Dole bylo chladno. Chodba se obloukovitě zatáčela, spojovala se s ostatními; skrze táhlou nízkou předsíň viděl už dveře komory s reaktorem. Tady bylo ještě chladněji; sražený dech se bělal ve světle zaprášených lamp. Zavrtěl hlavou. Mrazírny? Musely být někde blízko. Nastavil uši. Plechy povlaků vibrovaly, jak je rozechvíval slabounce zvonící puls. Stropy, pod nimiž procházel, těžce visely nad jeho hlavou a dutě rezonovaly při zvuku kroků. Nemohl se zbavit dojmu, že je v hlubokém podzemí. Klika hermetických dveří se nedala uvolnit. Opřel se silněji, nehnula se! Již na ni chtěl šlápnout, když přišel na kloub zavíracímu systému; napřed musel vytáhnout pojistný roubík.
Za těmito dveřmi byly další, dvoukřídlové, na svislé ose, mohutné jako v trezoru. Z oceli se loupal lak, ve výši očí přečetl zbytky červených písmen:
NEBEZPEČÍ!
Stál v úzké uličce, téměř úplně tmavé. Když položil nohu na práh, něco cvaklo a přímo do tváře mu vyšlehl bílý záblesk; zároveň zazářila tabulka s lebkou a se zkříženými hnáty.
„Ti tehdy měli strachu!“ napadlo mu. Když sestupoval do komory, plechové schody dutě řinčely. Jako by se ocitl na dně vyschlého příkopu, proti němu šedě vystupoval stínící kryt reaktoru, vysoký jako dvoupatrový dům, zaoblený jako pancéřová věž pevnosti a pokrytý nazelenalou a žlutou vyrážkou nevelkých vyboulenin. Byly to plomby po starých únicích záření. Snažil se je spočítat, ale když vystoupil na můstek a uviděl celou zeď shora, nechal toho. Na několika místech už pod plombami vůbec nebylo vidět beton.
Můstek na železných sloupcích oddělovaly od ostatní komory velké průhledné desky, jako by na něj nasadili skleněnou bednu. Uhodl, že je to olovnaté sklo, které má chránit před tvrdým zářením. Tato památka atomové architektury mu přesto připadala nesmyslná.
Pod jakousi nevelkou stříškou trčely paprskovitě roztaženy Geigerovy počítače, zamířené na buben reaktoru. Ve zvláštním výklenku našel číselníky, mrtvé, až najeden. Reaktor ve volnoběhu.
Sestoupil dolů, poklekl a nahlédl do měřicí šachty. Zrcadla periskopu stářím oslepla, samá černá skvrna. Trochu moc těch stop radioaktivity, ale konec konců Mars není Jupiter, dá se to urazit tam a zpět za deset dní. Zdálo se, že palivo stačí na několik takových cest. Spustil kadmiové moderátory. Ručička se zachvěla a neochotně se přestěhovala na druhý konec stupnice. Zkontroloval opoždění, ujde to. Přimhouří-li kontrola jedno oko, nechají ho letět.
V koutě se něco pohnulo. Dvě zelená světýlka. Zahleděl se do nich a trhl sebou. Světýlka se pomalu otočila. Přistoupil blíž. Byla to kočka. Černá, hubená. Tiše zamňoukala a přitiskla hřbet k jeho noze. Usmál se a hledal zrakem ve svém okolí, až našel vysoko na železné poličce řadu klecí. Něco bělavého se v nich loudavě hemžilo. Čas od času se mezi dráty zatřpytila perlička oka. Bílé myši. Na starých raketách je někdy ještě brávali s sebou jako živý indikátor radioaktivního úniku. Naklonil se, aby kočku pohladil, ale utekla mu, a obracejíc hlavu k nejtemnější, zúžené části komory, tiše zamňoukala, prohnula hřbet a na napjatých nožkách se přiblížila k šikmé betonové zdi, za níž se černalo něco jako čtverhranný průchod. Koneček napjatého ocasu se zatřepal, zvíře, sotva již viditelné v šeru, lezlo dál. Pirx se zájmem sklonil hlavu a nahlédl tam. V nakloněné stěně se rýsovala pootevřená čtvercová dvířka, uvnitř hrál světelný odraz na něčem, co považoval za svitky kovové hadice. Kočka, celá zježená, se na to upřeně dívala, její napjatý ocásek stále kmital.
