Pirx, který si masíroval zezelenalé ruce, viděl, jak se od země odlepil jeden z příznačně osvětlených nebetyčných minaretů, které se jako podivný rozmar architekta zvedaly uprostřed údolí lemovaného horami, jak se odlepuje od země, jak majestátně stoupá vzhůru, opřen o sloup ohně. A jakmile se rachot změnil v materiální sílu vyplňující prostor, uviděl skulinami mezi prsty vzdálené rampy, budovy, cisterny vroubené démantovou aureolou. Okna kapitanátu zahořela, jako by za nimi zuřil požár, všechny kontury se v rozžhaveném vzduchu rozvlnily a zprohýbaly, avšak původce této podívané již zmizel s triumfálním řevem ve výšce, když byl dole zanechal obrovský černý kruh dýmající země. Po chvíli se z nebe posetého hvězdami rozpršel velkými kapkami teplý déšť kondenzace.
Pirx zvedl své břemeno a kráčel dál. Start rakety jako by zlomil noc, světla přibývalo každou sekundou a bylo vidět, jak v příkopech sedá tající sníh a jak se celá pláň vynořuje z oblaku par.
Za sítěmi lesklými vodou se táhly dlouhé šikmé stěny porostlé drnem, hradby pro posádku letiště. Loňská mrtvá, vlhkem prosáklá tráva neposkytovala nohám dobrou oporu, protože však pospíchal, místo aby hledal schůdky nejbližšího podchodu, vyšplhal se s rozběhem vzhůru a vtom ji z dáli uviděl.
Stála osaměle, vysoká jako věž, vyšší než všechny ostatní rakety. Takové už se léta nestavěly. Vyhýbal se mělkým, po betonu rozlitým kalužinám vody. Dál už téměř zmizely, vlivem tepelného ožehu se voda okamžitě vypařila, obdélníkové plotny zvonily pod jeho kroky suše a ostře jako v létě. Čím blíže přicházel, tím více musel zaklánět hlavu. Pancíř vypadal, jako by ho namazali lepem a polepili hadry smíšenými s hlínou. Kdysi se pokoušeli přimíchávat do plášťových tungsténů vlákna azbestovaného karbidu. Když se takové letadlo několikrát při brždění připálilo o atmosféru, vypadalo jako sedřené z kůže, samé cáry. Nestálo za to je strhovat, hned vylézaly nové. Odpor při startu byl pochopitelně obrovský. Stabilita, ovladatelnost? Rovnou před Kosmický soudní dvůr: na všecko kriminál!
Šel, ale beze spěchu, přestože se mu kufřík už pořádně pronesl, chtěl si však raketu důkladně prohlédnout zvenčí; dírkovaná konstrukce rampy se odrážela proti nebi jako hotový Jakubův žebřík, stěna letadla byla šedá jako kámen, ostatně všechno bylo ještě šedé, prázdné bedničky roztahané po betonu, láhve, pláty železného, rzí prožraného plechu, dílce kovových hadic. Chaoticky rozházené věci svědčily o spěchu, s jakým dokončili nakládání. Dvacet kroků před můstkem postavil kufřík na zem a rozhlédl se. Zdálo se, že náklad je již v raketě; obrovský nákladní můstek, rozkročený na pásových podvozcích, stál opodál a jeho záchytky visely ve vzduchu na dva metry od trupu. Vyhnul se ocelové tlapě, kterou se letadlo, nebetyčné a nyní proti červánkům černé, opíralo o beton, a sestoupil pod záď. Železový beton se v okolí tlapy propadl pod obrovskou tíhou a vystřelil na všechny strany čárky trhlin.
„To jim tedy spočítám!“ dopálil se na Společnost, když vkročil do pruhu stínu vrženého zádí. Se zakloněnou hlavou se zastavil pod trychtýřem prvé trysky. Záď zející příliš vysoko, aby na ni mohl dosáhnout, pokrývaly silné vrstvy sazí. Zkoumavě vtáhl nosem vzduch. Přestože motory již dávno mlčely, ucítil stopu ostrého, charakteristického pachu ionizace.
„Heleď, pojď sem,“ řekl kdosi za ním.
Obrátil se, ale nikoho neviděl. A opět zaslechl týž hlas — jako ze vzdálenosti tří kroků.
„Hej, je tu někdo?!“ zvolal. Hlas zazněl dutě pod černou kopulí zádi, probodané desítkami trysek. Odpovědělo mu ticho.
