Zaposlouchal se. Aha!
Motory táhly silněji. Normální pasažér by to byl nezaslechl, strojovna „Titánu“ byla oddělena od obytné části trupu čtyřnásobnými izolačními prostorami.
Vybral si bledou hvězdičku přímo v rohu okenního rámu a nespouštěl z ní oka. Kdyby jenom zrychlovali, nehnula by se z místa. Alepohne-li se…
Pohnula se. Pomalu, nesmírně pomalu se posouvala stranou.
„Odchylka od směru podélné osy,“ řekl si v duchu.
„Titán“ letěl „kosmostrádou“, na níž nebyly v cestě žádné překážky, ani prach, ani meteory, nic, pouze kosmický prostor. Tisíc devět set kilometrů před nimi se řítil lodivod „Titánu“, který měl za úkol postarat se o volnou dráhu pro obra. Proč? Pro všechny případy, přestože cesta byla i bez toho volná. Rakety přesné dodržovaly kursovní řády. Transgalaktik měl zaručený let bez poruch po své úseči paraboly ve smyslu dohod uzavřených Spojenými astronavigačními společnostmi. Nikdo mu nesměl zkřížit cestu. Meteorické výstrahy nyní přicházely šest hodin předem od doby, kdy sondy bez posádky po tisících patrolovaly v sektorech Transuranů, přestalo raketám prakticky hrozit jakékoli nebezpečí zvenčí. Pás, oběžná dráha miliard meteorů mezi Zemí a Marsem, měl svou vlastní patrolní službu. Kromě toho vedly raketové trasy mimo rovinu ekliptiky, v níž ten rachotící Pás obíhá kolem Slunce. Pokrok, dokonce od doby, kdy Pirx létal na patroly, byl obrovský.
„Titán“ tedy neměl vůbec zapotřebí manévrovat, nemusel se vyhýbat žádným překážkám, neexistovaly. A přesto odbočoval z kursu. Teď už Pirx ani nemusel pozorovat hvězdné nebe, cítil to celým tělem. Kdyby se mu chtělo, byl by mohl propočítat křivku oblouku, protože znal rychlost letadla, jeho hmotnost a tempo přesunu hvězd.
„Něco se muselo stát,“ řekl si. „Co asi?“
Žádná hlášení pro cestující. Zatajují něco? Proč? Pramálo se vyznal ve zvyklostech panujících na přepychových dopravních letadlech. Zato se dobře vyznal v tom, co se může přihodit ve strojovně, v pilotní kabině, a těch možností zas nebylo tolik. V případě poruchy by letadlo zachovalo původní rychlost nebo by zpomalilo. Jenomže „Titán“…
Trvalo to již čtyři minuty. To znamená obrat bezmála o 45°. Zajímavé.
Hvězdy se zastavily.
Sledovali přímý kurs. Váha pouzdra na cigarety, které Pirx stále držel v ruce, vzrostla.
Nastoupili přímý kurs a zvyšovali rychlost. Všechno mu bylo jasné! Chvilinku seděl bez hnutí, pak vstal. Vážil nyní víc. Šedooká spolucestující k němu vzhlédla.
„Děje se něco?“
„To nic není.“
„Něco se změnilo. Necítíte to?“
„To nic. Zvyšujeme trochu rychlost,“ řekl. Teď měl možnost navázat normální úvodní rozmluvu. Pohlédl na ni. Barva vlasů mu ani za mák nevadila. Byla to moc hezká dívka.
Šel dál. Přidal do kroku. Jistě si řekla, že je to nějaký blázen. Na stěnách byly až do konce vyhlídkové paluby pestrobarevné fresky. Prošel dveřmi s nápisem
KONEC PALUBY VSTUP ZAKÁZÁN a dostal se do dlouhé prázdné chodby kovově se lesknoucí ve světle lamp. Řady dveří s čísly. Kráčel dál. Po sluchu. Vystoupil po schůdcích do mezipatra a zůstal stát před jinými dveřmi. Ocelovými.
POUZE PRO HVĚZDNÝ PERSONÁL stálo na tabulce. Ha! Jak krásné názvy si vymýšlel ten Transgalaktik!
Dveře bez kliky se otvíraly zvláštním klíčem, který neměl. Dotkl se prstem nosu. Na okamžik se zamyslil.
Ťuk — ťuk — Ťukťukťuk — tuk — ťuk, zaklepal.
Chvíli vyčkával. Otevřely se. Ve skulině se objevila zachmuřená zarudlá tvář.
