Tak uvazoval, ale pochopitelně světélko nespouštěl ani na okamžik z očí. Od chvíle setkání uplynuly bezmála dvě hodiny. Oči ho chvílemi začínaly pálit a trochu slzely. Třeštil je jak mohl, a pořád letěl pozpátku. Pozpátku se nedá letět příliš rychle. Brzdové trysky nejsou propočítány na stálou činnost. Letěl tedy rychlostí osmi kilometrů za sekundu a potil se.
Už nějakou dobu cítil, že se něco děje s jeho krkem, jako kdyby mu někdo stahoval pinzetami kůži z hrdla dolů, k hrudníku. Trochu mu také vyschlo v ústech, nevěnoval tomu pozornost, měl v hlavě důležitější věci než sucho v ústech a bodavou bolest v kůži na krku. Pak se ho několikrát zmocnil záhadný pocit, přestal si uvědomovat polohu rukou. Nohy cítil. Pravá tiskla pedál brzd.
Pokoušel se pohnout rukama, protože nechtěl ztratit světélko z očí. Jako by se více přiblížilo, snad 1,9, snad 1,8 kilometrů od špičky. Dohánělo ho?
Chtěl zvednout ruku, nemohl. Druhou. Ne že by nemohl! Necítil ruce, jako kdyby vůbec neexistovaly. Chtěl se na ně podívat, krk se ani nehnul. Byl napjatý, strnulý jako špalek.
Zmocnila se ho panika. Proč do této chvíle zatím neudělal to, co bylo jeho svatou povinností? Proč, jakmile se setkal se světélkem, nezavolal ihned rádiem Základnu a nepodal o něm hlášení?
Protože se styděl. Také Wilmer a Thomas se jistě styděli. Dovedl si představit ten řehot, jaký by vybuchl v naslouchací kabině. Světýlko! Bílé světýlko, které zprvu před letounem prchá, a potom jej stíhá! To mě podržte! Řekli by mu, aby se štípl a probudil.
Ted mu bylo všechno jedno, podíval se ještě jednou na obrazovku a řekclass="underline"
„AMU 111 Patrola volá Základnu…“
To znamená: chtěl to říci. Ale nemohl. Hlas se mu nevydral z hrdla, pouze jakési neartikulované blekotání. Napjal všechny své síly, z úst se mu vydral řev. Tu jeho oči, poprvé za tu dobu, sklouzly z hvězdné obrazovky a utkvěly na zrcadle. Před ním, na křesle pilota, v kulaté přílbě seděl netvor.
Měl obrovské, opuchlé, vyboulené oči, plné pekelné hrůzy, žabí ústa rozšklebená na strany i dolů a v nich se převaloval zčernalý jazyk. Na místě krku sebou škubaly jakési napjaté provazce, nepřetržitě se třesoucí, takže se v nich ztrácela dolní čelist, a tato maska s šedou, rychle otékající tváří řvala.
Pokoušel se zavřít oči. Nemohl. Chtěl pohlédnout zpátky na obrazovku, nemohl. Netvor připoutaný ke křeslu sebou zmítal stále divočeji, jako kdyby chtěl zpřetrhat pásy. Pirx na něho hleděl, protože nic jiného nemohl učinit. Sám necítil žádné křeče, nic. Měl pouze pocit, že se začíná dusit, že nemůže popadnout dech.
Slyšel kdesi nablízku strašlivý skřípot zubů. Již úplně přestal být Pirxem. Nic nevěděl, dokonce neměl ani ruce, ani tělo, zbyla mu pouze noha, která tiskla brzdu. Cítil, že mu zůstává pouze zrak, čím dál kalnější, a že jím začínají vtékat nesčetná malinká bílá světélka. Pohnul nohou, začala se třást. Zvedl ji. Spustil. Netvor v zrcadle byl šedý jako popel, z tlamy mu stříkala pěna. Oči mu úplně vylezly z důlků. Škubal sebou.
Tu udělal jediné, co ještě mohl. Rozmáchl se nohou, vymrštil ji vzhůru a vší silou se kopl kolenem do obličeje. Pocítil strašlivou, bodavou bolest rozbitých úst, krev mu vytryskla na bradu, oslepl.
„Aaa,“ chroptěl. „Aaa.“
To byl jeho hlas.
Bolest kamsi zmizela, opět nic necítil. Co se dělo? Kde byl? Nebyl nikde. Nebyl nic…
Mlátil, trýznil kolenem svou tvář, kopal jako posedlý — ale řev ustal. Uslyšel svůj vlastní, naříkavý, krví se zalykající křik.