Přešel na druhou stranu a uviděl lidi kutící něco asi o tři sta metrů dále. Stáli v řadě a vlekli po zemi těžkou hadici na palivo. Jinak nikde nikdo. Chvíli naslouchal, pak k němu dolétly, tentokrát shora, nezřetelné, breptavé hlasy. Jistě efekt tryskových kuželů: působily jako reflektor a soustřeďovaly zvuky z okolí. Vrátil se pro kufr a zamířil s ním k můstku.
Šplhal po šestipatrovém žebříku a nevěděl ani jak, tak byl zamyšlen, i když by nedovedl říci, nač myslil. Na vrcholku, na plošině zajištěné duralovým pažením, se ani nerozhlédl, aby se očima rozloučil s krajinou. Ani mu to nepřišlo. Než strčil do příklopu, přejel prsty po pancíři. Učiněné struhadlo. Vnukalo to myšlenku na horninu rozleptanou kyselinami.
„Co jsem chtěl, to mám,“ zabručel.
Příklop se dal těžko otevřít, jako by byl zavalen balvany. Tlaková komora vypadala jako vnitřek sudu. Přejel prsty po potrubí, setřel suchý prášek. Rez.
Když se protahoval vnitřním průlezem, stačil si ještě všimnout, že je těsnění vyspraveno. Nahoru i dolů vedly svislé šachty chodeb, osvětlené nočními světly. Jejich zář splývala v perspektivě v namodralou stužku. Kdesi šuměly ventilátory, neviditelná pumpa nosově mlaskala. Vzpřímil se. Měl pocit, že masív palub a pancířů, který ho obklopoval, je pokračováním jeho vlastního těla. Čert aby to vzal. Devatenáct tisíc tun!
Cestou do kormidelní kabiny nikoho nepotkal. Chodbu zalévalo ticho tak naprosté, jako by raketa byla již ve vesmíru. Pružné potahy stěn byly pokryty skvrnami, lana sloužící jako opora v beztížném stavu visela nízko, zvadle. Desetkrát spojované a rozřezávané klouby potrubí vypadaly jako zuhelnatělé hlízy vytažené z popela. Po jedné i druhé šikmé lávce došel do šestihranné místnosti, která měla v každé stěně kovové dveře se zaoblenými rohy. Měděné rourky, omotané konopným pletivem místo pneumoplastiku!
Okénka numerátorů poulila sklovitá bělma. Stiskl tlačítko informátoru. Relé cvaklo, v kovové schránce něco zašumělo, ale stínítko zůstalo tmavé.
„Co mám dělat,“ řekl si, „běžet si stěžovat na SPT?“
Otevřel dveře. Kormidelní kabina vypadala jako trůnní sál. Ve sklech mrtvých obrazovek se uviděl jako v zrcadle, klobouk ztratil v dešti poslední zbytky elegance, s kufříkem a v převlečníku působil dojmem zabloudivšího měšťáka. Na pódiu stála křesla pilotů, imponující svými rozměry, podsaditá, se sedadlem ve tvaru hlubokého otisku lidského těla. Člověk do nich zapadne po prsa. Postavil kufřík na podlahu a přistoupil k prvnímu. Vyplňoval je stín jako přízrak posledního kormidelníka. Bouchl rukou do opěradla, zvedl se mrak prachu. Zašimralo ho to v nose, rozkýchal se. Namíchl se. Pak se najednou rozesmál. Pěnové čalounění opěradel zvetšelo věkem. Počítače, takové ještě neviděl! Jejich tvůrce se musel zhlídnout ve varhanách. Číselníků na pultech bylo jako máku, musel by mít sto očí, aby je obsáhl jedním pohledem. Pomalu se obrátil. Přejížděl očima z jedné strany na druhou, viděl pletence posflikovaných kabelů, korozí rozleptané izolační desky, železné volanty pro ruční spouštění hermetických přepážek vyhlazené od doteku rukou, vyrudlou červeň armatur hasicích přístrojů. Všechno bylo tak zaprášené, tak starožitné…
Kopl do tlumičů u křesla. Z hydraulických pístů okamžitě začala crčet kapalina.
„Letěli jiní, svedu to i já,“ řekl si.
Vrátil se do chodby, protilehlými dveřmi došel k bočnímu palubnímu průchodu a kráčel dál. Těsně za šachtou výtahu zpozoroval na stěně tmavší vyboulené místo. Přiložil ruku, nemýlil se. Plomba po průstřelu. Hledal v okolí další stopy děr, ale zřejmě vyměnili celý úsek. Strop i stěny byly hladké. Vrátil se očima k plombě. Cement ztuhl v hrudkách, zdálo se mu, že na něm vidí nejasné otisky rukou, které pracovaly v horečném spěchu. Nastoupil do výtahu a sjel až docela dolů, k reaktoru. Za sklem rytmicky projížděly osvětlené číslice palub: 5… 6… 7…