„Co si přejete?“
„Jsem pilot z Patroly,“ řekl.
Dveře se pootevřely šíře.
Vstoupil. Byla to amplifikační stanice pomocné pilotní kabiny. Podél stěn vedlo dvojité řízení směrových trysek. Na druhé straně obrazovky optické kontroly. Před přístroji stálo několik křesel, všechna prázdná. Mžikání číselníků sledoval jediný zavalitý automat. Na úzkém stolku u zdi stály v prstencovitých držácích sklenice, z poloviny dopité. Ve vzduchu visela vůně čerstvě vařené kávy smíšená s těžko určitelným pachem zahřátých plastiků a nepatrnými stopami po ozónu. Druhé dveře byla nedovřené. Nesl se odtamtud bzukot konvertoru.
„SOS?“ zeptal se muže, který mu otevřel. Byl to člověk značně otylý, s jednou tváří mírně oteklou, jako od zubů. Ve vlasech měl pruh od sluchátek. Byl oblečený v šedivý stejnokroj Transgalaktiku s blesky, blůzu rozepnutou. Z kalhot mu lezla košile.
„Ano.“
Muž byl trochu rozpačitý.
„Tak vy jste z Patroly?“ řekl.
„Ze Základny. Dva roky jsem létal na ‚Transuranu'. Jsem navigátor. Jmenuji se Pirx.“
Muž mu podal ruku.
„Mindell. Nukleonik.“
Beze slova přešli do druhé místnosti. Byla to rozhlasová kabina pro přímé spojení. Neobyčejně prostorná. Asi deset lidí se shluklo kolem hlavního vysílače. Dva radisté seděli se sluchátky na uších, nepřetržitě psali. Přístroje ťukaly, proud tichounce bzučel, pod podlahou něco kvíkalo. Na všech stěnách hořely kontrolky. Vypadalo to jako ve velké meziměstské ústředně. Radisté téměř leželi na svých panelech. Byli jen v košilích a kalhotách. Tváře měli vlhké potem, jeden byl bledý, druhý, starší muž s jizvou na hlavě, vypadal docela obyčejně. Oblouk sluchátek mu rozděloval vlasy a jizva byla dobře viditelná. Dva lidé seděli opodál. Pirx se na ně podíval, v jednom z nich poznal prvního navigátora.
Znal ho od vidění. Velitel „Titánu“ byl malé postavy, prošedivělý, s drobnou nevýraznou tváří. Seděl, nohu přes nohu, a vypadal, jako kdyby pozoroval špičku svého střevíce.
Pirx potichu přistoupil k lidem nahloučeným kolem radistů, sklonil se a četl přes rameny toho s jizvou:
„…šest osmnáct celých tři jedu na plný tah dorazím osm nula dvanáct konec.“
Telegrafista si levičkou přitáhl blanket a bez přerušení psal dále.
„Luna hlavní volá Albatros čtyři Aresluna. Máte na palubě radiaci otazník stop odpovězte morseovkou stop zvuk nefunguje stop kolik hodin můžete udržet nouzový tah stop kurs goniem řízený setrvačný pohyb šest celých dvacet jedna stop poslech.“
„Drak dva Aresluna volá Lunu hlavní stop jedu na plný tah k Albatrosu sektor 64 stop mám přehřátý reaktor přesto letím dále stop jsem šest miliparseků od góniového bodu SOS konec.“
Vtom druhý radista, ten bledý, vyrazil nějaký neartikulovaný zvuk. Všichni stojící se k němu sklonili. Muž, který vpustil Pirxe, podal prvnímu navigátorovi popsané formuláře. Druhý radista psaclass="underline"
„Albatros čtyři volá všechny stop pohybuji se setrvačností kursem elipsa T 341 sektor 65 stop plášť trupu se dále trhá stop přepážky na zádi povolují stop havarijní tah reaktoru 0,3 g stop reaktor se vymyká kontrole stop hlavní stěna na mnoha místech poškozena stop radiace třetího stupně na palubě stoupá vlivem havarijního tahu stop prosakování roztoku pokračuje stop snažíme se cementovat stop převádím osádku na příď konec.“ Radistovi, když to psal, se třásly ruce.
Jeden z mužů ho uchopil za límec od košile, zvedl, vystrčil za dveře a sám taky odešel; za okamžik se vrátil a usedl na jeho místo.
„Má tam bratra,“ řekl na vysvětlenou, aniž se na někoho přímo obracel. Teď se Pirx naklonil nad toho staršího, který právě začal psát.