Víceméně tolik zjistili elektronikové, vznikla z toho celá kniha, bohatě vyšperkovaná matematikou. Pak se pustili do díla lékaři, psychologové, kapacity z oboru astroneuróz a astropsychóz. Po dalších dlouhých týdnech se zjistilo, že bludný náboj pulsoval (neozbrojenému oku se to jevilo jako lehká ztemnění přebíhající po světelném kotouči) a frekvence takto vzniklých záblesků, příliš krátkodobých, aby je oko mohlo zaregistrovat jednotlivé, působila na takzvaný „rytmus theta“ mozkové kůry a rozkmitávala výkyvy potenciálu mozkové kůry tak dlouho, až vyvolala prudký záchvat podobný epilepsii… Okolnosti, které byly navíc příznivé jeho výskytu, byl naprostý vnější klid, nedostatek jiných podnětů než světelných a dlouhodobé upřené zahledění do mihotavého světélka.
Odborníci, kteří to všechno objevili, stali se samozřejmě slavnými. Elektronikové na celém světě znají dnes efekt Ledieux-Herperův, vytvářející bludné náboje ve vysokém katodovém vakuu, a astrobiologové Nuggelheimerův souborný atakticko-katatonicko-klonický syndrom.
Pirxova osoba zůstala vědeckému světu neznámá a pouze velmi pozorní čtenáři novin mohli se dozvědět z noticek vysázených petitem ve vydání některých večerníků, že díky němu už žádnému dalšímu pilotovi nehrozí osud Wilmera a Thomase, kteří zvýšili na maximum tah svých raket a upadli do bezvědomí při honbě za bludným světélkem, takže zmizeli v propastech vesmíru.
A tak se Pirxovi sláva vyhnula, ale on se pro to nijak netrápil. A dokonce i umělý zub, který si dal vsadit místo zubu vyraženého kolenem, si zaplatil z vlastní kapsy.
ALBATROS
Oběd se skládal ze šesti chodů, nepočítajíc předkrmy. Vozíčky s vínem nehlučně klouzaly po skleněných drážkách. Vysoko nad každým stolkem zářil bodový reflektor. Při želví polévce bylo světlo citrónově žluté. Při rybě téměř bílé s namodralým odstínem. Kuřata zalila barva růžová, lomená hedvábnou šedí. Při černé kávě se naštěstí neudělalo černo, Pirxe už se zmocnily nejčernější obavy. Ten oběd ho unavil. Slíbil si, že odedneška bude obědvat v automatu na dolní palubě. Na jeho vkus bylo té elegance trochu moc. Po celou dobu musel myslit na to, co s lokty. A navíc ty toalety! Sál byl uprostřed nejméně o půl podlaží hlubší než na obvodu. Vypadal jako gigantický talíř ze zlata a slonoviny, obložený těmi nejbarvitějšími sendviči světa. Za jeho zády šustily tuhé, poloprůhledné šaty. Bavili se tam znamenitě. Hudba hrála. Míhali se číšníci, opravdoví číšníci. Každý z nich vypadal jako dirigent filharmonie. Transgalaktik zaručuje: žádné obsluhující automaty — intimita — diskrétnost — teplý lidský zájem — všechen personál živý. Vesměs umělci ve svém oboru.
Pirx srkal černou kávu, pokuřoval cigarety a pokoušel se najít v sále nějaké místečko, kam by se mohl dívat. Klidné místečko, ideální pro odpočinek. Sousedka se mu líbila. V jejím dekoltu se černal plochý drsný kámen. Žádný chrysopras, žádný chalcedon. Nic pozemského, jistě něco z Marsu. Musel stát celé jmění, vypadal jako úlomek dlažebního kamene. Ženy by neměly mít tolik peněz.
Nedivil se. Pozoroval. Pomalu v něm rostla touha protáhnout si kostru. Co takhle na vycházkovou palubu?
Vstal, lehce se uklonil, odešel. Když procházel mezi kanelovanými sloupy obkládanými lesklou hmotou, zahlédl svůj odraz, nad uzlem kravaty bylo vidět knoflíček. Kdo vlastně ještě nosí takovou kravatu? Límeček si upravil až v chodbě. Vstoupil do výtahu. Vyjel až nahoru, na vyhlídkovou palubu. Výtah se nehlučně otevřel. Nebyl tam nikdo. Potěšilo ho to. Třetina vypouklého stropu před řadami lehátek nad palubou vypadala jako gigantické černé okno otevřené na hvězdy. Lehátka se stohy pokrývek byla prázdná. V jednom z posledních ležel někdo, zahalený až po oči. Ten podivínský stařec, který chodil na oběd hodinu po všech a jídal sám v prázdném sále, zakrývaje si tvář ubrouskem, jakmile ucítil něčí pohled.
