„Vy přijmete potvrzení,“ obrátil se na muže, který seděl předtím vedle něho. Mindell volal něco interkomem. Bzučáky se ustavičně ozývaly. Na nástěnných panelech tančila světélka. Náhle jako by se setmělo, ale to jen z očí zmizela krev. Pirx se zeširoka rozkročil. To zapnuli brzdy a nalétávali zatáčku. „Titán“ lehce vibroval, ozýval se táhlý, vysoký hlas motorů.
„Sednout!“ vykřikl velitel. „Nechci tady žádné hrdiny! Máme tři gé!“
Všichni si posedali na podlahu, či spíše se na ni svalili. Byla potažena tlustou vrstvou porézního plastiku.
„Ale co tam se rozbije a poláme!“ zamumlal muž, sedící vedle Pirxe. Navigátor to zaslechl.
„Pojišťovna to zaplatí,“ odpověděl ze svého křesla. Měli asi více než tři gé, Pirx stěží pozvedl ruku k obličeji. Cestující všichni leželi v kajutách, ale co se dělo v kuchyních, v jídelnách — no, potěš pánbu! Představil si skleníky. To přece žádný strom nevydrží. A dole? Plné vagóny rozbitého porcelánu! Tam to asi vypadá!
Ozval se reproduktor.
„Balistický osm volá všechny stop jsem na optický dosah Albatrosu stop je zahalen mrakem stop záď rozžhavena stop zabrzdil jsem a vysílám do prostoru záchranné čety pátrat po posádce Albatrosu stop Drak dva neodpovídá na volání konec.“
Zrychlení klesalo. Kdosi se objevil ve dveřích a vykřikl. Už se smělo vstát. Všichni se nahrnuli ke dveřím. Pirx vešel poslední. Byla to hlavní pilotní kabina. Obrazovka osmkrát šestnáct metrů zaujímala celou přední stěnu, konkávní, jako v nějakém kině pro obry. Všechna světla v kabině byla zhasnuta. V prostoru, na černém hvězdném podkladu, pod hlavní osou „Titánu,“ v levém kvadrantu doutnala tenká čára, zakončená žhavým višňovým uhlíkem jako cigareta ohníčkem. Tvořila jádro kalné, lehce zploštělé bubliny, z níž všemi směry trčely zužující se hrotité výčnělky. Skrz kulovitý mrak se čím dál jasněji probíjelo světlo silnějších hvězd.
Vtom se všichni naklonili vpřed, jako by chtěli vstoupit do obrazovky. Docela dole, v pravém dolním rohu zazářil mezi stálice bílý bod a začal rychle blikat — to byl „Drak“.
„V reaktoru Albatrosu došlo k nekontrolovatelné řetězové reakci stop máme ztráty na lidech stop spáleniny stop volám lékaře stop vysílačka poškozena výbuchem stop reaktor propouští záření stop připraveni odpálit reaktor nepodaří-li se proces zastavit stop…“ četl Pirx z rytmicky se rozsvěcujícího a hasnoucího bodu.
„Albatros“ již nebylo vidět. Mezi hvězdami se vznášel těžký, jantarově bělošedý chomáč, nakypřený shora hřívovitými výrůstky. Padal níž a níž, klesal k dolnímu levému rohu obrazovky, „Titán“ se vznášel vysoko nad ním a vzdaloval se novým kursem ze sektoru katastrofy.
Do tmavé pilotní kabiny dopadl ze dveří rádiové kabiny dlouhý pruh světla. Bylo slyšet hlas Balistického:
„Balistický osm volá Lunu hlavní stop zastavil jsem ve střední části sektoru 65 stop Drak dva miliparsek pode mnou opticky signalizuje ztráty na lidech a propustnost reaktoru stop připraven katapultovat reaktor stop žádá lékařskou pomoc kterou mu poskytnu stop pátrání po osádce Albatrosu ztíženo zamořením prostoru radiokativním mrakem s povrchovou teplotou přes 1200 stupňů stop jsem na optický dosah Titána Aresterra který mě plným tahem předjíždí a proniká do sektoru 66 stop očekávám přílet Kobolda sedm nula dva abychom společně zahájili záchranné akce konec.“
„Všichni na svá místa!“ ozval se silný hlas. Zároveň se rozsvítila zadní světla v pilotní kabině. Nastal ruch, lidé se rozcházeli kolem zdí třemi směry; Mindell u velícího pultu vydával rozkazy, bzučáky se ozývaly, vždy několik najednou; nakonec se místnost vylidnila a až na velitele, Mindella a Pirxe zůstal v ní jen ten mladý radista, který stál v koutě před obrazovkou a díval se na pozvolna se rozplývající, čím dál větší a černější oblak.
