dobře hodil. Zvětšení bylo takové, že měl světélko jako na necelých sto metrů před sebou, byl to nevelký kotouček, bílý jako mléko, ale mléko zředěné, menší než Měsíc při pohledu ze Země. Přebíhaly po něm svislé proužky ztemnění. A hvězdy, když je zakrýval, nemizely ihned, ale až za nějakou dobu, jako kdyby vlastní okraj bílého kotoučku byl trochu řidší a průhlednější než jeho střed.
Ale kolem mléčného kotoučku nic nezakrývalo světlo hvězd. Na sto metrů by v dalekohledu uviděl raketu velikou jako přihrádka. Nebylo tam nic. Žádná raketa. Kotouč nebyl žádným obrysovým ani tryskovým světlem. Určitě ne.
Zkrátka a dobře samostatné, poletující bílé světélko.
To je k zbláznění!
Pocítil nezkrotnou touhu střelit do mléčného kotoučku. Nebylo to snadné, protože na AMU 111 nejsou žádné zbraně. Předpis nepočítá s jejich použitím. Pirx měl pouze dvě věci, které mohl vystřelit z kabiny: sebe sama a balónovou sondu. Kontrolní letadla jsou konstruována tak, že pilot může katapultovat sám sebe v hermetické kabině na spirálním zpomalovači. Dělá to pouze v nejkrajnějším případě, a je samozřejmé, že když se katapultuje z rakety, nemůže se už do ní vrátit. Zbývala tedy balónová sonda. Je to zařízení velmi prosté. Tenkostěnný gumový balón, prázdný, svinutý tak pevné, že se podobá oštěpu. Je pokrytý hliníkovým postřikem, aby jej bylo lépe vidět. Často nelze dobře spoléhat na údaje aerodynamometru, vnikáme-li již do atmosféry planety nebo ještě ne. Pilot chce mimochodem vědět, a to je nejdůležitější, jestli se zředěný plyn nerozprostírá právě před ním, tam, kam letí. Tu odpaluje balónek, který se automaticky nafoukne a letí rychlostí trochu větší, než je rychlost letounu. Je ho vidět jako světlou skvrnku až na pět šest kilometrů. Vletí-li do zředěného plynu, dokonce velmi zředěného, zahřívá se třením a praskne. Pak pilot ví, že musí brzdit. Pirx se snažil zamířit špičkou do mlhavého kotoučku. Nemohl zaměřovat radarem, užil tedy optického zaměřovače. Zasáhnout tak malý předmět na vzdálenost téměř dvou kilometrů je nesmírně obtížné. Přesto se pokoušel vystřelit, ale kotouček se nechtěl nechat vzít na mušku. Kdykoliv začal přesunovat špičku AMU, citlivě manévruje úhybnou tryskou, kotouček se klidně odchýlil stranou a opět se pohyboval před ním, uprostřed levé hvězdné obrazovky. Vykonal tento manévr čtyřikrát po sobě, pokaždé trochu rychleji, jako kdyby se čím dál lépe orientoval v jeho úmyslech. Nepřál si mít špičku AMU zaměřenou přesně na sebe, letěl s nepatrnou boční odchylkou.
To bylo fantastické. Aby kotouček zpozoroval nepatrný pohyb jeho špičky na vzdálenost dvou kilometrů, musel by mít k dispozici jakýsi gigantický teleskop, po němž nebylo ani vidu. Přesto vykonal úhybné manévry ani ne s půlvteřinovým zpožděním.
Jeho neklid rostl. Udělal už všechno, co mohl, aby identifikoval ten prazvláštní létající předmět, ale nepostoupil ani o vlásek. A vtom, jak tak nehybně seděl, s rukama pomalu dřevěnějícíma na pákách, napadlo mu z ničeho nic, že těm dvěma se jistě vedlo zrovna tak. Že potkali světýlko, pokoušeli se zjistit jeho CQD v domnění, že mají před sebou nějaké podivné letadlo, že když neodpovídalo, rozletěli se za ním, čím dál rychleji, že jistě jako on zkoumali dalekohledem a pozorovali jemná ztemnění, přebíhající po kotouči, snad dokonce po něm stříleli balónovými sondami, a pak udělali něco, že už se nevrátili.
Když si to uvědomil, jak blízko má k stejnému osudu, pocítil nikoli strach, nýbrž zoufalství. Bylo to úplně jako v příšerném snu. Chvíli nevěděl, je-li Pirxem nebo Wilmerem či Thomasem. O tom, že to tenkrát muselo být navlas stejné jako teď, neměl nejmenší pochybnosti. Seděl jako ochromený, přesvědčen hluboce, že na záchranu je už pozdě. Ale nejhorší na tom bylo, že žádné nebezpečí nemohl odhadnout, neboť prostor byl prázdný…
Prázdný?
Ano, prostor byl prázdný, ale on se hnal déle než hodinu za světélkem rychlostí 230 kilometrů za sekundu! Možná, ne, velmi pravděpodobně se již ocitl až na hranici sektoru, nebo ji dokonce minul. Co bylo dál? Sektor 1009 a dalšího půldruhého trilionu kilometrů kosmického prostoru! Na všech stranách pustý prostor, na milióny kilometrů nic než kosmická pustina a ve vzdálenosti dvou kilometrů před špičkou rakety tančí bílé světélko.
Začal ze všech sil přemýšlet, co mohli udělat teď, právě teď, Wilmer nebo Thomas. Wilmer i Thomas. Protože on musí udělat něco jiného. Jinak se nevrátí!
Znovu stiskl brzdy. Ručička se chvěla. Letěl čím dál pomaleji. Dělal už pouze 30, 22, 13, 5 kilometrů za sekundu. Ručička se lehce chvěla nad nulou. Podle předpisu stopl. Ve vzduchoprázdnu vždycky máte nějakou rychlost vzhledem k něčemu. Není možno zůstat stát jako kůl zaražený do země.
Světélko se zmenšovalo. Vzdalovalo se víc a víc, bylo čím dál bledší, pak se přestalo zmenšovat. Začalo růst, opět se zvětšovalo, až se zastavilo jako on. Ve vzdálenosti dvou kilometrů před jeho špičkou!
Co by Wilmer a Thomas neudělali? Co by určitě neudělali? Neutekli by před tak malým, prašivým, pitomým světýlkem, před hloupou mléčnou skvrnkou!
Obrátit nechtěl, kdyby šel do zatáčky, ztratil by je z očí, měl by je za zádí, a to, co se děje za zádí, se hůře pozoruje, člověk musí otáčet hlavu k boční obrazovce. Ostatně nechtěl je mít za zádí! Chtěl je přesně a bezustání vidět.
A tak se rozletěl pozpátku, použil brzdových trysek místo pohonných. Takové věci také musíte umět. To patří k základní pilotáži. Měl minus l g, minus 1,6, minus 2, raketa nešla tak ideálně rovně jako na normální tah. Špička trochu uhýbala stranou, brzdové trysky jsou pro zpomalování, ne pro pohon rakety.
Světélko jako by zakolísalo. Několik vteřin je nechal zapadat do prostoru, na okamžik zakrylo alfu Eridani, sklouzlo z ní a tančilo mezi malými, bezejmennými hvězdami — a hnulo se za ním.
Nechtělo se ho pustit!
„Jen klid,“ řekl si v duchu, „co mi to koneckonců může udělat? Takové malé svítivé hovno. Co je mi vlastně po tom všem? Mám patrolo vat sektor. Ať si táhne k čertu!“