Již měl ruce. Byly jako ze dřeva a bolely při každém pohybu tak strašně, jako kdyby v nich popraskaly všechny svaly, ale mohl jimi pohybovat. Po hmatu začal zdřevěnělými prsty odpínat pásy. Chytil se opěradla. Vstal. Nohy pod ním klesaly, celé tělo měl jako žpřerážené kladivem. Uchopil lano, napjaté napříč přes pilotní kabinu, a přisoukal se k zrcadlu. Oběma rukama se opřel o jeho rám.
V zrcadle stál pilot Pirx.
Už nebyl popelavý. Tvář s rozbitým, opuchlým nosem měl samou krev. Krev se mu řinula z rozbitých rtů. Líce byly ještě zsinalé a odulé, pod očima černé kruhy, na krku se ještě pod kůží něco škubalo, ale čím dál slaběji, slaběji — byl to však on, Pirx. Dlouho si utíral krev z brady, plival, chrchlal, zhluboka dýchal, slabý jako dítě.
Ustoupil. Pohlédl na obrazovku. Raketa pořád letěla pozpátku, již bez tahu, pouhou setrvačností. Bílý kotouček plul za ní, za špičkou, ve vzdálenosti dvou kilometrů.
Přidržuje se lana, dostal se ke křeslu. Vůbec nemohl přemýšlet. Teprve nyní se mu roztřásly ruce, ale byla to obyčejná reakce, jaká se dostavuje po šoku, to znal, toho se nebál. Těsně před křeslem se cosi změnilo…
Vršek kazety automatické vysílačky byl promáčknutý. Zavadil o víčko, spadlo. Uvnitř bylo plno roztlučených součástek. Jak se to stalo? Patrně on sám kopl do vysílače. Kdy?
Posadil se do křesla, zapojil směrovou trysku, nalétával zatáčku.
Bílý kotouček zakolísal, sklouzl po obrazovce, dospěl k jejímu okraji, a místo aby zmizel, odrazil se od něho jako míček! Vrátil se doprostřed!
„Ty hovado!“ vykřikl s nenávistí a hnusem.
Kvůli takovému svinstvu div že sám nepřešel „na stálou oběžnou dráhu“!!! Jestliže to světélko při obratu neuteklo z obrazovky, znamenalo to zcela jednoduše, že vůbec neexistuje, že je vytváří obrazovka sama. Vždyť obrazovka přece není okno, raketa nemá žádná okna. Má televizní zařízení zvenčí, v pancíři jsou objektivy a uvnitř přístroje transformující jejich elektrické impulsy v obraz na katodovém stínítku. Pokazily se? Tak podivně? A Wilmerovi a Thomasovi se to také stalo? Jak to bylo možné? A co bylo s nimi potom?
V tom okamžiku měl hlavu plnou něčeho jiného. Zapojil nouzový vysílač.
„AMU 111 Patrola volá Základnu,“ řekl. „AMU 111 Patrola volá Základnu. Jsem na hranici sektoru 1009 a 1010, rovníkové pásmo, vracím se, zjistil jsem poruchu…“
Když o šest hodin později Pirx přistál, začalo velké zkoumání, které trvalo měsíc. Napřed se odborníci pustili do televizního přístroje. Byl to nový, zdokonalený přístroj, všechny patrolní AMU měly stejný. Byl namontován před rokem a osvědčoval se znamenitě. Nikdy neměl sebemenší defekt.
Konečně po velkém mudrování objevili elektroniko vé mechanismus vzniku světélka. Vakuum v katodových lampách obrazovky se po několika tisících hodin porušilo — na vnitřní ploše obrazovky se tvořil bludný náboj, který vyvolával při pohledu na obrazovku kotouč mléčné skvrnky. Tento náboj se uvnitř pohyboval a řídil se dosti komplikovanými zákony. Když se raketa pohybovala vpřed velkým zrychlením, rozléval se náboj po trošku větší ploše, jako by se rozplácl o vnitřní stěnu obrazovky. A pak se zdálo, jako by se skvrnka blížila k raketě. Když byl zapojen zpětný tah, couval náboj dovnitř trubice, a když se zrychlení stabilizovalo a zůstávalo beze změny, vracel se bludný náboj pomalu zase do středu stínítka. Mohl se po něm pohybovat všemi směry, ale nejčastěji se soustředil přímo v jeho středu, jestliže raketa letěla po stálé oběžné dráze bez tahu. A tak dále, a tak dále… Zkoumání náboje pokračovalo a jeho dynamiku vyjadřovaly šestipatrové vzorce. Ukázalo se také, že silnější světelné podněty náboj rozptylují. Vytvářel se pouze, když napětí impulsů, které trubice přijímala, bylo neobyčejně nízké, takové, jaké vládne v meziplanetárním prostoru, daleko od Slunce. Stačilo, aby sluneční paprsek jedinkrát zavadil o obrazovku, a náboj se rozplynul a zmizel na celé hodiny.