„Ale hleďme, to jste vy?“ řekl první navigátor „Titánu“, jako kdyby teprve teď uviděl Pirxe, a podal mu ruku. „Hlásí se Kobold?“ zeptal se přes jeho hlavu někoho ve dveřích rádiové kabiny.
„Ano, pane navigátore, jede na zpětný kurs.“
„Dobrá.“
Chvíli tak stáli a hleděli na obrazovku. Poslední cár špinavého mraku zmizel. Obrazovka byla opět plná čisté hvězdné tmy.
„Zachránil se někdo?“ zeptal se Pirx, jako by velitel „Titánu“ mohl vědět více než on sám. Ale byl to velitel a velitel má vědět všecko.
„Musely se jim zavařit moderátory,“ odpověděl. Byl nejmíň o hlavu menší než Pirx. Vlasy měl jako z olova. Nebylo poznat, zdali mu tak zešedivěly, nebo zdali byly takové vždycky.
„Pane Mindelle,“ zvolal velitel na mimojdoucího inženýra, „buďte tak hodný a oznamte konec poplachu. Už se smí tančit.“
„Znal jste ‚Albatros'?“ zeptal se, obraceje se na mlčícího Pirxe.
„Ne.“
„Západní společnost. Třiadvacet tisíc tun. Copak?“
Přistoupil radista a podal mu popsaný blanket. Pirx přečetl prvá slova.
„Balistický volá…“
Ustoupil od obrazovek. Ale tady překážel lidem, kteří každou chvíli procházeli pilotní kabinou; stoupl si tedy do kouta ke zdi. Přiběhl Mindell.
„Co nového?“ zeptal se ho. Mindell byl zpocený, utíral si čelo kapesníkem. Pirx měl pocit, že ho zná již léta.
„Dopadlo to dobře,“ vydechl Mindell. „Zasáhla je tlaková vlna. Nárazem povolilo chlazení reaktoru — ten prevít vždycky praskne první. Spáleniny prvního a druhého stupně. Lékaři už jsou na místě.“
„Z Balistického?“
„Ano.“
„První navigátor! Luna hlavní!“ zvolal kdosi ve dveřích rádiové kabiny a velitel odešel. Pirx stál proti Mindellovi, který se mimoděk dotkl oteklé tváře a zastrčil šátek do kapsy.
Pirx se chtěl Mindella dál vyptávat, ale on již mu víc neřekl. Jen mu pokynul hlavou a odešel do rádiové kabiny. Reproduktor mluvil desíti hlasy, letadla z pěti sektorů se vyptávala na „Albatros“ a na „Draka dva“. Konečně Luna hlavní poručila všem, aby umlkli, a snažila se rozmotat komunikační uzel, který se zadrhl kolem sektoru 65 tím, že byly blokovány sousedící oblasti meziplanetárního prostoru. První navigátor seděl vedle radisty a něco psal. Radista znenadání sňal sluchátka a odložil je, jako kdyby už byla zbytečná. Pirx aspoň měl ten dojem. Přistoupil k němu zezadu. Chtěl se zeptat, co je s lidmi z „Albatrosu“, jestli se jim podařilo opustit raketu.
Radista si uvědomil jeho přítomnost, zvedl hlavu a pohlédl mu do tváře. Pirx už se ho na nic nezeptal. Odešel dveřmi s nápisem POUZE PRO HVĚZDNÝ PERSONÁL
TERMINUS
I
Byl to ještě kus cesty od zastávky, zvláště když někdo nesl kufr jako Pirx. Nad přízračně šerými poli tkvěl mlhavý rozbřesk, po asfaltu se svištivě hnaly kamióny, před nimiž se míhaly postříbřené chomáče par. Zadní světla aut se před zatáčkou rudě rozhořívala. Když si přendával kufr z ruky do ruky, pohlédl Pirx vzhůru. Mlha asi nesahala příliš vysoko, protože spatřil hvězdy. Bezděčné hledal kurs letu na Mars. V témže okamžiku se kalné šero zachvělo. Neuvěřitelně zelený oheň prosvětlil mlhu skrz naskrz. Pirx mimoděk otevřel ústa, a vtom se přihnal rachot a za ním horká vlna. Země se zatřásla. V mžiku vyšlo nad rovinou zelené slunce. Plochy sněhu vzplály až po obzor jedovatým svitem, stíny sloupů vroubí cích cestu se rozběhly vpřed, všechno, co nebylo křiklavě zelené, zčernalo náhle jako zuhelnatělé.