„Co je, tam přece nic není,“ zabručel Pirx a v hlubokém podřepu, že seděl skoro na podpatcích, podíval se zblízka do temného výklenku. Někdo tam seděl. Matné záblesky ležely na schouleném trupu. Kočka se pomalu blížila ke dvířkům a tichounce mňoukala. Pirxovy oči si zvykaly na šero. Čím dál zřetelněji viděl špičatá, vysoko zvednutá kolena, matně se lesknoucí kov nákolenic i segmentových paží, které je objímaly. Pouze hlava byla ukryta ve stínu.
Kočka znovu zamňoukala.
Jedna paže se řinčivě pohnula, vysunula se ven, a dotýkajíc se železnými prsty podlahy, utvořila šikmou lávku, po níž kočka jako blesk vyfrnkla nahoru a usedla na rameně postavy.
„Hej, ty,“ řekl Pirx, bůhsuď jestli kočce nebo tomu tvorovi, který pomalu, jako by přemáhal obrovský odpor, začal vtahovat ruku zpět. Pirxův hlas ten pohyb ochromil. Železné prsty kleply o beton.
„Kdo — tam — je?“ ozval se deformovaný, jakoby z železné trubice se prodírající hlas. „Terminus — mluví — Kdo?“
„Co tam děláš?“ zeptal se Pirx.
„Ter-minus — je — tady — zi-ma — špat-ně — vi-dím,“ slabikoval
chraptivý hlas.
„Hlídáš reaktor?“ zeptal se Pirx. Již ztrácel naději, že se něco dozví od toho automatu, zchátralého jako celá raketa, ale tváří v tvář zeleným kočičím očím nějak nemohl v půlce slova zatroubit na ústup.
„Ter — minus rea — ktor,“ zabublalo to v betonové skrýši,„já rea — ktor. Reaktor….“ opakoval jakoby s přiblblým uspokojením.
„Vstaň!“ zvolal Pirx, protože ho nic jiného nenapadlo. Uvnitř to zachřestilo. Ustoupil o krok, když viděl, jak se ze tmy vynořují dvě železné rukavice s roztaženými prsty, obracejí se dlaněmi ven, chytají se zárubně a pomalu přitahují trup, v němž bez ustání něco rachotilo. Kovový trup se sehnul, vysoukal se na světlo a vstával za skřípotu a vrzání všech kloubů. Na příčných spojeních plechů vystoupily kapky oleje, barvíce na černo prach, který spoje pokrýval. Podobno spíš rytíři v brnění než automatu, kolébalo se to zvolna ze strany na stranu.
„Tady je tvé místo?“ zeptal se Pirx.
Skleněné oči automatu zamířily každé na jinou stranu a váhavě těkaly po okolí, a to šilhání dodalo ploché kovové tváři výraz naprosté tupostí.
„Plomby — připra — ve — ny — dvě — šest — osm — liber — špatně — vidět — zima,“ hlas nevycházel z hlavy, nýbrž ze širokého prsního štítu automatu.
Kočka stočená do klubíčka pozorovala Pirxe z výšky robotova ramena.
„Plom — by — připraveny,“ skřehotal dál Terminus. Dělal přitom krátké pohyby, které byly počátkem operace dobře Pirxovi známé — jako kdyby ze vzduchu něco nabíral lopatovitě postavenými dlaněmi a házel to někam před sebe — ano, takto, střídavými pohyby se utěsňují radioaktivní úniky. Oxidovaný trup sebou prudčeji trhal, drápky zaskřípaly o plech, kočka se neudržela, s hněvivým prsknutím sjela dolů jako černá šmouha a zavadila letmo o Pirxovy nohy. Automat jako by to nezpozoroval. Umlkl. Pouze jeho ruce se ještě komíhaly posledními dohasínajícími pohyby, které jako by tvořily stále slabší, němou ozvěnu jeho slov. Konečně strnul.
Pirx se podíval na stěnu reaktoru, flekatou, zkamenělou věkem, pokrytou místo vedle místa tmavšími skvrnami cementových náplastí, a vrátil se očima k Terminovi. Musel být velice starý, kdoví zdali ne starší než raketa. Pravé rameno mu asi vyměnili, boky a stehna nesly zřejmé stopy svarů, kolem železných švů nabyl plech změklý žárem barvy téměř žulové.
„Termine!“ vykřikl, jako by volal na hluchého,„jdi na své místo!“