Natáhl se. Neviditelné jícny klimatizátorů vháněly na vyhlídkovou palubu nepravidelné závany větru. Působilo to dojmem, že duje přímo z černé hlubiny nebes. Konstruktéři, které Transgalaktik zaměstnával, rozuměli své věci. Lehátko bylo pohodlné, možná pohodlnější než křesla pilotů, přestože jejich tvary byly vypočteny matematicky. Pirxovi začínalo být zima. Proto tu byly pokrývky. Zachumlal se do nich. Jako kdyby klesl do prachového peří.
Kdosi přicházel. Po schodech, ne výtahem. Sousedka z jídelny. Kolik jí bylo let? Měla na sobě nějaké docela jiné šaty. Ale třeba to byla nějaká jiná žena? Ulehla o tři lehátka dále. Otevřela knihu. Vítr šelestil stránkami. Pirx se nyní díval přímo před sebe. Nádherně bylo vidět Jižní Kříž. Uříznut okenním rámem, jako jasná skvrnka na černém podkladu, zářil cípek Malého Mraku. Napadlo mu, že let potrvá sedm dní. Za sedm dní se může přihodit ledaco. Úmyslně se pohnul. Ve vnitřní kapse zašustil tuhý, čtyřikrát přeložený papír. Bylo mu dobře na světě. Místo druhého navigátora již na něho čekalo, znal přesně cestu: ze Severní země letadlem do Eurasie a dále do Indie. Jízdenky tvořily celou knížečku, člověk si v ní mohl číst! Každý lístek jiné barvy, dvojitý s útržky, kupóny, zlatá ořízka, vše, co Transgalaktik dával pasažérům do ruky, hýřilo prostě stříbrem a zlatem. Spolucestující na třetím lehátku byla nevšedně hezká. Třeba je to přece jen ona. Měl by něco říci, nebo raději ne? Už se jí vlastně představil. Smůla, když má člověk tak krátké jméno! Než začne, skončí. Pirx zní úplně stejně jako „Iks“. Největší zmatky byly vždycky při telefonických rozhovorech. Říci něco? Co?
Zas už si dělá starosti. Na Marsu si tuto cestu představoval jinak. Společnost pro stavbu raket mu zaplatila přepravu, měla asi nějaké účty s Transgalaktikem, nebylo to tedy od ní žádné kavalírské gesto. A on, přestože již nalétal téměř tři miliardy, neletěl ještě nikdy v něčem takovém jako „Titán“. Frachťáky vypadaly trošinku jinak! Sto osmdesát tisíc tun mrtvé váhy, čtyři reaktory hlavního tahu, cestovní rychlost 65 za sekundu, 1200 cestujících v jednolůžkových a dvoj lůžkových kabinách s koupelnami, apartmá, stálá gravitace zaručená, s výjimkou startu a přistání, nejvyšší komfort, stoprocentní bezporuchovost, dvaačtyřicet lidí osádky a dvě stě šedesát členů obsluhujícího personálu. Keramit, ocel, zlato, paládium, chrom, iridium, plastické hmoty, kararský mramor, dub, mahagon, stříbro, křišťál. Dva bazény, čtyři kina, osmnáct stanic pro přímé spojení se Zemí, vyhrazených pouze pro cestující. Koncertní síň, šest hlavních palub, čtyři vyhlídkové automatické výtahy, objednávky letenek pro všechny rakety v celé soustavě přímo z paluby rok předem. Bary, herny, obchodní dům, ulička řemeslníků, věrná kopie jakéhosi pozemského středověkého zákoutí s vinným sklípkem, plynovými svítilnami, měsícem, slepou zídkou a kocoury, kteří se po té zdi procházejí. Zimní zahrady. A čert ví, co ještě. Cesta by musela trvat měsíc, aby to stačil všechno aspoň jednou obejít.
Spolucestující stále četla. Musí si ženy barvit vlasy na takový odstín? Normálnímu člověku se z toho dělalo trochu… Ale jí, jí právě tato barva moc slušela. Pirxovi napadlo, že by se hned našla vhodná slova, kdyby měl v ruce zapálenou cigaretu. Sáhl tedy do kapsy.
Když vytahoval pouzdro na cigarety, jaktěživ neměl pouzdro na cigarety, ale tohle dostal od Bomana na památku a nosil je z přátelství, měl pocit, že ztěžklo. Nepatrně. Poznal to bezpečně! Rostlo zrychlení?